KRAJAN.
Mezi lidem jiných mravů, řeči
v cizině-li žiješ delší čas,
cítíš radost dvojnásobně větší,
krajana když náhle uzříš zas.
Případ podobný se stal mi dneska.
Když jsem domů ubíral se tmou,
zrovna před kostelem San Frančeska
známou tvář jsem spatřil náhodou.
Postava ta přec mi není cizí,
ni ten zrak, jenž smutkem obetkán.
Kráčím blíž a pochybnost má mizí:
Vskutku, toť náš český svatý Jan!
Tak i zde jsem nalezl tvou sochu,
jaká radost, krajane! Buď zdráv!
Mile překvapen a dojat trochu
uctivě jsem smekl na pozdrav.
65
Domů přišel jsem a vyprávěl vše bytné.
Kvartýrská má je moc nábožná,
každé svaté hlouposti se chytne,
svatého též Jana dávno zná.
Jeho život i smrt jsou jí známy.
V moři prý byl kdysi utopen.
Jen, že Čech byl, věřit nechtěla mi,
Italem prý mohl býti jen.
Co by teprv řekla dobrá paní,
kdybych řek’, že ten, jenž Jan se zval,
nejen Čech, však vůbec nebyl ani,
jak pan doktor Herben dokázal!
Se svatými mají Češi potíž,
to už každá stará bába ví.
Když už vůbec máme svaté totiž,
učenci nás o ně připraví.
Proto (dík těm badatelům klatým!)
na svaté jsou Čechy přechudé.
Nebudu-li já prohlášen svatým,
už jich asi více nebude.
66