STRAŠIDLA.

Josef Mach

STRAŠIDLA.
Cesta se ve stíny halila, nebem se honily mraky, večerem šla se mnou má milá, ta s těmi černými zraky. Čas vesele nám ubíhal při rozhovoru bystrém. Hlouposti různé jsem jí lhal. V tom já jsem totiž mistrem. K lesu jsme došli, kde starý kříž na pustém rozcestí stojí. Děvče mé nechtělo dále již, šeptajíc, že se bojí. Strašidel patrně bála se, jichž mnoho v těch končinách žije. Jsou to však prý, jak říká se, jen výtvory fantasie. 36 „Neboj se, bojácné dítě mé, duchův a strašidel moci! Nám neublíží. A ostatně, vždyť chodí až po půlnoci.“ Holka se plaše ohlídla a odmlčela se dlouze. Pak řekla: „Já nevěřím v strašidla, já věřím v Boha pouze.“ Jak jsem ta slova uslyšel, zůstal jsem ohromen celý. Co živ jsem ještě nenašel té víry v Israeli. „Máš pravdu, dívko rozmilá, ty s těmi černými zraky! Ale v ta ostatní strašidla můžeš už věřiti taky.“ 37