Zpět.

K. Egor

Zpět.
Dnes, když nemám již více nic životu říci, když nemohu míti ani slov pro něj díkem, (či mohu být vděčným, že umírám ještě?) když jemu i Ženu s posměchem hodil jsem pod nohy, dnes chtěl bych se vrátit k východu své cesty. Ale nevím již, odkud jsem vyšel... ale nevidím cesty, kterou jsem chybil... Svůj život jsem prohrál, jsa odvážným příliš. A nemohu nazpět, a nesmím již nazpět, ač tušení strašná děsí mne keku předu jíti. Slunce mé zašlo a krev vyschla mi žárem a žízní. Z duše mé jednou snad vytryskla píseň, kterou zpívati toužil jsem věčně. Ta píseň vyvřela pozdě... Ta píseň patřila Slunci mé cesty a Slunce zapadlo dávno. 50