STRAŠIDLA.
Cesta se ve stíny halila,
nebem se honily mraky,
večerem šla se mnou má milá,
ta s těmi černými zraky.
Čas vesele nám ubíhal
při rozhovoru bystrém.
Hlouposti různé jsem jí lhal.
V tom já jsem totiž mistrem.
K lesu jsme došli, kde starý kříž
na pustém rozcestí stojí.
Děvče mé nechtělo dále již,
šeptajíc, že se bojí.
Strašidel patrně bála se,
jichž mnoho v těch končinách žije.
Jsou to však prý, jak říká se,
jen výtvory fantasie.
36
„Neboj se, bojácné dítě mé,
duchův a strašidel moci!
Nám neublíží. A ostatně,
vždyť chodí až po půlnoci.“
Holka se plaše ohlídla
a odmlčela se dlouze.
Pak řekla: „Já nevěřím v strašidla,
já věřím v Boha pouze.“
Jak jsem ta slova uslyšel,
zůstal jsem ohromen celý.
Co živ jsem ještě nenašel
té víry v Israeli.
„Máš pravdu, dívko rozmilá,
ty s těmi černými zraky!
Ale v ta ostatní strašidla
můžeš už věřiti taky.“
37