Nostalgie
Když člověk v cizině čas delší žije,
tu zachvátí ho časem nostalgie.
Mně stává se to. Za takových chvil
na vlast svou myslím v dálce tří set mil.
Na osoby, jimž říkal jsem kdys drazí,
na literaturu a české mrazy,
na naši politiku, na přátele,
nevěrné lásky, věrné věřitele.
V politice jsme po marné teď práci
přijali stanovisko vyčkávací.
A jak už to tak v politice chodí,
to čekání nám aspoň neuškodí.
Též věřitelé zasluhují zmínky.
Ti mají na mne hezké upomínky.
Jen, Bože můj – se modlím v závětří –
kéž svými upomínkami mne ušetří!
Když vzpomínám na dobrodince tyto,
přiznám se, bývá mi jich časem líto.
Musili též, ač s velkou indignací,
zaujmout stanovisko vyčkávací.
A bojím se – ač věc tu nepřeháním –
že přivedou to s tím svým vyčkáváním
– tušení jakés pořád mi to říká –
k týmž koncům jako česká politika.
32