NOC V ALPÁCH.

Josef Mach

NOC V ALPÁCH.
V měsíčném světle modrají se hory. U okna sedím, rozteskněn a chorý. Vzbouřené nervy noční vánek hladí, odněkud z dálky mluví ke mně mládí. A já bych věděl rád, zda pravdou je to všecko, co v pohádkách jsem četl jako děcko. Zda tam v těch horách, jež se ve tmě kryjí, bytosti jiné, nežli my jsme, žijí. U černých jezírek zda při měsíci zřít možno je rusalky tancující. Pod staletými kořeny stromů zda-li tam národ přebývá gnomů. Zda čarodějky tam v skalní sluji nápoje lásky připravují, ve skalní sluji, kam na táčky míří hadi a sovy a netopýři. Na křižovatkách, kde šero se snáší, zda-li tam v dobách půlnočních straší. 73 A kde se ponuré srázy mračí, zda na lup svůj číhá plémě dračí. A v zbořeném hradě nad skalní strží zda obři tam princeznu v zajetí drží. Zda letí tam vzduchem duchů jízda, vichřice nářek v horách když hvízdá! A jak sny předu, rozteskněn a chorý, v měsíčném světle modrají se hory. Hlas mládí marně mluví ke mně z dáli, pohádky, které čet’ jsem, všecky lhaly. Rusalky umřely. Nikdo z lidí nikdy a nikde už jich neuvidí. Zmizeli skřítkové. Život lidský smutný je tak a prosaický. Nápoje lásky pozbyly už síly, všednost a kultura jen lidstvu zbyly. Pohádky nechce nikdo čísti, všichni lidé jsou realisti. Strašidel jízdu nezříš letět vzduchem a marně hledal bys, co nazvati lze duchem. 74