ROBINSON KRUSOE
VERŠE
NAPSAL
JOSEF MACH
NÁKLADEM
ČASOPISU POKROKOVÉHO STUDENTSTVA: TISKEM A. LAPÁČKA V PRAZE V., ŽATECKÁ ULICE 53
[1]
OBÁLKU KRESLIL JAN KONŮPEK
[2]
PROLOG.
I mne touha nezkrocená,
touha po neznámých mořích,
po bouřích a vlnobitích,
po cestách do cizích krajů,
k světům jiných zeměpásů,
divá touha hladová
po tajemných dobrodružstvích
hnala z domu otcovského
přes oceán, jako tebe,
Robinsone Krusoe.
Má loď také ztroskotala.
Na výspě pak osamělé,
dalek světa, dalek lidí,
zadumán jsem sedával.
Vždy, když slunce zapadalo
v rudé výhni plamenné.
3
Všechno mizelo a jenom
pode mnou se chvělo moře
a nade mnou nebesa.
Moře, nebe. Mezi nimi
třáslo se mé lidské srdce,
Robinsone Krusoe.
Daleko vřel zatím život.
Války zuřily a hesla
vznikala a zapadala.
Kolejí se času žena
život vlnil se a šuměl.
Sem však nikdy s křídlem větrů
nezalétla jeho píseň,
o můj břeh se netříštil
rytmus jeho bouřné vlny,
Robinsone Krusoe.
A přec časem přišla chvíle,
kdy zas hrdlo zadrhlo se
vzpomínkou na starou zemi,
na zámořský, dávný domov,
z večera kde lesy voní,
mír kde netušeně dýchne
v duši dechem důvěrným.
A tu toužně zrak jsem vzpínal
k dalekému horizontu,
4
zda tam někde v nedozírnu
spásy loď se nejeví.
Znáš přece ty teskné chvíle,
znáš přece tu hořkou touhu,
Robinsone Krusoe?
5
A JÁ NEUMÍM TANCOVAT...
Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku
jdou páry vířící jak vlna za vlnou,
smích děvčat veselý a setkání se zraků
a slova zmatená krev bouří smyslnou.
V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta,
divokým tempem šílený jde chvat.
A nad vším ruchem tím lamp záře hoří žlutá.
A já neumím tancovat!
Jakoby najednou v postavy udýchané
smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. –
A venku nádhera srpnové noci plane
a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých,
a lípy šelestí... A hudby resonance
sem ke mně až je slyšet zaznívat
ze sálu světlého a rytmický šum tance.
A já neumím tancovat!
6
A pozdě k ránu, až se nad vesnicí
stříbrné jitro začne probouzet,
hoch půjde mladý se svou tanečnicí
a šeptat bude jí a líbat její ret.
Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne,
– až mlha vstane s polí, ze zahrad –
v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.
A já neumím tancovat!
7
PODZIM.
A já zase kráčel cestou známou,
bez cíle a všeho účele.
Hleděl jsem, jak ve stromech se lámou
záříjové stíny nesmělé.
Lesy už tak fádně vyhlížely.
Zimy dech mi zadul do tváře.
Lesy jistě všecko zapomněly,
co jsem vyprávěl jim na jaře.
Jméno tvé jsem řek jim tisíckráte,
o své lásce jsem jim vyprávěl.
Smutně chřestí suché listí sváté.
Také já jsem všecko zapomněl.
8
PRÁZDNINY 1897.
Mé oko často vidívá tě
co dítě zraků veselých
v tom filigránsky dětském šatě,
děvčátko naivní, samý smích.
I sebe vždycky vidím zase:
studentík malý, bojácný,
jenž hloupým touhám oddává se
a blouznivé si spřádá sny,
jenž na rytíře tvého hrával
vždy sobě tenkrát – a tak dál,
a o tvých očích básně psával
a (dnes to povím) miloval.
Ó loučenské ty staré lesy,
zelené tiché aleje!
9
Když srdce nyní vzpomene si,
co vše jím zase zachvěje!
Tam často za hubičku v doubí
já tobě hřibky sbíral jsem.
To nejkrásnější byly houby,
jež jsem kdy našel v žití svém.
10
BALLADA.
Kdys žila slečna, jakých je
málo v tom světě kolem.
Ta na procházku chodila
s bělostným parasolem.
Byl jeden smutný mládenec,
ten utrápil se bolem,
neb do srdce ho ranila
svým bílým parasolem.
Ku jeho hrobu plakávat
chodila pustým polem.
Ještě mu ve hrob rýpala
svým bílým parasolem.
11
VELKONOČNÍ.
Pojď, má milá! Usměvavě
svítí jarní slunce v kraji.
Dnes je Velký Pátek právě,
poklady se otvírají.
Dost dlouho již s mojí mukou
jsi tak rozkošně si hrála,
a svou krásnou, bílou rukou
vesele mne křižovala.
Srdce mé se v ohni svíjí,
umučeno, zbičováno
tisíckrát již v agonii
zašeptalo: Dokonáno!
Pojď, dnes v blahu bezejmeném,
v dvojím krásném roztoužení,
12
v objetí svém zapomenem
na minulá utrpení.
Neboj se mne! Ještě dneska
budeš se mnou jistě v ráji.
Na má prsa, holka hezká!
Poklady se otvírají.
13
CESTA NA VSI.
Zelená alej topolová
a lípy kolem v jednom květu.
Tu chodí slečna doktorová,
má novou světlou toaletu.
To bývá z jara. Všechno kvete
a v moři barev všecko jásá.
Pak podzimu chlad všecko smete,
pod jeho dechem vadne krása.
Tu žloutne alej topolová,
na lipách listí skorem žádné.
Zas jde tam slečna doktorová.
Můj Bože, všecko vadne, vadne...
14
PO LETECH.
Kraj ve večerním soumraku se ztrácel
a v mlhy příkrovu.
Já na prázdniny zase jsem se vracel
z nádraží k domovu.
Večerní pára kouřila se z lesů,
ni list se nezatřás’.
Jen známá vůně z mechoví a vřesu
mne ovanula zas.
Ze všeho toho dávná nálada mi
ulehla na duši.
Ty lesy i ten kraj je mi tak známý,
to celé ovzduší.
Tou lesní cestou často dřív jsem chodil
v podvečer za jara.
15
Svou milou jsem tam na procházku vodil
a čet’ jí Machara.
Mně zamlouval se tenkrát převelice
ten básník lyrický.
Však ona řekla: „Mně se líbí více
Jaroslav Vrchlický.“
Já neřekl ni slova oné chvíle
na důkaz souhlasu.
Však myslil jsem si: Schází, děvče milé,
ti smysl pro krásu.
S ní známost potom udělal si šťastně
tajemník okresní.
Ten nečetl jí Macharovy básně,
však oženil se s ní.
Proč jen tak brzy na mne zapomněla?
já ptal se v úžasu. –
Teď vím už proč: Opravdu, scházel zcela
jí smysl pro krásu.
16
ANARCHISTI.
Když mladík z gymnasia do života vstoupí,
není moc moudrý, spíše bych řek’ hloupý.
Co na střední se škole naučí,
nemůže potřebovat nikdy v žití.
Však může mezi pražské anarchisty jíti.
Ti ho přijmou s otevřenou náručí.
Také já svého času odhodlaně
dal jsem se k této zajímavé straně.
Tu ovšem doba práce nastala mi:
Musil jsem prodělat nesčíslné flámy
a vyslechnout přednášek a řečí mnoho.
Hlava a břich mne dosud bolí z toho.
Chodil jsem na četné tajné schůze,
kde řádila anarchie v plné hrůze,
kde vlasatí ševci a studující
seděli, těžkou chmuru v líci,
17
a mluvili o velké budoucnosti
při štamprli či při sklenici,
o stávající shnilé společnosti,
jež ssaje naše mozoly,
a o zločinné svévoli
spuchřelé buržoácké kasty.
A jiné podobné žvasty.
Byli jsme svobody nejpřednější stráž
a čekali jsme po hospodách, až
nastane velký převrat sociální.
Hlavní věc byla stávka generální.
To znamená: zastavení veškeré práce.
V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce.
Odvahu a sílu pro budoucí činy
dodávaly nám hlavně lihoviny.
Co vypilo se v oné dobědobě,
už nemohu si pamatovat,
však mnohý šenkýř na Žižkově
by mohl o tom vypravovat.
Leč zbytečno mu na to vzpomínati –
kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí.
Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova
nás jistě věrně v upomínce chová.
Vždyť často anarchie vřava děsná
je v noční době burcovala ze sna.
18
Neboť kamarádi „na přední stráži“,
jakmile byli jednou v ráži,
tropili v ulicích kraval veliký:
pískali, škádlili strážníky,
tloukli do rouleaux a mnohou jinou psinu.
To je tak zvaná propaganda činu.
Takovým způsobem, abych mluvil krátce,
všechny potřebné anarchistické práce
jsem v nedlouhé si době osvojil.
A plným srdcem nadšený jsem byl
pro bratrství a volné individuum,
pro kontušovku, višňovku a rum.
Však anarchismu zanechal jsem brzy.
Která pak legrace za čas neomrzí?
Celé to hnutí nehodí se pro mne.
Mám požadavky celkem skromné
a žiju v poklidu a lhostejnosti
v spuchřelé měšťácké společnosti,
jež ssaje moje mozoly.
Mne to však příliš nebolí.
Snad skupina bývalých kamarádů
v mém jednání bude vidět zradu
a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí.
Snad je už podepsán můj ortel smrti.
19
Strach mívám občas věru,
že jednou v nočním šeru
vystoupí na mne z příhodného místa
některý pražský anarchista
ve tmavém plášti, s rozcuchaným vlasem,
a řekne tichým, příšerným však hlasem:
„Padouchu zrádný! Ani krok zpátky!
– Půjč mi dvě zlatky.“
Bohudíky! Přijde-li ten attentát,
nemůže se mi nic zlého stát,
neboť kapsa má je pořád čistá.
V tomto ohledu jsem posud anarchista.
20
PÍSNĚ PRO MOU MILOU.
21
I.
Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji
Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji
kdys uzřel v šeru italského chrámu,
tak já dnes spatřil svého srdce dámu
a celý již se chvěji v nepokoji.
Jak Petrarka ve krásných veršů roji
ji opěval, vtělenou krásu samu,
jež v celý život hvězdou svítila mu,
tak i mé srdce, jež se vyznat bojí
své lásky plamen horoucí a velký,
jen v básních dává průchod citům svým.
Ba, píšu básně. Žel však žádné znělky
jak Petrarka. Neb přenesnadně kuje
se znělka. Těžko vhodný nalézt rým,
jak tento podařený sonet ukazuje.
23
II.
A ne a ne, a stokrát ne,
A ne a ne, a stokrát ne,
ni zbla v tom pravdy není,
co v znělce málo obratné
jsem psal ti v roztoužení.
Kdyby i pravdou byla snad
půl mého přirovnání,
a já jak Petrarka měl psát
znělky o milování,
a kdybych ještě krásněj psal
než onen básník vlaský
a v zvučných rýmech vyplýtval
žár všechen svojí lásky,
a kdyby lásky strast i slast
vyzpíval verš můj chabý, –
příměru mého druhá část
přec pravdou nebyla by.
24
Neb Laurou nemohu tě zvát.
Ta v celé svojí kráse
přec tobě souborem svých vnad
by nevyrovnala se.
Má Lauro, nad vše krásnější!
Srdce mé prudce bije.
Kéž láska tvá je zkonejší,
než chlad tvůj usmrtí je!
25
III.
Mé verše četla, Kriste Ježíši!
Mé verše četla, Kriste Ježíši!
A řekla dokonce, že přečetla je ráda.
Však že prý asi sám jich nepíši,
a že je jistě přítel pro mne skládá.
Ó, nenáležím mezi básníky,
to dávno vím, má esthetická Madame!
Však že bych nesved’ tyhle veršíky,
no, tak hloupě snad přeci nevypadám.
Vždyť kdo tě uzří, ten už po vždycky
jen v básně vkládá svojich citů výron.
Ten musí psáti jako Vrchlický,
jak Heine, Klášterský a Škampa a lord Byron.
26
IV.
Já nejsem zrovna slavofil,
Já nejsem zrovna slavofil,
však letos proti zvyku
Slovačku jsem si namluvil
„ze země dráteníků“.
Co živ jsem ještě neviděl
ženskou takové krásy.
Kdyby to nebyl archanděl,
řek’ bys, že anděl to asi.
Po vědě pojala prý ji
touha až nevýslovná.
Je zde na filosofii
v semestru třetím zrovna.
Studovala prý víc než moc,
má už svůj světový názor.
Vlasy má černé jako noc,
neb jako černoška z Azor.
27
Pohyby téměř má kočičí,
bereť si šelmy ty za vzor.
Mně se to celkem nepříčí.
Mám o všem svůj vlastní názor.
Nejsa přítelem mnoha slov
člověk se vším se srovná.
Zvlášť když je taky filosof
v semestru třetím zrovna.
Taky jsem hodně studoval,
nad knížkami se mořil,
abych pozadu nezůstal,
světový názor si tvořil.
A vniknuv k jádru lidských věd
k důsledkům spěji nyní:
Po mém rozumu za sto let
budou zde lidé jiní,
a přejde sto i tisíc let,
co žije, všechno zhyne.
Však byť i zhynul celý svět,
má láska nepomine.
28
Vždyť nyní již jen k tobě blíž
se nese moje snaha.
Prečo len ty ňa neljúbíš,
Slovačko moje drahá?
29
V.
Dnes zvláštním smutkem duše má se trudí.
Dnes zvláštním smutkem duše má se trudí.
Stůně mi v hrudi srdce láskou k Ludi.
Svět už mne nudí, život též mne nudí
bez mojí Ludi, bez mé drahé Ludi.
Jsem chudší nežli všichni lidé chudí,
nad všecky bohatší však láskou svojí Ludi.
Nad spící Prahou klid jde bezeměrný,
závoje mlh se věsí na lucerny.
Tma na zemi. I na nebesích tma je.
Na strunách srdce hořká touha hraje.
Praha je mrtva. Nic jí neprobudí.
Přitul se ke mně blíž! Ty mlhy tolik studí.
30
VI.
Až umru a má bytost v nicotu
Až umru a má bytost v nicotu
až obrátí se naprostou,
a z mého srdce, které bilo tu
jen pro tebe, až růže porostou,
a ty až jednoho dne krásného
se na mém hrobě zastavíš,
v milence zavěšena nového,
jejž zatím sobě jistě namluvíš,
v těch šatech černých (Machara viz!), jež
vždy nejlíp ze všech sluší ti,
a na moji si lásku vzpomeneš
a srdce tvé snad cosi pocítí,
a když pak náhle z hrobu zaslechneš,
jak já se směji potichu,
viď, ty přec při tom vážnou zůstaneš
a ty se jistě nedáš do smíchu?!
31
Vždyť by pak ten tvůj nový milenec,
vida, že jsi tak veselá,
smál se mi též a poznal na konec,
že jsi mne nikdy ráda neměla..neměla...
32
VII.
Má milá chodí po nábřeží.
Má milá chodí po nábřeží.
Ale kdo ji to provádí?
Ten hezký hoch, té tváře svěží!
Bože, to děvče vyvádí!
Dokonce, jak jsem šel teď kolem,
jsem zaslech: „Pane kollego...“
Ó proč mi plníš srdce bolem,
má Alfo i má Omego?
Už vím, co v tváři tvojí zrádné
ten lichý úsměv znamená,
v té kráse, která neuvadne,
má císařovno vznešená! –
Já ještě skočím s mostu pro ni,
bych skončil svojí lásky žel,
jak k vůli Virginii loni.
Tenkrát jsem si to rozmyslel.
33
VIII.
Měla prý už třicet hochů,
Měla prý už třicet hochů,
žádného však jako já,
ve mně vidí více trochu
prý i záblesk genia.
Řekla mi to zrovna dneska:
„Ty jsi vskutku genius.“
Já jsem řekl: „Ty jsi hezká,“
ona řekla: „Ty máš vkus.“
Za mne také modlívá se,
ač prý v Boha nevěří,
vždycky u večerním čase,
když se Praha sešeří,
nad tím směšným, malicherným
efemerním lidským já
šumí kamsi v klenbu nebes
její Ave Maria!
34
Pro Machara hoří celá,
říká: „To je genius!“
Ráda by ho poznat chtěla,
vídeňského milce Mus.
Dívko moje nad vše sladčí,
ty máš vskutku divný vkus.
Což pak ti už nepostačí
pouze jeden genius?
35
STRAŠIDLA.
Cesta se ve stíny halila,
nebem se honily mraky,
večerem šla se mnou má milá,
ta s těmi černými zraky.
Čas vesele nám ubíhal
při rozhovoru bystrém.
Hlouposti různé jsem jí lhal.
V tom já jsem totiž mistrem.
K lesu jsme došli, kde starý kříž
na pustém rozcestí stojí.
Děvče mé nechtělo dále již,
šeptajíc, že se bojí.
Strašidel patrně bála se,
jichž mnoho v těch končinách žije.
Jsou to však prý, jak říká se,
jen výtvory fantasie.
36
„Neboj se, bojácné dítě mé,
duchův a strašidel moci!
Nám neublíží. A ostatně,
vždyť chodí až po půlnoci.“
Holka se plaše ohlídla
a odmlčela se dlouze.
Pak řekla: „Já nevěřím v strašidla,
já věřím v Boha pouze.“
Jak jsem ta slova uslyšel,
zůstal jsem ohromen celý.
Co živ jsem ještě nenašel
té víry v Israeli.
„Máš pravdu, dívko rozmilá,
ty s těmi černými zraky!
Ale v ta ostatní strašidla
můžeš už věřiti taky.“
37
VĚNOVÁNÍ.
Dnes není první máj... Jen zasmušilá
jde jeseň tichým krokem v tichý kraj.
A já přicházím k Tobě, moje milá,
na památku Ti nesu Máchův „Máj“.
Ty rozumíš mi, moje znejmilejší,
ty víš, že chtěl bych říci tiše ti:
„Přináším báseň v Čechách nejkrásnější
nejkrásnějšímu v Čechách děvčeti.“
38
VÍRA A SKEPSE.
V době přítomné – to věc je jistá –
svět je samý skeptik, pessimista.
Víra v dobro, pravdu mizí denně,
zvláště v Boha věří se vždy méně.
Také já, ten hošík zbožný kdysi,
zkažen přátely a vědeckými spisy,
v podstatě ač nejsem špatným vlastně,
víru v Boha překonal jsem šťastně.
Místo v Boha v mysli pošetilé
věřil jsem jen v lásku svojí milé.
Pravdu s krásou zřel jsem ztělesněny
v osobě té milované ženy.
Když jsem hleděl v její věrné zraky,
v anděly jsem věřil, v nebe taky.
Zamilován jsa, ve věcech víry
člověk vůbec nezná nikdy míry.
39
I tu víru však jsem ztratil zcela,
když ode mne jednou s pláčem chtěla,
abych věřil (bytost prostoduchá!)
na početí ze svatého Ducha.
Spáchal jsem už mnohé osloviny,
zde však nebyl jsem si vědom viny,
neboť nevěry ač duchem nassát,
nepozbyl jsem přece mravních zásad.
Každá víra klame více méně.
Omyl největší jest věřit ženě.
S trpkým poznáním teď říci mohu:
skoro líp je věřit Pánu Bohu.
40
NOSTALGIE.
Když člověk v cizině čas delší žije,
tu zachvátí ho časem nostalgie.
Mně stává se to. Za takových chvil
na vlast svou myslím, v dálce tří set mil.
Na osoby, jimž říkal jsem kdys „drazí“,
na literaturu a české mrazy,
na naši politiku, na přátele,
nevěrné lásky, věrné věřitele.
V politice jsme po marné teď práci
přijali stanovisko vyčkávací.
A jak už to tak v politice chodí,
to čekání nám aspoň neuškodí.
Též věřitelé zasluhují zmínky.
Ti mají na mne hezké upomínky.
Jen, Bože můj, – se modlím v závětří –
kéž svými upomínkami mne ušetří!
41
Když vzpomínám na dobrodince tyto,
přiznám se, bývá mi jich časem líto.
Musili též, ač s velkou indignací,
zaujmout stanovisko vyčkávací.
A bojím se – ač věc tu nepřeháním –
že přivedou to s tím svým vyčkáváním
(tušení jakés pořád mi to říká)
k týmž koncům jako česká politika.
42
POVÍDKA O KRÁLI ZLODĚJŮ.
I.
Též já jsem kdysi býval šťasten,
však doba ta je vzdálená.
Dva roky jsou již tomu. V čas ten
se smála na mne Štěstěna.
Já myslil tehdy, všecky světy
a celá zem že patří mi.
Jen pro mne kvetly růží květy
s vůněmi opojivými.
Jen pro mne tehdy hvězdy plály
(dnes těžko se to vylíčí!),
jen pro mne písně zaznívaly
slavičí.
Ó, žil jsem tenkrát přeblaženě.
Přirozeně v lásce k ženě.
Jevištěm lásky mojí byla ona
zastrčená rakouská garnisona,
43
kam byl jsem přidělen ke sboru
dobrovolnickému, jak známo asi je,
ke druhému praporu
x-tého pluku infanterie.
Ostatní jednoročáci,
co se mnou sloužili císaři,
sešli se ze všech různých zemí:
Němci a Češi, Poláci,
Vlaši a čtyři Maďaři.
(En passent: Mezi těmi
byl jeden mládenec,
s nímž jsme se málem stříleli
pro jakous čestnou věc.
Však poněvadž jsem zbabělý,
nemohli jsme se bít.)
Pak jeden Srb a jeden Žid
a jeden realista.*)
A zkrátka, společnost ta čistá
vypadala v pravém smyslu slova
jak učiněná archa Noemova.
______
*) Realisté jsou hodní lidé,
z nich mnohý mnoho rozumí.
Však na vojně, když k tomu přijde,
execírovat neumí.
44
Vojna celkem ušla.
Měli jsme hejtmana Springinbuschla.
Tento představený
byl všeobecně oblíbený.
Vojáci všichni připraveni byli
jít k vůli němu do vody v tu chvíli.
A vskutku o něm vyprávěli, že
jen k vůli němu před měsíci pěti
se jeden vrh’ do řeky Adiže.
Nemohl prý to déle vydržeti.
Vojna je vůbec cosi krásného,
to musí přiznat každý bez poznámek,
třebas by čeť hraběte Tolstého
neb to, co píše Fráňa Šrámek.
Ó krásná dobo prudkých vzplání,
kde tvoje mocné kouzlo je,
kdy každičký z nás bez váhání
byl ochoten jít do boje!
Kdy odvahou se duše chvěly
závratným jaty slávy snem,
kdy v duchu jsme se býti zřeli
budoucím Napoleonem.
Zde začíná má historie.
Tam jsem to krásné děvče měl.
45
Jmenovala se Stefanie.
Já anděla v ní přímo zřel.
A nemýlím-li se, tedy vskutku
jsem viděl jí jednou zpod živůtku
dvě andělská křídla se bělati.
Vzdor chytrosti ženské přeci
jich nedovedla schovati.
Ale to nepatří k věci,
kterou chci vypravovati.
Stále jsem myslil jenom na ni,
stále jen na ni myslil jsem.
Za noci loupila mi spaní,
ve dne jak ve snách chodil jsem.
Ve dne jsem býval šťasten
a říkal jí roztoužen:
„Du bist wie eine Blume
so rein und hold und schön.“
V noci jsem býval smuten,
vzdychala dušička má:
„Deficiente Stepha –
deficit omne – nia.“
Já dlouho nosil v srdce skrýši
tajemství svoje ukryto,
46
až konečně, jak tuto píši,
jsem děl k ní slovy těmito:
„Má krásná slečno, vyslyšte mě,
angelo mio, ma très chére!
Já přicházím k Vám z české země.
Ta leží odtud na sever.
Tam citronu květ nerozkvítá,
temného loubí ve stínu
tam zlatá oranž nežhne skrytá,
a neční haluz vavřínu.
Tam obloha se klene smutná
nad zemí věčně zamlklou;
víno, jež zde tak sladce chutná,
má v Čechách příchuť zatrpklou.
Vždy pod mrakem v tom divném kraji,
co jinde září slunce jas.
Když tady pomeranče zrají,
je v Čechách zima, sníh a mráz.
A když tam všecko mrazem dýše,
je jinde pěkná pohoda,pohoda.
Když jinde drama Ibsen píše,
u nás je píše Svoboda.
47
Ký tedy div, že při tom klima
nepříliš teplém během let
proměnila ta tuhá zima
mé srdce v tvrdý, chladný led.
Však kůra ta se prolomila
pod teplým sluncem Italie.
A zázrak ten jste způsobila
jenom vy, slečno Stefanie.
Učiňte zázrak ještě větší,
můj černovlasý anděli!
Mám rád vás (dím to prostou řečí),
též milujte mne, chcete-li.
Doufám, se svými studiemi
že za dva roky hotov jsem.
Vás, nejkrásnější mezi všemi,
si odvezu pak v českou zem,
kde citronu květ nerozkvítá,
temného loubí ve stínu
kde zlatá oranž nežhne skrytá
a neční haluz vavřínu.
Budeme šťastni v dálné Praze,
ta leží odtud na sever.
48
Jede se tam po jižní dráze,
Tyrolskem vzhůru přes Brenner.“
Já nevím, co jsem všecko mluvil dále,
a můj anděl, děcko neskonalé,
jak evangelium mi věřila.
(Takové řeči přirozeně
se musí líbit každé ženě.)
Pak rodičům se svěřila.
Rodiče na návrh můj věru
nemohli přec odvětit „Ne“,
neb také štěstí pro jich dceru
se sotva kdy už naskytne.
Já tehdy prvně v žití svém
radostně chápat začal jsem
života smysl, krásu světa.
Svatba měla být za tři léta.
49
II.
To pravda je: Co na člověka
strastiplného v žití čeká,
tomu se nikdo neuhne.
Neb člověk myslí – Pán Bůh ne.
Zatím, co já jsem žil tak klidně
a v blahu velikém,
jednoho jitra přijel z Vídně
expresním rychlíkem
jakýsi cestující s kufry čtyrmi.
Zástupce to vídeňské firmy,
jenž právě tudy cestoval.
Sigismund Müller se jmenoval.
Pružnými kroky jako k tanci
perronem kráčel mladík tento,
zjev dýchající elegancí.
Ubytoval se v hotel Trento.
50
Dělal zde dobré obchody,
až jednou, z čisté náhody,
zřel Stefanii v divadle
v parterru sedět v sedadle.
Dávali právě „Rigoletto“.
Jak známo je, v opeře této
arie známá zpívá se:
„Donna è mobile...“
Co v této písni pravdy je,
jsem zvěděl krátkém po čase.
Okamžitě k ní láskou jat
a zmítán sladkým nepokojem,
hleděl s ní známost navázat.
Učinila naň dobrý dojem.
Nenosil dlouho v srdce skrýši
tajemství svoje ukryto,
však záhy k ní, jak tuto píši,
promluvil slovy těmito:
„Slečno, jak mne zde vidíte,
zajisté nevíte,
kdo vlastně stojí před vámi.
Jsemť vám posud neznámý.
Své jméno chci vám ihned říci:
Sigismund Müller, cestující,
51
zástupce firmy Karfunkelstein & syn,
továrna na voňavky a stearin.
Já křesťan jsem a Rumun rodem
a přijíždím sem za obchodem.
Já cestoval světem velice.
Byl jsem taky v Africe.
Tři roky tomu právě nyní.
Tam koupil jsem si otrokyni,
černošku malou, třinácti roků.
Ta spávala vždy na rohoži
v bázni boží při mém loži.“
Na to řek’ s pohnutím v oku:
„Slečno, též milenku jsem měl,
anděla přímo jsem v ní zřel.
Mé štěstí bylo krátké, bohužel.
Můj anděl rozpjal bílá křídla
a odlét’ v nadpozemská sídla.
Umřela loni.
A mně zbyla pouhá
touha
po ní.
Slečno, vy jako ona vypadáte.
A když vás tak déle pozoruji
(vy se jí docela podobáte),
tu pozoruji, že se zamiluji
do vás. Neboť mám-li milovat zas,
nemohu milovat než vás,
52
slečno. Váš vlas je plný krás.
Já nepohléd’ na ženu od loňska.
Však na vás když hledím, vy se mi zdáte
býti dcerou Žaponska.
Vskutku jak Žaponka vypadáte.
V Žaponsku byl jsem několikráte
v obchodních záležitostech.
Prosím vás, při mých známostech
člověk projde hned
celý svět
poměrně v krátkém čase.
Je mi teprv pětatřicet let.
Však nyní zdá se,
že jsem toho vagabundství syt.
Chci konečně v klidu žít,
chci se oženit.
Veliký obchod v Miláně
si založím, anebo ve Vídni.
Po vašem boku, slečno, oddaně
chci strávit řadu šťastných dní.“
Já nevím, co dále mluvil všecko,
a můj anděl, lehkověrné děcko,
mu věřila jak evangelium.
(Takovou řečí okouzlena
být musí, myslím, každá žena.)
Pak svěřila se rodičům.
53
Ti neměli nic proti tomu,
do svého pozvali ho domu.
Müller se všeobecně líbil,
manželství Stefanii slíbil
a všecky možné krásy světa.
Svatba měla být za půl léta.
Pak odjel rychlíkem expresním
a srdce Stefanie s ním.
Já z toho nic se nenadál
a ve svém pošetilém klamu
dál Stefanii miloval
jak ztělesněnou krásu samu.
To mohu říci: Nechoval jsem
k ní podezření ani stín.
Když on k nim chodil, myslíval jsem,
že nabízí jim stearin.
Však po tom čase za pár neděl
v kavárně odpůldne jsem seděl
a v novinách jsem četl v „Směsi“,
že polapen byl v Pešti kdesi
kýs cestující obchodní,
z něhož se později vyklubal
podvodník mezinárodní.
Sigismund Müller se jmenoval.
54
Je prý to vlastně lupič starý,
znám též co hrabě Lahovary,
též Jiří Manolesku, markýz Anguiliére
bývaly jeho noms de guerre.
Potrestán byl již vícekrát,
poněvadž virtuosně krad’
po hotelech a restauracích
a v klenotnických obchodech,
v privátních bytech i rychlovlacích,
taky v bankovních závodech,
nemluvě o četných podvodech a dluzích.
Vůbec prý v kriminálních kruzích
pod jménem „krále zlodějů“ je znám.
Dovedl získat si lásku dam
a proto vymyslil sobě
plán zvláštní v poslední době.
Žen smysl veliký pro krásu znaje
a lehkověrnost bez mezí,
jim sňatek slíbil, lásku předstíraje,
pak ujel pouze s jejich penězi.
A v řadě jeho obětí,
jak zjistila je policie,
bylo mi možno viděti
též jméno slečny Stefanie.
Mně v okamžiku tom se zdálo,
že celý svět se na mne shroutí.
55
NevímNevím, co by se bylo stalo,
kdybych se neznal ovládnouti.
Však k Stefanii když jsem přišel
a veselou ji zřel jak vždycky
a s jejích krásných rtů jsem slyšel
ten její smích, tak melodický,
tu náhle ztichl jsem jak děcko,
a bez hněvu a výčitek
jsem klidně vyprávěl jí všecko
a na konec jsem vážně řek’:
„Měla jsi si ho přece vzít,
mohla jsi královnou už být.“
Ona to s pláčem pověděla matce.
Já zatím poroučel se krátce.
Proti osudu mocné zlobě
se člověk těžko bránit může.
Resignovaně řek’ jsem sobě:
Zde nemohly by kvésti růže!
Velká se se mnou stala změna.
Jak nepatřil bych do světa,
chodil jsem jako učiněná
postava prince Hamleta.
Mimo mne žití tepna vřela,
ale já pranic neslyšel.
Konečně abych nezpust’ zcela,
jsem přece mezi lidi šel.
56
Ve staré krčmě „stella d’oro“
v odlehlé, pusté ulici
scházívali se denně skoro
přátelé dobrovolníci.
Při sklenkách vína červeného
tam dlela chasa bohaprázdná,
z oltáře, z krbu rodinného
i z trůnu dělala si blázna.
Tam tedy jednou jsem si zašel
za podvečera májového,
bych ztracený klid zase našel
při sklenkách vína červeného.
Však nebyl jsem dřív veselý,
až svěřil jsem se příteli,
jehož jsem nejvíce ctil,
ježto už kaprálem byl.
Ten řekl: „Z toho by byla hezká
fraška a nebo humoreska.
Ty bys v ní byl ten živel komický,“
podotkl ještě cynicky.
To bylo příliš. Po tom po všem
já teprv nebyl vesel ovšem.
Štěstí ještě, že v léta sklonu
jsem opustil svou garnisonu.
V císařské šli jsme manevry
a to byl konec celé hry.
57
Ten čas už dávno je ten tam,
v civilu všedním dávno žiji,
však často sobě vzpomínám
na Müllera a Stefanii.
Zvlášť v noci, nemohu-li spáti,
se v duši vzpomínka ta vrátí.
Dumavá půlnoc nad městem když ležíleží,
přetěžké chvíle jako hlemýžď plynou.
Ze vzdálených i blízkých věží
hodina bije za hodinou.
Zarudlé oči spánek míjí.
Zřím v duchu Stefanii
a vedle ní jako příšera
týčí se do šera
postava Sigismunda Müllera.
Král a královna zlodějů!
Od těch dob už se nesměju.
58
VYZNÁNÍ.
Zdali jsi zcela už zapomněla
ten výlet přes Cles nahoru?
Tenkrát jsi rozkošně vyhlížela
v šedivém cestovním úboru.
Já nic jsem nezapomněl ještě,
v duchu vše vidím jako dnes.
Vzhůru po kamenité cestě
zavazadla nám osel nes’.
Půvabný kolorit pozdního léta
rozprostíral se horami.
Veškery říše a království světa
v kráse své ležely před námi.
Tenkráte rozkvetla touha má mladá,
svou lásku vyznal jsem ti tam.
„Chceš-li mne na věky věkův mít ráda,
všecko, co vidíš, tobě dám.“
59
Slova se dusila v rozechvění,
ty jsi se vesele zasmála
a dál jsi běžela po kamení:
„Tralala, tralala, tralala.“
Já jsem byl smuten, touha má vadla,
tralala, tralala, tralala!
Nahoru osel nes’ zavazadla,
dolů jsem všecka nesl já.
V plamenech ohnivých slunce se rudé
pomalu sklánělo za štíty hor.
Bylo tak ticho. Už věsil se všude
letního večera průsvitný flor.
60
NA MOŘI.
Po parníku z Terstu do Benátek
odjeli jsme zrovna v půlnoci.
Cesta byla pěkná pro začátek,
pozděj pokažena mořskou nemocí.
Té se ubrániti tak či onak
těžko jest dle mého úsudku.
Víno, káva, biftek, rum ni koňak
nepomohly mému žaludku.
Na palubu jsem se vypotácel
(nakrmit jsem musil žraloky). –
Byla noc. Terst v daleku se ztrácel,
na moři klid vládl hluboký.
Tisíc hvězd se nebem rozhořelo,
vzduch byl stříbrného světla pln,
jižní vánek hladil moje čelo,
tajuplně šuměl rytmus vln.
61
Rytmus vln, jenž kouzlem svého hlasu
staré snění křísil v srdci mém
o cestách do cizích zeměpásů,
o báječných krajích za mořem,
o pralesích, pouštích, městech, stepích,
o ledovcích srázných pohoří,
na nichž mračna barev velkolepých
s nebesy a zemí hovoří.
Nyní ovšem nemohu už říci,
jaké snil jsem dále hlouposti.
Ostatní mí spolucestující
dřímali kol v sladké lenosti.
Mezi nimi bylo Čechů dosti,
ku příkladu z Klatov paní N.
Bavil jsem se v její společnosti,
zatím co se šeřil nový den.
Představil jsem se, jsa dobrý znatel
slušnosti. A ve lži vědomé
řek’ jsem: „Já jsem český spisovatel,
J. S. Machar pak jest jméno mé.“
Jak jí při tom zazářily zraky!
Líce polil příval nachu jí.
62
„Vaše spisy, mistře, znám já taky,
dávno již vás tajně zbožňuji.“
Začla recitovat „Magdalenu“,
celou takřka zná ji zpaměti.
S obdivem jsem zíral na tu ženu,
neboť vlastní verše slyšeti
z retů krásné ženy,ženy pro básníka
radost na světě je největší.
Chvíle posvátná a převeliká!
Stál jsem bez dechu a bez řeči.
Z rudých mraků slunce vycházelo.
Celé nebe výheň jediná.
Vzduchem na tisíc se blesků chvělo,
zlatem plála mořská hladina.
A jak na přídě jsme stáli spolu,
jist jsem, že ta dáma spanilá
kol mé hlavy stkanou gloriolu
z červánků a slávy spatřila. –
Obraz její věrně v srdci nosím
jako upomínku krásných chvil.
Pana Machara pak tuto prosím,
aby laskavě mi odpustil.
63
X. Y.
Když jsem poprvé tě spatřil,
byla jsi tak veselá,
oči jako pekla oheň,
ale úsměv anděla.
Smála jsi se při mých slovech,
i když slza zachvěla
mojím zrakem. Jednou také
při mých vtipech docela.
Jen mé žádostivé touze
rozumět jsi nechtěla.
Což pak vskutku andělové
jsou jen duchy bez těla?
64
KRAJAN.
Mezi lidem jiných mravů, řeči
v cizině-li žiješ delší čas,
cítíš radost dvojnásobně větší,
krajana když náhle uzříš zas.
Případ podobný se stal mi dneska.
Když jsem domů ubíral se tmou,
zrovna před kostelem San Frančeska
známou tvář jsem spatřil náhodou.
Postava ta přec mi není cizí,
ni ten zrak, jenž smutkem obetkán.
Kráčím blíž a pochybnost má mizí:
Vskutku, toť náš český svatý Jan!
Tak i zde jsem nalezl tvou sochu,
jaká radost, krajane! Buď zdráv!
Mile překvapen a dojat trochu
uctivě jsem smekl na pozdrav.
65
Domů přišel jsem a vyprávěl vše bytné.
Kvartýrská má je moc nábožná,
každé svaté hlouposti se chytne,
svatého též Jana dávno zná.
Jeho život i smrt jsou jí známy.
V moři prý byl kdysi utopen.
Jen, že Čech byl, věřit nechtěla mi,
Italem prý mohl býti jen.
Co by teprv řekla dobrá paní,
kdybych řek’, že ten, jenž Jan se zval,
nejen Čech, však vůbec nebyl ani,
jak pan doktor Herben dokázal!
Se svatými mají Češi potíž,
to už každá stará bába ví.
Když už vůbec máme svaté totiž,
učenci nás o ně připraví.
Proto (dík těm badatelům klatým!)
na svaté jsou Čechy přechudé.
Nebudu-li já prohlášen svatým,
už jich asi více nebude.
66
EXTRÉMY.
Mým domovem byl sever chladný,
ty vyrostla jsi v jižním kraji.
Přec rád tě mám, jak v světě žádný,
vždyť extrémy se dotýkají.
K zpovědi chodíš v žití celém
vždy jednou za měsíc. Já za rok.
Býti svobodným myslitelem,
na to nečiním totiž nárok.
Ty melodickým smíchem svojím
dovedeš vyzlatit svá léta,
a zatím já, kde chodím, stojím,
přemítám o záhadách světa.
Přemýšlím vskutku víc než dosti
o věcech, kterým nerozumím.
Nad svou i světa nicotností
skeptický povzdech často tlumím.
67
Však záhady ty popletené
jen objetí tvá luštit znají...
Lehce se na vše zapomene,
když extrémy se dotýkají.
68
LETNÍ MEDITACE.
Do modrého vzduchu
slunce žár se lije.
Světla proužek padá
skrze žalusie.
V sladké nečinnosti
ležím na svém sofa,
cigarety kouřím
s klidem filosofa.
V Italii totiž
národní zvyk jest to:
V době velkých veder
celičké spí město.
Je to vůbec národ
ospalý a líný,
bez ideí, činů,
jako žádný jiný.
69
Za to u nás v Čechách
mužové jsou práce,
pořádají schůze,
taky demonstrace
za volební právo,
osm hodin práce,
osm hodin spát a
osm vzdělávat se.
S demonstracemi však
nejsou žádné hračky,
zvlášť pro toho, kdo má
čisté podvlékačky.
Z demonstrací strach jsem
míval vždycky v žití,
ale nyní přece
chtěl bych v Praze býti,
účastnit se schůzí,
když jsou demonstrace,
bych moh’ osm hodin
denně vzdělávat se.
70
RÁD BYCH SE ZA MLÁDÍM ROZLETĚL...
Celou noc pršelo. Vzduch je teď jasný.
Par závoj průsvitný s vrchů se zved’.
Horskou jdu cestou. Bože, jak krásný
a jak je veselý ten boží svět!
Krůpěje rosy se blýskají v trávě,
v údolí burácí bystřiny spád.
Opojná radost stoupá mi k hlavě.
Tož je to pravda přec: ještě jsem mlád.
Milenko moje v daleké zemi,
neviděl jsem tě tolik let,
o tobě neslyšel. Ale teď je mi,
jak bych se k tobě vracel zpět.
Co asi děláš, zda vzpomínáš na mne,
a nebo jiného v srdci máš?
Na naše naděje marné a klamné,
kterak si na ně vzpomínáš?
71
Zdá se mi, jakobych celou tu dobu,
co jsem tě neviděl, mrtev byl,
jak bych teď na cestu vydal se z hrobu
za tebou v dálce tří set mil.
Hlavu chci položit ve tvoje ruce,
přitisknout na ně horký svůj ret.
Rád bych se za mládím rozletěl prudce,
pít jeho něhu a pít jeho jed.
72
NOC V ALPÁCH.
V měsíčném světle modrají se hory.
U okna sedím, rozteskněn a chorý.
Vzbouřené nervy noční vánek hladí,
odněkud z dálky mluví ke mně mládí.
A já bych věděl rád, zda pravdou je to všecko,
co v pohádkách jsem četl jako děcko.
Zda tam v těch horách, jež se ve tmě kryjí,
bytosti jiné, nežli my jsme, žijí.
U černých jezírek zda při měsíci
zřít možno je rusalky tancující.
Pod staletými kořeny stromů
zda-li tam národ přebývá gnomů.
Zda čarodějky tam v skalní sluji
nápoje lásky připravují,
ve skalní sluji, kam na táčky míří
hadi a sovy a netopýři.
Na křižovatkách, kde šero se snáší,
zda-li tam v dobách půlnočních straší.
73
A kde se ponuré srázy mračí,
zda na lup svůj číhá plémě dračí.
A v zbořeném hradě nad skalní strží
zda obři tam princeznu v zajetí drží.
Zda letí tam vzduchem duchů jízda,
vichřice nářek v horách když hvízdá!
A jak sny předu, rozteskněn a chorý,
v měsíčném světle modrají se hory.
Hlas mládí marně mluví ke mně z dáli,
pohádky, které čet’ jsem, všecky lhaly.
Rusalky umřely. Nikdo z lidí
nikdy a nikde už jich neuvidí.
Zmizeli skřítkové. Život lidský
smutný je tak a prosaický.
Nápoje lásky pozbyly už síly,
všednost a kultura jen lidstvu zbyly.
Pohádky nechce nikdo čísti,
všichni lidé jsou realisti.
Strašidel jízdu nezříš letět vzduchem
a marně hledal bys, co nazvati lze duchem.
74
FRANCIE.
V Praze nepobyl jsem dobu dlouhou,
do ciziny láká mne to zas.
Znova puzen neurčitou touhou
dálek slyším slibující hlas.
Život v Praze, plný hnusu, špíny,
umělecký vzlet můj ubíjí.
Nízké prostředí mne žene do ciziny.
Nejvíc mne to táhne k Francii.
Veselo teď asi nadmíru je
v této slavné zemi nevěry:
od církve tam stát se odlučuje,
z far tam vyhánějí pátery.
Ke zkáze však vede tato cesta.
Proticírkevního upíra
uražený Pán Bůh těžce trestá:
děti nerodí se. Národ vymírá.
75
Že vše logicky k svým cílům běží,
na francouzském vidět národu.
Neboť čím je v zemi méně kněží,
tím je také méně porodů.
76
TRIDENT.
Daleko v Alpách Trident leží,
zapomenout ho mohu stěží.
Vždyť v životě mém plném strastí
celý rok byl mi druhou vlastí.
Dóm starý je tam s groteskní věží,
moc vojska, prostitutek a kněží.
Poslední stavy dva podle všeho
od doby koncilu tridentského.
Na náměstí tam stojí šerý
kovový Dante Allighieri,
který v své dlouhé básni líčí
pekelné hrůzy a Beatrici.
V tom starém městě u své milé
žil jsem své nejkrásnější chvíle.
Černá ta italská signorina
zradila mne jak každá jiná.
77
O strašné peklem lásky chůzi
bych vyprávět moh’ všecky hrůzy
zrovna tak, jak je Dante líčí.
Však mému duchu se to příčí.
Nepokusím se radč o to ani,
sic by mi ještě Italiáni
v Tridentě pomník postavili.
Ochraň mne před tím, Bože milý!
Stát musil bych tam na náměstí
a o ztraceném sníti štěstí.
Já ani v podobě monumentu
nechci už přijíti do Tridentu.
78
INŠPRUK.
Vzduch jarní vůní dýchá zase,
sníh zřít je s hor se ztrácející.
Po ozářené Brennerstrasse
se do hor hrnou výletníci.
V mém pokoji tak nevlídně je,
šum jara srdce nedojímá, –
zatím co venku slunce hřeje,
mně zdá se býti větší zima.
Neb v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá,
v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
Do hor se hrnou výletníci...
Jak rád bych také stoupal s nimi,
se srdcem lehkým, s jasnou lící,
krásami dojat přírodními.
Snad všechny marné trudy svoje
bych za ty hory navždy přenes’,
79
snad řek’ bych též, na vrchu stoje:
„Die weltWelt ist doch was wunderschönes!“
Však v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá,
v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
A zatím, noc když peruť tmavou
nad město sklání sešeřelé,
z hostince kráčím s těžkou hlavou.
Zdržel jsem se zas trochu déle.
Noc nekonečná je. A spáti
je nemožno, a hlava pálí.
Svět, spící v tmách, teď připadá ti,
jak opuštěný pokoj malý,
kde v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá.
V nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
80
NOC KRÁČÍ NAD PRAHOU...
Tam u nás doma za hřbitovní zdí
se rok co rok vždy malý slavík uhnízdí.
A večer květnový když nad plochý kraj splývá,
ve křoví rozkvetlém tam svoji píseň zpívá.
Noc kráčí nad Prahou... A mně to srdce stiská,
po jednom kraji vzdáleném se mi tak prudce stýská,
a hlavou churavou se žene touha divá
po tichém hřbitovu, kde malý slavík zpívá.
81
VIRGINIA
[83]
I.
Teplá noc. Již předlouho mi
Teplá noc. Již předlouho mi
v nitro klid tak sladký netáh’
jak zde venku pode stromy
při pivě a cigaretách.
Z řeky stoupá pára s ostrou
vůní letních luk se mísíc,
kaštanových větví kostrou
stříbrných hvězd září tisíc.
Vzlétám kamsi v nekonečno!
V nekonečno vzlétám kamsi!
Na noc na jihu a, slečno,
také na Vás vzpomínám si.
Na letní noc jižní, černou,
na noc černou Vašich vlasů,
na hvězd krásu bezeměrnou,
na Vašich též očí krásu.
85
A v své celé půvabnosti
(krása světa skryta je v ní)
jako pozdrav minulosti
před zrak – ovšem před duševní –
vystupuje ze sklenice
obraz Afrodity – ženy,
zrozené ne z mořské sice,
ale aspoň z pivní pěny.
86
II.
Nemocen byl jsem. V posteli
Nemocen byl jsem. V posteli
leže jsem oknem se díval.
Jara hlas bujný a veselý
v horách a údolích zpíval.
Milá má vařila mi čaj,
čelo mi hladila jemně,
na mého lože sedla kraj,
potichu mluvila ke mně:
„Nebuď tak smuten, hochu můj,
proč jsi tak smuten, můj hochu?
Aspoň se trochu zaraduj,
aspoň se pousměj trochu!
Což mrzí tě již tento svět,
slzavý údol strasti?
Či zatoužil jsi náhle zpět
po domovu i vlasti?
87
Po domovu a přátelích,
které jsi zanechal v dáli,
kteří v dnech mládí veselých
tebe snad milovali?
Marného toho stesku nech,
dej výhost všemu bolu.
Ty budeš zdráv a do Tvých Čech
navrátíme se spolu.
Jest krásný život vezdejší
a smutné umíraní.
Ty budeš zdráv. Vždyť silnější
než smrt jest milování.“
Bylo tak krásně. Na Alpách
jara hlas veselý zpíval,
otevřenými okny táh’
slunce a vůně příval.
Při zvonků radostném cinkotu
do hor se vracela stáda.
Před domem v jemném šumotu
chvěla se topolů řada.
Na Čechy v dálce vzpomněl jsem
a na dech jejich zimy,
88
na přátele, jež nechal jsem
za vrchy sněhovými.
V přikrývku jsem se zahalil,
náhlé jsem pocítil chladno.
Vzduch ještě vlhký v dubnu byl,
nastydnout není radno.
89
III.
Konečně tedy má jsi, má!
Konečně tedy má jsi, má!
Ať protestuje mravnost!
Přišla i naše hodina,
dvou chtivých krví slavnost.
Chtěl bych se k tobě přivinout
a ve vášnivé touze
v tvém obětíobjetí i zahynout.
Jsemť smrtelníkem pouze.
Tys ale jak ty bohyně,
jež ctila kdysi Hellas.
Leč tak se tvářit nevinně,
to vskutku nemuselas.
90
IV.
Přišla jsi ke mně v snách. Hladila vlasy mé,
Přišla jsi ke mně v snách. Hladila vlasy mé,
šeptala slova, jež láska jen tuší.
Vyobrazenu tu náladu vidíme
na Švabinského „Splynutí duší“.
A já jsem cítil v snách, polibku Tvého plam
ve vroucí něhu jak srdce chlad mění.
V tom jsem se probudil, na loži sám a sám,
z pošetilého, krásného snění.
Na loži sám a sám v daleké cizině.
Bezmezná lítost srdce mi drtí.
Duše má rovná se truchlivé krajině
na Boecklinově „Ostrově Smrti“.
91
OBSAH.
Prolog3
A já neumím tancovat6
Podzim8
Prázdniny 18979
Ballada11
Velkonoční12
Cesta na vsi14
Po letech15
Anarchisti17
Písně pro mou milou:
I. Jak PetrarcaPetrarka, jenž prvně Lauru svoji23
II. A ne a ne a stokrát ne24
III. Mé verše četla, Kriste Ježíši26
IV. Já nejsem zrovna slavofil27
V. Dnes zvláštním smutkem duše má se trudí30
VI. Až umru a má bytost v nicotu31
VII. Má milá chodí po nábřeží33
VIII. Měla prý už třicet hochů34
[93]
Strašidla37
Věnování38
Víra a skepse39
Nostalgie41
Povídka o králi zlodějů43
Vyznání59
Na moři61
X. Y.64
Krajan65
Extrémy67
Letní meditace69
Rád bych se za mládím rozletěl...71
Noc v Alpách73
Francie75
Trident77
Inšpruk79
Noc kráčí nad Prahou...81
Virginia:
I. Teplá noc85
II. Nemocen byl jsem87
III. Konečně tedy má jsi90
IV. Přišla jsi ke mně v snách91
[94]
KNIHA TATO BYLA POCTĚNA
STIPENDIEM ČESKÉ AKADEMIE
Z FONDU JULIA ZEYERA
[95]
KNIHOVNA
VLNY
SVAZEK I
E: lp; 2006
[96]