A JÁ NEUMÍM TANCOVAT...
Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku
jdou páry vířící jak vlna za vlnou,
smích děvčat veselý a setkání se zraků
a slova zmatená krev bouří smyslnou.
V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta,
divokým tempem šílený jde chvat.
A nad vším ruchem tím lamp záře hoří žlutá.
A já neumím tancovat!
Jakoby najednou v postavy udýchané
smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. –
A venku nádhera srpnové noci plane
a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých,
a lípy šelestí... A hudby resonance
sem ke mně až je slyšet zaznívat
ze sálu světlého a rytmický šum tance.
A já neumím tancovat!
6
A pozdě k ránu, až se nad vesnicí
stříbrné jitro začne probouzet,
hoch půjde mladý se svou tanečnicí
a šeptat bude jí a líbat její ret.
Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne,
– až mlha vstane s polí, ze zahrad –
v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.
A já neumím tancovat!
7