INŠPRUK.

Josef Mach

INŠPRUK.
Vzduch jarní vůní dýchá zase, sníh zřít je s hor se ztrácející. Po ozářené Brennerstrasse se do hor hrnou výletníci. V mém pokoji tak nevlídně je, šum jara srdce nedojímá, – zatím co venku slunce hřeje, mně zdá se býti větší zima. Neb v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá, v nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. Do hor se hrnou výletníci... Jak rád bych také stoupal s nimi, se srdcem lehkým, s jasnou lící, krásami dojat přírodními. Snad všechny marné trudy svoje bych za ty hory navždy přenes’, 79 snad řek’ bych též, na vrchu stoje: „Die weltWelt ist doch was wunderschönes!“ Však v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá, v nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. A zatím, noc když peruť tmavou nad město sklání sešeřelé, z hostince kráčím s těžkou hlavou. Zdržel jsem se zas trochu déle. Noc nekonečná je. A spáti je nemožno, a hlava pálí. Svět, spící v tmách, teď připadá ti, jak opuštěný pokoj malý, kde v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá. V nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. 80