Vichřice.
Buď pozdravena! – Věděl jsem, že přijdeš;
a čekal jsem s touhou, lačen tvé hrůzy.
Přilétla náhle. – V rámy oken vetkla své dlouhé ruce
a zalomcovala jimi
a zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku
do ospalého klidu mé samoty.
Buď pozdravena! hlasatelko velkého žití.
...A vichřice prosila, bych nebyl tak tvrdý a vpustil ji dá,dál.
...Nuž’, pojď!
Okna pěstí jsem vyrazil
a v práznou noc houkl nadšený pozdrav.
Vichřice v cellu mou vnikla rozbitým oknem
a na krbu, kde poslední jiskry shasnouti chtělychtěly,
své dlouhé a studené ruce počala hřáti.
Hle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých,
tušily u sebe milenku stát;
vesele tančily na krbu s ní..:ní...
– Jaká to rozkoš viděti radost v setkání dlouho čekajících!
O, chci tančiti s nimi!
– – – – – – –
Na krbu vyšlehl vysoko plamen,
vyšlehl do těžkých pavučin,
do krajek vzedmutých gobelinů,
vyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože...
– – – – – – –
Plameny kolem,
plameny dole i nade mnou!
A vichřice u prostřed a já tančím s ní...
21