A JÁ NEUMÍM TANCOVAT...

Josef Mach

A JÁ NEUMÍM TANCOVAT...
Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku jdou páry vířící jak vlna za vlnou, smích děvčat veselý a setkání se zraků a slova zmatená krev bouří smyslnou. V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta, divokým tempem šílený jde chvat. A nad vším ruchem tím lamp záře hoří žlutá. A já neumím tancovat! Jakoby najednou v postavy udýchané smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. – A venku nádhera srpnové noci plane a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých, a lípy šelestí... A hudby resonance sem ke mně až je slyšet zaznívat ze sálu světlého a rytmický šum tance. A já neumím tancovat! 6 A pozdě k ránu, až se nad vesnicí stříbrné jitro začne probouzet, hoch půjde mladý se svou tanečnicí a šeptat bude jí a líbat její ret. Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne, – až mlha vstane s polí, ze zahrad – v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne. A já neumím tancovat! 7