NA MOŘI.

NA MOŘI.
Po parníku z Terstu do Benátek odjeli jsme zrovna v půlnoci. Cesta byla pěkná pro začátek, pozděj pokažena mořskou nemocí. Té se ubrániti tak či onak těžko jest dle mého úsudku. Víno, káva, biftek, rum ni koňak nepomohly mému žaludku. Na palubu jsem se vypotácel (nakrmit jsem musil žraloky). – Byla noc. Terst v daleku se ztrácel, na moři klid vládl hluboký. Tisíc hvězd se nebem rozhořelo, vzduch byl stříbrného světla pln, jižní vánek hladil moje čelo, tajuplně šuměl rytmus vln. 61 Rytmus vln, jenž kouzlem svého hlasu staré snění křísil v srdci mém o cestách do cizích zeměpásů, o báječných krajích za mořem, o pralesích, pouštích, městech, stepích, o ledovcích srázných pohoří, na nichž mračna barev velkolepých s nebesy a zemí hovoří. Nyní ovšem nemohu už říci, jaké snil jsem dále hlouposti. Ostatní mí spolucestující dřímali kol v sladké lenosti. Mezi nimi bylo Čechů dosti, ku příkladu z Klatov paní N. Bavil jsem se v její společnosti, zatím co se šeřil nový den. Představil jsem se, jsa dobrý znatel slušnosti. A ve lži vědomé řek’ jsem: „Já jsem český spisovatel, J. S. Machar pak jest jméno mé.“ Jak jí při tom zazářily zraky! Líce polil příval nachu jí. 62 „Vaše spisy, mistře, znám já taky, dávno již vás tajně zbožňuji.“ Začla recitovat „Magdalenu“, celou takřka zná ji zpaměti. S obdivem jsem zíral na tu ženu, neboť vlastní verše slyšeti z retů krásné ženy,ženy pro básníka radost na světě je největší. Chvíle posvátná a převeliká! Stál jsem bez dechu a bez řeči. Z rudých mraků slunce vycházelo. Celé nebe výheň jediná. Vzduchem na tisíc se blesků chvělo, zlatem plála mořská hladina. A jak na přídě jsme stáli spolu, jist jsem, že ta dáma spanilá kol mé hlavy stkanou gloriolu z červánků a slávy spatřila. – Obraz její věrně v srdci nosím jako upomínku krásných chvil. Pana Machara pak tuto prosím, aby laskavě mi odpustil. 63