V mé celle.
Dnes ztichlo i kvílení větrů
a ticho, strašlivé ticho jen syčí z koutů mé celly.
A zastesklo se mně po tobě,
ó, vichřice lkavá...
Tys jediná hlásala život do mého opuštění.
Však ticho, strašlivé ticho jen syčí...
Ach! Jen jediný výkřik nechť zaplane ze tmy,
byť umírání byl výrazem,
jen jediný chropot,
byť posledním byl!
Však ticho, strašlivé ticho syčí...
Ó, přítomnost šklebivá, výsměšná
a smířená se vším, co duši můž’ trhat!
Či vrátit se v minulost a vzpomínat
všech nadšení a vzplanutí a touh?
Vše do písku shrouceno a celý můj život
jen únavnou, rozsáhlou a věčnou pouští,
v níž umřít by musela i fata-morgana.
I oči mé vyschly, pláč sžehl žár skepse.
Jen svíjím se v protestech šílenství
a po tobě toužím, ó vichřice lkavá.
Však ticho, strašlivé ticho syčí z koutů mé celly.
43