PROLOG.

Josef Mach

PROLOG.
I mne touha nezkrocená, touha po neznámých mořích, po bouřích a vlnobitích, po cestách do cizích krajů, k světům jiných zeměpásů, divá touha hladová po tajemných dobrodružstvích hnala z domu otcovského přes oceán, jako tebe, Robinsone Krusoe. Má loď také ztroskotala. Na výspě pak osamělé, dalek světa, dalek lidí, zadumán jsem sedával. Vždy, když slunce zapadalo v rudé výhni plamenné. 3 Všechno mizelo a jenom pode mnou se chvělo moře a nade mnou nebesa. Moře, nebe. Mezi nimi třáslo se mé lidské srdce, Robinsone Krusoe. Daleko vřel zatím život. Války zuřily a hesla vznikala a zapadala. Kolejí se času žena život vlnil se a šuměl. Sem však nikdy s křídlem větrů nezalétla jeho píseň, o můj břeh se netříštil rytmus jeho bouřné vlny, Robinsone Krusoe. A přec časem přišla chvíle, kdy zas hrdlo zadrhlo se vzpomínkou na starou zemi, na zámořský, dávný domov, z večera kde lesy voní, mír kde netušeně dýchne v duši dechem důvěrným. A tu toužně zrak jsem vzpínal k dalekému horizontu, 4 zda tam někde v nedozírnu spásy loď se nejeví. Znáš přece ty teskné chvíle, znáš přece tu hořkou touhu, Robinsone Krusoe? 5