Prolog
I mne touha nezkrocená, touha po neznámých mořích, po bouřích a vlnobitích, po cestách do cizích krajů k světům jiných zeměpásů, divá touha hladová po tajemných dobrodružstvích hnala z domu otcovského přes oceán jako tebe, Robinsone Krusoe. Má loď také ztroskotala. Na výspě pak osamělé, dalek světa, dalek lidí, zadumán jsem sedával. Vždy, když slunce zapadlo v rudé výhni plamenné. Všechno mizelo a jenom pode mnou se chvělo moře a nade mnou nebesa. Moře, nebe. Mezi nimi třáslo se mé lidské srdce, Robinsone Krusoe. Daleko vřel zatím život. Války zuřily a hesla vznikala a zapadala. Kolejí se času žena život vlnil se a šuměl. 7 Sem však nikdy s křídlem větrů nezalétla jeho píseň, o můj břeh se netříštil rytmus jeho bouřné vlny, Robinsone Krusoe. A přec časem přišla chvíle, kdy zas hrdlo zadrhlo se vzpomínkou na starou zemi, na zámořský dávný domov, z večera kde lesy voní, mír kdy netušeně dýchne v duši dechem důvěrným. A tu toužně zrak jsem vzpínal k dalekému horizontu, zda tam někde v nedozírnu spásy loď se nejeví. Znáš přece ty teskné chvíle, znáš přece tu hořkou touhu, Robinsone Krusoe? 8

A já neumím tancovat
Při hudby zvuku, v prachu kouře mraku jdou páry vířící jak vlna za vlnou, smích děvčat veselý a setkání se zraků a slova zmatená krev bouří smyslnou. V důvěrném doteku jdou těla přitisknuta, divokým tempem šílený jde chvat, a nad vším ruchem tím lamp záře hoří žlutá. A já neumím tancovat. Jakoby najednou v postavy udýchané smyslné žádosti a rozkoše žár dých. A venku nádhera srpnové noci plane a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých a lípy šelestí... A hudby resonance sem ke mně až je slyšet zaznívat ze sálu světlého a rytmický šum tance. A já neumím tancovat. A pozdě k ránu, až se nad vesnicí stříbrné jitro začne probouzet, hoch půjde mladý se svou tanečnicí a šeptat bude jí a líbat její ret, na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne.stiskne, až mlha vstane s polí, ze zahrad, v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne. A já neumím tancovat. 9

Podzim
A já zase kráčel cestou známou bez cíle a všeho účele. Hleděl jsem, jak ve stromech se lámou záříjové stíny nesmělé. Lesy už tak fádně vyhlížely. Zimy dech mi zadul do tváře. Lesy jistě všecko zapomněly, co jsem vyprávěl jim na jaře. Jméno tvé jsem řek jim tisíckráte, o své lásce jsem jim vyprávěl. Smutně chřestí suché listí sváté. Také já jsem všecko zapomněl. 10

Prázdniny 1897
Mé oko často vidívá tě co dítě zraků veselých v tom filigránsky dětském šatě, děvčátko naivní, samý smích. I sebe vždycky vidím zase: studentík malý, bojácný, jenž hloupým touhám oddává se a blouznivé si spřádá sny, jenž na rytíře tvého hrával vždy sobě tenkrát a tak dál a o tvých očích básně psával a – dnes to povím – miloval. Ó loučenské ty staré lesy, zelené tiché aleje! Když srdce nyní vzpomene si, co vše jím zase zachvěje! Tam často za hubičku v doubí já tobě hříbky sbíral jsem. To nejkrásnější byly houby, jež jsem kdy našel v žití svém. 11

Ballada
Kdys žila slečna, jakých je málo v tom světě kolem. Ta na procházku chodila s bělostným parasolem. Byl jeden smutný mládenec, ten utrápil se bolem, neb do srdce ho ranila svým bílým parasolem. Ku jeho hrobu plakávat chodila pustým polem. Ještě mu ve hrob rýpala svým bílým parasolem. 12

Velkonoční
Pojď, má milá! Usměvavě svítí jarní slunce v kraji. Dnes je Velký Pátek právě, poklady se otvírají. Dost dlouho již s mojí mukou jsi tak rozkošně si hrála, a svou krásnou bílou rukou vesele mne křižovala. Srdce mé se v ohni svíjí, umučenoumučeno, zbičováno tisíckrát již v agonii zašeptalo: Dokonáno! Pojď, dnes v blahu bezejmenném, v dvojím krásném roztoužení v objetí svém zapomenem na minulá utrpení. Neboj se mne! Ještě dneska budeš se mnou jistě v ráji. Na má prsa, holka hezká! Poklady se otvírají. 13

Cesta na vsi
Zelená alej topolová a lípy kolem v jednom květu. Tu chodí slečna doktorová, má novou světlou toaletu. To bývá z jara. Všechno kvete a v moři barev všechno jásá. Pak podzimu chlad všechno smete, pod jeho dechem vadne krása. Tu žloutne alej topolová, na lipách listí skorem žádné. Zas jde tam slečna doktorová. Můj Bože, všecko vadne, vadne... 14

Po letech
Kraj ve večerním soumraku se ztrácel a v mlhy příkrovu. Já na prázdniny zase jsem se vracel z nádraží k domovu. Večerní pára kouřila se z lesů, ni list se nezatřás. Jen známá vůně z mechoví a vřesu mne ovanula zas. Ze všeho toho dávná nálada mi ulehla na duši. Ty lesy i ten kraj je mi tak známý, to celé ovzduší. Tou lesní cestou často dřív jsem chodil v podvečer za jara. Svou milou jsem tam na procházku vodil a čet jí Machara. Mně zamlouval se tenkrát převelice ten básník lyrický, však ona řekla: „Mně se líbí více Jaroslav Vrchlický.“ 15 Já neřekl ni slova oné chvíle na důkaz souhlasu, však myslil jsem si: ScházíSchází, děvče milé, ti smysl pro krásu. S ní známost potom udělal si šťastně tajemník okresní. Ten nečetl jí Macharovy básně, však oženil se s ní. Proč jen tak brzy na mne zapomněla? já ptal se v úžasu. – Teď vím už proč: Opravdu, scházel zcela jí smysl pro krásu. 16

Anarchisti
Když mladík z gymnasia do života vstoupí, není moc moudrý, spíše bych řek’ hloupý. Co na střední se škole naučí, nemůže potřebovat nikdy v žití. Však může mezi pražské anarchisty jíti. Ti ho přijmou s otevřenou náručí. Také já svého času odhodlaně dal jsem se k této zajímavé straně. Tu ovšem doba práce nastala mi: musil jsem prodělat nesčíslné flámy a vyslechnout přednášek a řečí mnoho. Hlava a břich mne dosud bolí z toho. Chodil jsem na četné tajné schůze, kde řádila anarchie v plné hrůze, kde vlasatí ševci a studující seděli, těžkou chmuru v líci, a mluvili o velké budoucnosti při štamprli či při sklenici, o stávající shnilé společnosti, jež ssaje naše mozoly, a o zločinné svévoli spuchřelé buržoácké kasty. A jiné podobné žvasty. Byli jsme svobody nejpřednější stráž a čekali jsme po hospodách, až nastane velký převrat sociální. Hlavní věc byla stávka generální. 17 To znamená: zastavení veškeré práce. V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce. Odvahu a sílu pro budoucí činy dodávaly nám hlavně lihoviny. Co vypilo se v oné dobědobě, už nemohu si pamatovat, však mnohý šenkýř na Žižkově by mohl o tom vypravovat. Leč zbytečně mu na to vzpomínati – kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí. Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova nás jistě věrně v upomínce chová. Vždyť často anarchie vřava děsná je v noční době burcovala ze sna. Neboť kamarádi na přední stráži, jakmile byli jednou v ráži, tropili v ulicích kraval veliký: pískali, škádlili strážníky, tloukli do rouleaux a mnohou jinou psinu. To je tak zvaná propaganda činu. Takovým způsobem, abych mluvil krátce, všechny potřebné anarchistické práce jsem v nedlouhé si době osvojil. A plným srdcem nadšený jsem byl pro bratrství a volné individuum, pro kontušovku, višňovku a rum. Však anarchismu zanechal jsem brzy. Která pak legrace za čas neomrzí? Celé to hnutí nehodí se pro mne. 18 Mám požadavky celkem skromné a žiju v poklidu a lhostejnosti v spuchřelé měšťácké společnosti, jež ssaje moje mozoly. Mne to však příliš nebolí. Snad skupina bývalých kamarádů v mém jednání bude vidět zradu a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí. Snad je už podepsán můj ortel smrti. Strach mívám občas věru, že jednou v nočním šeru vystoupí na mne z příhodného místa některý pražský anarchista ve tmavém plášti s rozcuchaným vlasem, a řekne tichým, příšerným však hlasem: „Padouchu zrádný! Ani krok zpátky! – Půjč mi dvě zlatky.“ Bohudíky! Přijde-li ten atentát, nemůže se mi nic zlého stát, neboť kapsa má je pořád čistá. V tomto ohledu jsem posud anarchista. 19

Strašidla
Cesta se ve stíny halila, nebem se honily mraky, večerem šla se mnou má milá, ta s těmi černými zraky. Čas vesele nám ubíhal při rozhovoru bystrém. Hlouposti různé jsem jí lhal. V tom já jsem totiž mistrem. K lesu jsme došli, kde starý kříž na pustém rozcestí stojí. Děvče mé nechtělo dále již, šeptajíc, že se bojí. Strašidel patrně bála se, jichž mnoho v těch končinách žije. Jsou to však prý, jak říká se, jen výtvory fantasie. Neboj se, bojácné dítě mé, zlých duchův a strašidel moci! Nám neublíží. A ostatně, vždyť chodí až po půlnoci. Holka se plaše ohlídla a odmlčela se dlouze,dlouze. Pak řekla: „Já nevěřím v strašidla, já věřím v Boha pouze.“ 26 Jak jsem ta slova uslyšel, zůstal jsem ohromen celý. Co živ jsem ještě nenašel té víry v Izraeli. Máš pravdu, dívko rozmilá, ty s těmi černými zraky! Ale v ta ostatní strašidla můžeš už věřiti taky. 27

Věnování
Dnes není první máj... Jen zasmušilá jde jeseň tichým krokem v tichý kraj, a já přicházím k tobě, moje milá, na památku ti nesu Máchův Máj. Ty rozumíš mi, moje znejmi!ejšíznejmilejší, ty víš, že chtěl bych říci tiše ti: Přináším báseň v Čechách nejkrásnější nejkrásnějšímu v Čechách děvčeti. 28

Můj jed z Judey
Má židovko, vím, nejsem prvý, na kterého se usmějí tvé temné oči z podobrví, můj sladký jede z Judey. Krásna jak růže z Jericha jsi, jak palma z hory Galaad. Král Šalamoun by tvoje krásy moh’ v Písni písní opěvat. Mně nevadí tvé náboženství, ty o tom přece dobře víš, mne láká jen tvé čisté ženství. Kdy konečně mne vyslyšíš? Mé srdce značnou touhou hyne a krvácí z ran mnohých již, krev červená se z něho řine. Ty o tom přece dobře víš. Ó, zacel raděj rány tyto, než moje srdce zahyne. Cožpak ti vskutku není líto křesťanské krve nevinné? 29

Víra a skepse
V době přítomné, to věc je jistá, svět je samý skeptik, pesimista. Víra v dobro, pravdu mizí denně, zvláště v Boha věří se vždy méně. Také já, ten hošík zbožný kdysi, zkažen přátely a vědeckými spisy, v podstatě ač nejsem špatný vlastně, víru v Boha překonal jsem šťastně. Místo v Boha v mysli pošetilé věřil jsem jen v lásku svojí milé. Pravdu s krásou zřel jsem ztělesněny v osobě té milované ženy. Když jsem hleděl v její věrné zraky, v anděly jsem věřil, v nebe taky. Zamilován jsa, ve věcech víry člověk vůbec nezná nikdy míry. I tu víru však jsem ztratil zcela, když ode mne jednou s pláčem chtěla, abych věřil, (bytost prostoduchá!) na početí ze Svatého Ducha. Spáchal jsem už mnohé osloviny, zde však nebyl jsem si vědom viny, neboť nevěry ač duchem nassát nepozbyl jsem přece mravních zásad. 30 Každá víra klame více méně. Omyl největší jest věřit ženě. S trpkým poznáním teď říci mohu: Skoro Iíp je věřit Pánu Bohu. 31

Nostalgie
Když člověk v cizině čas delší žije, tu zachvátí ho časem nostalgie. Mně stává se to. Za takových chvil na vlast svou myslím v dálce tří set mil. Na osoby, jimž říkal jsem kdys drazí, na literaturu a české mrazy, na naši politiku, na přátele, nevěrné lásky, věrné věřitele. V politice jsme po marné teď práci přijali stanovisko vyčkávací. A jak už to tak v politice chodí, to čekání nám aspoň neuškodí. Též věřitelé zasluhují zmínky. Ti mají na mne hezké upomínky. Jen, Bože můj – se modlím v závětří – kéž svými upomínkami mne ušetří! Když vzpomínám na dobrodince tyto, přiznám se, bývá mi jich časem líto. Musili též, ač s velkou indignací, zaujmout stanovisko vyčkávací. A bojím se – ač věc tu nepřeháním – že přivedou to s tím svým vyčkáváním – tušení jakés pořád mi to říká – k týmž koncům jako česká politika. 32

Povídka o králi zlodějů
I
Též já jsem kdysi býval šťasten, však doba ta je vzdálená. Dva roky jsou již tomu. V čas ten se smála na mne Štěstěna. Já myslil tehdy, všecky světy a celá zem že patří mi. Jen pro mne kvetly růží květy s vůněmi opojivými. Jen pro mne tehdy hvězdy plály, (dnes těžko se to vylíčí) jen pro mne písně zaznívaly slavičí. Ó, žil jsem tenkrát přeblaženě. Přirozeně v lásce k ženě. Jevištěm lásky mojí byla ona zastrčená rakouská garnisona, kam byl jsem přidělen ke sboru dobrovolnickému, jak známo asi je, ke druhému praporu x-tého pluku infanterie. Ostatní jednoročáci, co se mnou sloužili císaři, sešli se ze všech možných zemí: 33 Němci a Češi, Poláci, Vlaši a čtyři Maďaři. (En passant: Mezi těmi byl jeden mládenec, s nímž jsme se málem stříleli pro jakous čestnou věc. Však poněvadž jsem zbabělý, nemohli jsme se bít.) Pak jeden Srb a jeden žid a jeden realista.* A zkrátka společnost ta čistá vypadala v pravém smyslu slova jak učiněná archa Noemova. Vojna celkem ušla. Měli jsme hejtmana Springibuschla. Tento představený byl všeobecně oblíbený. Vojáci všichni připraveni byli jít k vůli němu do vody v tu chvíli. A vskutku o něm vyprávěli, že jen k vůli němu před měsíci pěti se jeden vrh do řeky Adiže. Nemohl prý to déle vydržeti. ______ * Realisté jsou hodní lidé, z nich mnohý mnoho rozumí, však na vojně, když k tomu přijde, execírovat neumí. 34 Vojna je vůbec cosi krásného, to musí přiznat každý bez poznámek, třebas by čet hraběte Tolstého neb to, co píše Fráňa Šrámek. Ó krásná dobo prudkých vzplání, kde tvoje mocné kouzlo je, kdy každičký z nás bez váhání byl ochoten jít do boje! Kdy odvahou se duše chvěly závratným jaty slávy snem, kdy v duchu jsme se býti zřeli budoucím Napoleonem. Zde začíná má historie. Tam jsem to krásné děvče měl. Jmenovala se Stefanie. Já anděla v ní přímo zřel. A nemýlím-li se, tedy vskutku jsem viděl jí jednou zpod živůtku dvě andělská křídla se bělati. Vzdor chytrosti ženské přeci jich nedovedla schovati. Ale to nepatři k věci, kterou chci vypravovati. Stále jsem myslil jenom na ni, stále jen na ni myslil jsem. Za noci loupila mi spaní, ve dne jak ve snách chodil jsem. 35 Ve dne jsem býval šťasten a říkal jí roztoužen: „Du bist wie eine Blume so rein und hold und schön.“ V noci jsem býval smuten, vzdychala dušička má: „Deficiente Stepha – deficit omne – nia.“ Já dlouho nosil v srdce skrýši tajemství svoje ukryto, až konečně, jak tuto píši, jsem děl k ní slovy těmito: „Má krásná slečno, vyslyšte mě, angelo mio, ma très chére! Já přicházím k vám z české země. Ta leží odtud na sever. Tam citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu tam zlatá oranž nežhne skrytá a neční haluz vavřínu. Tam obloha se klene smutná nad zemí věčně zamlklou; víno, jež zde tak sladce chutná, má v Čechách příchuť zatrpklou. 36 Vždy pod mrakem v tom divném kraji, co jinde září slunce jas. Když tady pomeranče zrají, je v Čechách zima, sníh a mráz. A když tam všechno mrazem dýše, je jinde pěkná pohoda. Když jinde drama Ibsen píše, u nás je píše Svoboda. Ký tedy div, že při tom klima nepříliš teplém během let proměnila ta tuhá zima mé srdce v tvrdý chladný led. Však kůra ta se prolomila pod teplým sluncem Italie. A zázrak ten jste způsobila jenom vy, slečno Stefanie. Učiňte zázrak ještě větší, můj černovlasý anděli! Mám rád vás, (dím to prostou řečí) též milujte mne, chcete-li. Doufám, se svými studiemi že za dva roky hotov jsem. Vás, nejkrásnější mezi všemi, si odvezu pak v českou zem, 37 kde citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu kde zlatá oranž nežhne skrytá a neční haluz vavřínu. Budeme šťastni v dálné Praze, ta leží odtud na sever. Jede se tam po Jižní dráze Tyrolskem vzhůru přes Brenner.“ Já nevím, co jsem všecko mluvil dále, a můj anděl, děcko neskonalé, jak evangeliu mi věřila. (Takové řeči přirozeně se musí líbit každé ženě.) Pak rodičům se svěřila. Rodiče na návrh můj věru nemohli přec odvětit: „Ne“, neb také štěstí pro jich dceru se sotva kdy už naskytne. Já tehdy prvně v žití svém radostně chápat začal jsem života smysl, krásu světa. Svatba měla být za dvě léta. 38 II
To pravda je: Co na člověka strastiplného v žití čeká, tomu se nikdo neuhne. Neb člověk myslí – Pán Bůh ne. Zatím co já jsem žil tak klidně a v blahu velikém, jednoho jitra přijel z Vídně expresním rychlíkem jakýsi cestující s kufry čtyřmi. Zástupce to vídeňské firmy, jenž právě tudy cestoval. Sigismund Müller se jmenoval,jmenoval. Pružnými kroky jako k tanci peronem kráčel mladík tento, zjev dýchající elegancí. Ubytoval se v hotel Trento. Dělal zde dobré obchody, až jednou, z čisté náhody, zřel Stefanii v divadle v parteru sedět v sedadle. Dávali právě Rigoletto. Jak známo je, v opeře této arie známá zpívá se: La donna è mobile... Co v této písni pravdy je, jsem zvěděl krátkém po čase. 39 Okamžitě k ní láskou jat a zmítán sladkým nepokojem hleděl s ní známost navázat. Udělala naň dobrý dojem. Nenosil dlouho v srdce skrýši tajemství svoje ukryto.ukryto, však záhy k ní,ní jak tuto píši, promluvil slovy těmito: „Slečno, jak mne zde vidíte, zajisté nevíte, kdo vlastně stojí před vámivámi. Jsemť vám dosud neznámý. Své jméno chci vám ihned říci: Sigismund Müller, cestující, zástupce firmy Karfunkelstein & Syn, továrna na voňavky a stearin. Já křesťan jsem a Rumun rodem a přijíždím sem za obchodem,obchodem. Já cestoval světem velice. Byl jsem také v Africe, tři roky tomu právě nyní. Tam koupil jsem si otrokyni, černošku malou, třinácti roků. Ta spávala vždy na rohoži v bázni boží při mém loži.“ Na to řek s pohnutím v oku: „Slečno, též milenku jsem měl, anděla přímo jsem v ní zřel. Mé štěstí bylo krátké, bohužel. Můj anděl rozpjal bílá křídla 40 a odlét v nadpozemská sídla. Umřela loni. A mně zbyla pouhá touha po ní. Slečno, vy jako ona vypadáte. A když vás tak déle pozoruji (vy se jí docela podobáte), tu pozoruji, že se zamiluji do vás. Neboť mám-li milovat zas, nemohu milovat než vás, slečno. Váš vlas je plný krás. Já nepohléd na ženu od loňska. Však na vás když hledím, vy se mi zdáte býti dcerou Žaponska. Vskutku jak Žaponka vypadáte. V Žaponsku byl jsem několikráte v obchodních záležitostech. Prosím vás, při mých známostech člověk projde hned celý svět poměrně v krátkém čase. Je mi teprv pětatřicet let. Však nyní zdá se, že jsem toho vagabundství syt. Chci konečně v klidu žít, chci se oženit. Veliký obchod v Miláně si založím, anebo ve VídníVídni. Po vašem boku, slečno, oddaně, chci strávit řadu šťastných dní.“ 41 Já nevím, co dále mluvil všecko, a můj anděl, lehkověrné děcko, mu věřila jak evangelium. (Takovou řečí okouzlena být musí, myslím, každá žena.) Pak svěřila se rodičům. Ti neměli nic proti tomu, do svého pozvali ho domu. Müller se všeobecně líbil, manželství Stefanii slíbil a všecky možné krásy světa. Svatba měla být za půl léta. Pak odjel rychlíkem expresním a srdce Stefanie s ním. Já z toho nic se nenadál a ve svém pošetilém klamu dál Stefanii miloval jak ztělesněnou krásu samu. To mohu říci: Nechoval jsem k ní podezření ani stín. Když on k nim chodil, myslíval jsem, že nabízí jim stearin. Však po tom čase za pár neděl v kavárně odpůldne jsem seděl a v novinách jsem četl v Směsi, že polapen byl v Pešti kdesi kýs cestující obchodní, z něhož se později vyklubal 42 podvodník mezinárodní. Sigismund Müller se jmenoval. Je prý to vlastně lupič starý, znám též co hrabě Lahovary, též Jiří Manolescu, markýz Anguiliére bývaly jeho noms de guerre. Potrestán byl již vícekrát, poněvadž virtuosně krad po hotelech a restauracích a v klenotnických obchodech, v privátních bytech i rychlovlacích, taky v bankovních závodech, nemluvě o četných podvodech a dluzích. Vůbec prý v kriminálních kruzích pod jménem krále zlodějů je znám. Dovedl získat si lásku dam a proto vymyslil sobě plán zvláštní v poslední době. Žen smysl veliký pro krásu znaje a lehkověrnost bez mezí, jim sňatek slíbil lásku předstíraje, pak ujel pouze s jejich penězi. A v řadě jeho obětí, jak zjistila je policie, bylo mi možno viděti též jméno slečny Stefanie. Mně v okamžiku tom se zdálo, že celý svět se na mne hroutí. 43 Nevím, co by se bylo stalo, kdybych se neznal ovládnouti. Však k Stefanii když jsem přišel a veselou ji zřel jak vždycky a s jejích krásných rtů jsem slyšel ten její smích, tak melodický, tu náhle ztichl jsem jak děcko a bez hněvu a výčitek jsem klidně vyprávěl jí všecko a na konec jsem vážně řek: „Měla jsi si ho přece vzít, mohla jsi královnou už být.“ Ona to s pláčem pověděla matce. Já zatím poroučel se krátce. Proti osudu mocné zlobě se člověk těžko bránit může. Resignovaně řek jsem sobě: Zde nemohly by kvésti růže! Velká se se mnou stala změna. Jak nepatřil bych do světa, chodil jsem jako učiněná postava prince Hamleta. Mimo mne žití tepna vřela, ale já pranic neslyšel. Konečně abych nezpust zcela, jsem přece mezi lidi šel. Ve staré krčmě Stella d’oro v odlehlé pusté ulici 44 scházívali se denně skoro přátelé dobrovolníci. Při sklenkách vína červeného tam dlela chasa bohaprázdná, z oltáře, z krbu rodinného i z trůnu dělala si blázna. Tam tedy jednou jsem si zašel za podvečera májového, bych ztracený klid zase našel při sklenkách vína červeného. Však nebyl jsem dřív veselý, až svěřil jsem se příteli, jehož jsem nejvíce ctil, ježto už kaprálem byl. Ten řekl: „Z toho by byla hezká fraška a nebo humoreska. Ty bys v ní byl ten živel komický,“ podotkl ještě cynicky. To bylo příliš. Po tom po všem já teprv nebyl vesel ovšem. Štěstí ještě, že v léta sklonu jsem opustil svou garnisonu. V císařské šli jsme manévry a to byl konec celé hry. Ten čas už dávno je ten tam, v civilu všedním dávno žiji, však často sobě vzpomínám 45 na Müllera a Stefanii. Zvlášť v noci, nemohu-li spáti, se v duši vzpomínka ta vrátí. Dumavá půlnoc nad městem když leží, přetěžké chvíle jako hlemýžď plynou. Ze vzdálených i blízkých věží hodina bije za hodinou. Zarudlé oči spánek míjí. Zřím v duchu Stefanii, a vedle ní jako příšera týčí se do šera postava Sigismunda Müllera. Král a královna zlodějů! Od těch dob už se nesměju. 46

Vyznání
Zdali jsi zcela už zapomněla ten výlet přes Cles nahoru? Tenkrát jsi rozkošně vyhlížela v šedivém cestovním úboru. Já nic jsem nezapomněl ještě, v duchu vše vidím jako dnes. Vzhůru po kamenité cestě zavazadla nám osel nes. Půvabný kolorit pozdního léta rozprostíral se horami. Veškery říše a království světa v kráse své ležely před námi. Tenkráte rozkvetla touha má mladá, svou lásku vyznal jsem ti tam. „Chceš-li mne na věky věkův míti ráda, všecko, co vidíš, tobě dám.“ Slova se dusila v rozechvění, ty jsi se vesele zasmála a dál jsi běžela po kamení: „Tralala, tralala, tralala.“ Já jsem byl smuten, touha má vadla, tralala, tralala, tralala! Nahoru osel nes zavazadla, dolů jsem všecka nesl já. 47 V plamenech ohnivých slunce se rudé pomalu sklánělo za štíty hor. Bylo tak ticho. Už věsil se všude letního večera průsvitný flor. 48

Na moři
Po parníku z Terstu do Benátek odjeli jsme zrovna v půlnoci. Cesta byla pěkná pro začátek, pozděj pokažena mořskou nemocí. Té se ubrániti tak či onak těžko jest dle mého úsudku. Víno, káva, biftek, rum ni koňak nepomohly mému žaludku. Na palubu jsem se vypotácel (nakrmit jsem musil žraloky). – Byla noc. Terst v daleku se ztrácel, na moři klid vládl hluboký. Tisíc hvězd se nebem rozhořelo, vzduch byl stříbrného světla pln, jižní vánek hladil moje čelo, tajuplně šuměl rytmus vln. Rytmus vln, jenž kouzlem svého hlasu staré snění křísil v srdci mém o cestách do cizích zeměpásů, o báječných krajích za mořem, o pralesích, pouštích, městech, stepích, o ledovcích srázných pohoří, na nichž mračna barev velkolepých s nebesy a zemí hovoří. 49 Nyní ovšem nemohu už říciříci, jaké snil jsem dále hlouposti. Ostatní mí spolucestující dřímali kol v sladké lenosti. Mezi nimi bylo Čechů dosti, ku příkladu z Klatov paní N. Bavil jsem se v její společnosti, zatím co se šeřil nový den. Představil jsem se, jsa dobrý znatel slušnosti. A ve lži vědomé řek jsem: „Já jsem český spisovatel, J. S. Machar pak jest jméno mé.“ Jak jí při tom zazářily zraky! Líce polil příval nachu jí. „Vaše spisy, mistře, znám já taky, dávno již vás tajně zbožňuji.“ Začla recitovat Magdalenu, celou takřka zná ji zpaměti. S obdivem jsem zíral na tu ženu, neboť vlastní verše slyšeti z retů krásné ženy,ženy pro básníka radost na světě je největší. Chvíle posvátná a převeliká! Stál jsem bez dechu a bez řeči. 50 Z rudých mraků slunce vycházelo. Celé nebe výheň jediná. Vzduchem na tisíc se blesků chvělo, zlatem plála mořská hladina. A jak na přídě jsme stáli spolu, jist jsem, že ta dáma spanilá kol mé hlavy stkanou gloriolu z červánků a slávy spatřila. – Obraz její věrně v srdci nosím jako upomínku krásných chvil. Pana Machara pak tuto prosím, aby laskavě mi odpustil. 51

Ve starém parku
Ve starém parku v kterýsi den letní jsem milence dva tajně poslouchal, a poněvadž jsem člověk indiskretní, co zaslech jsem, to povídám hned dál. Byl krásný den a vůkol kvetly růže, park celý tonul v zlatém přísvitě. Vzduch voněl, jak jen v létě vonět může, ptáčkové pěli v houštin úkrytě. Tam stáli, temná šeptajíce slova a drželi se pevně za ruce. Ta dívka byla slečna lesmistrová, s ní Josef Novák, mladý JUC. To muž je velmi pokrokových zásad a s nepatrným knírkem pod nosem. Teď místo pokroku však začal hlásat jí lásku s neslýchaným pathosem. „Hleď, dívko milá, kterak kvetou růže, park celý tone v zlatém přísvitě, vzduch voní, jak jen v létě vonět může, já miluji tě zcela určitě. Je horko dneska. Jak máš horké zraky! Už za půl roku dělám doktorát. Já mám tě rád, ó, měj mne ráda taky, kdybys jen věděla, jak mám tě, dívko, rád.“ 52 Co ona řekla, už jsem nerozuměl, však vypadala při tom překrásně. Dál psáti, jak ten mladík lháti uměl, to nehodí se ani do básně. „Ó, zadrž, muži pokrokových zásad, a pokud čas, svou ruku stáhni zpět. Ne Amor, pouze Ďábel bude jásat, když utrhneš ten sněhobílý květ. A nezapomeň, slečno lesmistrová, že Bůh ti svěřil jeden vzácný skvost, co bohatství svět širý v loktech chová, to nevyváží tvoji nevinnost. Vše má svůj konec: záhy zvadnou růže, též zlaté slunce zhasne určitě, což myslíš, vzduch že věčně vonět může? Též Josef Novák záhy zradí tě.“ Tak vykřiknouti jsem se připravoval zachránit chtěje mladých lidí čest, však než jsem si to v duchu stylisoval, tu shledal jsem, že vlastně pozdě jest. 53

X. Y.
Když jsem po prvé tě spatřil, byla jsi tak veselá, oči jako pekla oheň, ale úsměv anděla. Smála jsi se při mých slovech, i když slza zachvěla mojím zrakem. Jednou také při mých vtipech docela. Jen mé žádostivé touze rozumět jsi nechtěla. Což pak vskutku andělové jsou jen duchy bez těla? 54

Krajan
Mezi lidem jiných mravů, řeči v cizině-li žiješ delší čas, cítíš radost dvojnásobně větší, krajana když náhle uzříš zas. Případ podobný se stal mi dneska. Když jsem domů ubíral se tmou, zrovna před kostelem San Frančeska známou tvář jsem spatřil náhodou. Postava ta přec mi není cizí, ni ten zrak, jenž smutkem obetkán! Kráčím blíž, a pochybnost má mizí: Vskutku, toť náš český svatý Jan! Tak i zde jsem nalezl tvou sochu, jaká radost, krajane! Buď zdráv! Mile překvapen a dojat trochu uctivě jsem smekl na pozdrav. Domů přišel jsem a vyprávěl vše bytné. Kvartýrská má je moc nábožná, každé svaté hlouposti se chytne, svatého též Jana dávno zná. Jeho život i smrt jsou jí známy. V moři prý byl kdysi utopen. Jen, že Čech byl, věřit nechtěla mi, Italem prý mohl býti jen. 55 Co by teprv řekla dobrá paní, kdybych řek, že ten, jenž Jan se zval, nejen Čech, však vůbec nebyl ani, jak pan doktor Herben dokázal! Se svatými mají Češi potíž, to už každá stará bába ví. Když už vůbec máme svaté totiž, učenci nás o ně připraví. Proto (Dík těm badatelům klatým!) na svaté jsou Čechy přechudé. Nebudu-li já prohlášen svatým, už jich asi více nebude. 56

Extrémy
Mým domovem byl sever chladný, ty vyrostla jsi v jižním kraji. přecPřec rád tě mám jak v světě žádný, vždyť extrémy se dotýkají. K zpovědi chodíš v žití celém vždy jednou za měsíc. Já za rok. Býti svobodným myslitelem, na to nečiním totiž nárok. Ty melodickým smíchem svojím dovedeš vyzlatit svá léta, a zatím já, kde chodímchodím, stojím, přemítám o záhadách světa. Přemýšlím vskutku víc než dosti o věcech, kterým nerozumím. Nad svou i světa nicotností skeptický povzdech často tlumím. Však záhady ty popletené jen objetí tvá luštit znají. Lehce se na vše zapomene, když extrémy se dotýkají. 57

Rád bych se za mládím rozletěl
Celou noc pršelo. Vzduch je teď jasný. Par závoj průsvitný s vrchů se zved. Horskou jdu cestou. Bože, jak krásný a jak je veselý ten boží svět. Krůpěje rosy se blýskají v trávě, v údolí burácí bystřiny spád. Opojná radost stoupá mi k hlavě. Tož je to pravda přec: ještě jsem mlád. Milenko moje v daleké zemi, neviděl jsem tě tolik let, o tobě neslyšel. Ale teď je mi, jak bych se k tobě vracel zpět. Co asi děláš, zda vzpomínáš na mne a nebo jiného v srdci máš? Na naše naděje marné a klamné, kterak si na ně vzpomínáš? Zdá se mi, jako bych celou tu dobu, co jsem tě neviděl, mrtev byl, jak bych teď na cestu vydal se z hrobu za tebou v dálce tří set mil. Hlavu chci položit ve tvoje ruce, přitisknout na ně horký svůj ret. Rád bych se za mládím rozletěl prudce, pít jeho něhu a pít jeho jed. 58

Noc v Alpách
V měsíčném světle modrají se hory. U okna sedím, rozteskněn a chorý. Vzbouřené nervy noční vánek hladí, odněkud z dálky mluví ke mně mládí. A já bych věděl rád, zda pravdou je to všecko, co v pohádkách jsem četl jako děcko. Zda tam v těch horách, jež se ve tmě kryjí, bytosti jiné, nežli my jsme, žijí. U černých jezírek zda při měsíci zřít možno je rusalky tancující. Pod staletými kořeny stromů zdali tam národ přebývá gnomů. Zda čarodějky tam v skalní sluji nápoje lásky připravují, ve skalní sluji, kam na táčky míří hadi a sovy a netopýři. Na křižovatkách, kde šero se snáší, zdali tam v dobách půlnočních straší. A kde se ponuré srázy mračí, zda na lup svůj číhá plémě dračí. A v zbořeném hradě nad skalní strží zda obři tam princeznu v zajetí drží. Zda letí tam vzduchem duchů jízda, vichřice nářek v horách když hvízdá! A jak sny předu, rozteskněn a chorý, v měsíčném světle modrají se hory. Hlas mládí marně mluví ke mně z dáli, pohádky, které čet jsem, všecky lhaly. 59 Rusalky umřely. Nikdo z lidí nikdy a nikde už jich neuvidí. Zmizeli skřítkové. Život lidský smutný je tak a prosaický. Nápoje lásky pozbyly už síly, všednost a kultura jen lidstvu zbyly. Pohádky nechce nikdo čísti, všichni lidé jsou realisti. Strašidel jízdu nezříš letět vzduchem a marně hledal bys, co nazvati lze duchem. 60

Francie
V Praze nepobyl jsem dobu dlouhou, do ciziny láká mne to zas. Znova puzen neurčitou touhou dálek slyším slibující hlas. Život v Praze plný hnusu, špíny, umělecký vzlet můj ubíjí. Nízké prostředí mne žene do ciziny. Nejvíc mne to táhne k Francii. Veselo teď asi nadmíru je v této slavné zemi nevěry, od církve tam stát se odlučuje, z far tam vyhánějí pátery. Ke zkáze však vede tato cesta. Proticírkevního upíra uražený Pán Bůh těžce trestá: děti nerodí se. Národ vymírá. Že vše logicky k svým cílům běží, na francouzském vidět národu. Neboť čím je v zemi méně kněží, tím je také méně porodů. 61

Trident
Daleko v Alpách Trident leží, zapomenout ho mohu stěží. Vždyť v životě mém plném strastí celý rok byl mi druhou vlastí. Dóm starý je tam s groteskní věží, moc vojska, prostitutek a kněží. Poslední stavy dva podle všeho od doby koncilu tridentského. Na náměstí tam stojí šerý kovový Dante Alighieri, který v své dlouhé básni líčí pekelné hrůzy a Beatrici. V tom starém městě u své milé žil jsem své nejkrásnější chvíle. Černá ta italská signorina zradila mne jak každá jiná. O strašné peklem lásky chůzi bych vyprávět moh všecky hrůzy zrovna taktak, jak je Dante líčí. Však mému duchu se to příčí. Nepokusím se radš o to ani, sic by mi ještě Italiáni v Tridentě pomník postavili. Ochraň mněmne před tím, Bože milý! 62 Stát musil bych tam na náměstí a o ztraceném sníti štěstí. Já ani v podobě monumentu nechci již přijíti do Tridentu. 63

Inšpruk
Vzduch jarní vůní dýchá zase, sníh zřít je s hor se ztrácející, po ozářené Brennerstrasse do hor se hrnou výletníci. V mém pokoji tak nevlídně je, šum jara srdce nedojímá, zatím co venku slunce hřeje, mně zdá se býti větší zima. Neb v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá, v nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. Do hor se hrnou výletníci. Jak rád bych také stoupal s nimi se srdcem lehkým, s jasnou lící, krásami dojat přírodními. Snad všechny marné trudy svoje bych za ty hory navždy přenes, snad řek bych též, na vrchu stoje: „Die Welt ist doch was wunderschönes!“ Však v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá, v nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. A zatím noc když peruť tmavou nad město sklání sešeřelé, z hostince kráčím s těžkou hlavou. 64 Zdržel jsem se zas trochu déle. Noc nekonečná je. A spáti je nemožno a hlava pálí. Svět spící v tmách teď připadá ti jak opuštěný pokoj malý, kde v starém kufru leží na dně dvě navoněná psaní bílá. V nich stojí psáno, jak jsi zrádně, jak jsi mne zrádně opustila. 65

Noc kráčí nad Prahou
Tam u nás doma za hřbitovní zdí se rok co rok vždy malý slavík uhnízdí. A večer květnový když nad plochý kraj splývá, ve křoví rozkvetlém tam svoji píseň zpívá. Noc kráčí nad Prahou... A mně to srdce stiská, po jednom kraji vzdáleném se mi tak prudce stýská, a hlavou churavou se žene touha divá po tichém hřbitovu, kde malý slavík zpívá. 66

Život a básnictví lyrické
Nejsem příliš starý, jak by se snad zdálo, nešediví ještě havraní můj vlas. A přec, vzpomínám-li, není toho málo, co jsem všecko prožil za dost krátký čas. Pod pochmurným nebem vymřelý kraj nízkýnízký, kde vše prokleto je, kde nic nevzpučí, smrt kde na pocestné číhá nad bahnisky, šílenství kde láká ve své náručí, kde jak bledý přízrak ve vzduchu se vznáší světa celého i vlastní nicota; a kde v křižovatkách upomínky straší – toť přibližný obraz mého života. Kolik bouří přešlo přese mne a s každou nevylíčitelný zmatek v duši pad. Kolikrát už chtěl jsem skončit sebevraždou, navždy v konec světa odjet kolikrát. Zlému snu je roven život, jejž jsem prožil, katastrofy trapné, žaly nelidské. Výsledky těch krisí po čase jsem vložil v nesčíslné svoje básně lyrické. Lyrika teď ovšem pramálo se cení, pro básníka však to nejlehčí jest věc. Ač v ní zpravidla nic dohromady není, básníkovo nitro zračí se v ní přec. 75

Rodinné záležitosti
Z lásky k příbuzenstvu a z úcty povinné opěvám záležitosti své rodinné, do kterých vlastně nikomu nic není. Mnohému však snad budou k poučení. Pocházím z rodu velmi počestného. Počínajíc již od dědečka mého byli jsme slavní. Abych nemluvil dlouze, o dědečkovi je mi známo pouze, že jezdil světem a že jednou na své cestě byl přítomen v jednom uherském městě, když zrovna tam na rynku popravovali. Ne snad dědečka. Pouze nějakého loupežného vraha. Dědeček, jehož památka mi povždy drahá, neměl nikdy vražedné a loupežné plány. Za to dědeček s maminčiny strany byl koňský handlíř. V Boleslavském kraji si dosud lidé o něm povídají. Pomocí těchto koňů se obohatil. Bohužel za krátký čas všecko ztratil, neboť prohrál o trhu v Boleslavi v kartách peníze, chalupu, koně i krávy za jednu noc. To byla katastrofa. Dědeček nes ji s klidem filosofa a potom umřel. Nás, pozůstalé truchlící, učinil universálními dědici. 76 Co říci o mém otci nebohém? Byl velký atheista před Bohem. On zvláštní cestou dospěl k atheismu. Jakýsi chlapík o půlnoční kdys mu portmonku ukrad. Otec od těch chvil byl atheista a nic nevěřil. Co mněmě se týče, mám ještě bratry dva, oba jsou starší a mnohem lepší nežli já. Neb zatím co já pořád nejsem ničím, mí bratři, jak to níže stručně líčím, se neztratili v světa kruhu širém. Já měl jsem býti c. k. oficírem na přání rodiny a hlavně svojí matky. Však z vojny brzy do civilu zpátky jsem při příležitosti spěchal prvé. Mně protiví se prolévání krve. Pak oddal jsem se umění a vědě, nějaké místo dostati si hledě, bych živ byl, jak se na člověka patří neb aspoň tak jak moji starší bratři. Ti oba vedou živobytí řádné, hlouposti nedělají ani dluhy žádné, nic zlého na ně nelze pověděti. Jeden z nich dokonce má už dvě děti. Však všichni tři z rodu počestného přec máme něco společného. Zlákat se nedáme do ženských tenat. Ni jeden z nás doposud není ženat. 77

Večer
Ve přítmí modravém se úzký pokoj smrákal, vlahý dech jarního večera oknem splýval. Klavíru hlas melancholicky plakal a sugestivně srdce rozechvíval. Co vše v něm zpívalo! Sen mládí, touha tichá, vzlyk prvních sklamání i kouzlo lásky prvé, radost i žal, odříkání i pýcha i nespoutaný, vášnivý hlas krve. To zpíval život v rytmu rozechvělém, svým smutkem lkal a třpytným smíchem lákal, co zatím někdo v koutě sešeřelém do dlaní hlavu stisk, a zdálo se, že plakal. 78

Poslední dopis
Poslední dopis v zmatku horečném píši ti, milá, bez ladu a skladu. Je příliš málo místa v srdci mém pro moji lásku a pro tvoji zradu. Dnes do Vltavy skočím po hlavě, bych klid a utišení našel dole. V anatomickém zítra ústavě ležeti budu na pitevním stole. Ležeti budu ztuhlý, mlčící, a s profesorem v odpolední chvíli z prvního roku přijdou medici, by něčemu se na mně přiučili. Hrabati budou se v mých vnitřnostech s nožíky v ruce, s viržinkami v hubě, a mluviti o různých hloupostech a vtipkovat a smát se při tom hrubě. Tak dříve nežli půjdu do hrobu, přec mohu něčím užitečným býti. Vždyť mnohou zajímavou chorobu na mrtvole mé možno objeviti. A z čeho strach jsem míval za žití, tomu teď po smrti přec nevyhnu se: můj mozek musí vědě sloužiti pečlivě uložený v špirituse. 79 Srdce mi vyjmou a v něm, zkrváceném, srdeční budou konstatovat vadu. Nějakým hloupým latinským pak jménem pojmenují mou lásku a tvou zradu. 80

Zimní večer
Svítilny hoří třesavě, mráz zkřehlé údy jímá, v ponuré noční záplavě mlčící město dřímá. Truchlivě hvízdá v ulicích píseň zimního větru, na zmrzlé zemi leží sníh zvýší jednoho metru. V takové době dobře je u teplých sedět kamen, snad aspoň trochu zahřeje v nich praskající plamen. Z minula staré dopisy přikládám do plamene. Co všecko v také chvíli si člověk zas připomene. Druh z dávné doby píše tady o dumách svých a nadšení, že zasvětit chce život mladý ideálnímu snažení, o touze po svobodě ryzí, jíž dobýt chcem. „Vždyť mládeži budoucnost všechna náleží.“ Jak mi je to už všecko cizí. Mládeži, sbohem! Do horoucích kamen list přeleželý spěje, 81 vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Zde dopis od mé první lásky. Stále prý na mne vzpomíná, na naše řeči, na procházky, to radost její jediná. Že do Bludníka chodí ráda tam, kde je naše lavička, pohádku máje prý si spřádá tam její snivá hlavička, že věčná bude láska její, že jenom smrt nás rozdvojí. Jak divně dnes ta slova znějí. Odpočívejte v pokoji, vy dávné chvíle! Do horoucích kamen zažloutlý lístek spěje, vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Hle, matčin švabach v tomto listě. Proč prý tak dlouho nepíši, pět neděl prý už tomu jistě, co o mně doma neslyší. Jsou v Praze prý zas demonstrace, ty ale drž se stranou všeho, k zástupům moh bys přimíchat se a zaplésti se do něčeho. Bydlíš-li v jiné ulici, novou svou adresu nám pošli. 82 Post scriptum: Ti dva králíci, cos v létě přines, oba pošli. Králíci, sbohem, do horoucích kamen list za listem tak spěje, vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Truchlivě hvízdá v ulicích píseň zimního větru, na zmrzlé zemi leží sníh zvýší celého metru. Tak výsměšně a divoce kol oken vítr letí, strom, jenž moh nésti ovoce, své holé sklání sněti. 83

Bouře
Přijď, bouře vítězná, a v blesků zažíhání krev zapal umdlenou a oheň do žil vlej, své písně jásavé pusť na mne požehnání, ve vášeň zuřivou mé nervy rozehrej! Svým deštěm obrodným sleť v ulice měst šerých na křídlech plamenných a hoř a nič a pal! A vrhni jiskru svou do srdcí tisícerých, by z setby ohnivé nádherný požár vzplál! A barev přeletem a tónů zavýsknutím vzduch dusný čekáním ať blesk tvůj rozvíří! To bude chvíle ta, v níž rudým zaplanutím v nejprudších žárech svých má touha zahýří. A v květů vonný sen a v klasů požehnání ať život zadýchne pak září kouzelnou. Přijď, bouře vítězná, a v blesků zažíhání, v přívalu světel svých spal celou duši mou! 84

Hermína Huberhauerová
I I
V Inšpruku na Leopoldstrasse dům zelenavý vypíná se, stojí tam zrovna na rohu. O věcech, jež se zběhly kdys tam, obšírně vyprávět se chystám, vždyť sám jsem v tom hrál úlohu. Už mnoho roků teď je tomu. Do zeleného toho domu se právník jeden stěhoval, ten Ludvík Schick se jmenoval. Byl židem jun tak jmenovaný, ač jinak neměl závadu, byl regulérně obřezaný dle mojžižského obřadu. Pětatřicet tam zlatých platil na celou stravu měsíčně. Když nestudoval zrovna, krátil si dlouhou chvíli rozličně. A často večer po klekání když jedl svoji večeři, tu znenadání bez klepání vstoup jakýs mladík do dveří. Podivný půvab dýchal z něj, měl inteligentní obličej a nosil cvikr na nose. Schickovi často zdálo se, 85 že dříme v něm kus genia. Ten mladík byl jsem totiž já. Krajané, kteří v cizině žít musí, mají jedině tu radost: U večerní době se slezou někde dohromady a pohovoří o tom sobě, co ve světě se děje všady. Pije se víno červené a na Čechy se vzpomene. My s Schickem tak jsme sedávali za večera a vzpomínali na svoje Čechy vzdálené a pili víno červené. Večeře Schicka Ludvíka, jenž vůbec nebyl velký jedlík, nebyla nikdy veliká: kus masa zpravidla a knedlík. Však on byl spokojen, což věru též jinou mělo příčinu. Kvartýrská měla hezkou dceru, šestnáctiletou Hermínu. Hermína Huberhauerová gracie byla hotová. Musím se o ní zmínit šíře. V křesťanskokatolické víře pečlivě byla vychována. Následkem toho byla panna. 86 Tyrolsko země pobožná je, řekl bych skoro nebeská, tam každá dívka poctivá je, obzvláště když je nehezká. O Hermíně však nutno říci, že byla vskutku krasavicí. Všech svodů světských střežila se, před spaním raděj modlila se. Když muže shlédla na ulici, tu cudně zraky sklopila. Schickovi také se sklopenou lící večeři na stůl nosila. Zde příhodná by byla doba podotknout, že my dva jsme oba velicí byli neznabozi, jak mnohý z vás a jiní mnozí. To vlivem moderních je knih, jež mládež chtivě čte a v nich v své zaslepené důvěře nachází návod k nevěře. Já také směrů těch byl ctitel a rovněž Ludvík Schick, můj přítel. Řádnými jsouce atheisty, plán pojali jsme hnusný z míry, že Hermínu, ten kvítek čistý, od pravé odvrátíme víry a dle toho, jak uvidíme, k nevěrectví ji obrátíme. Lehké to ovšem nebylo, 87 však nám se to dost dařilo. Já obracel ji odpoledne, však Ludvík Schick vždy dopoledne. Přijala plná nadšení to naše nové učení. II II
Minula zima a zas Vesna do alpských přišla údolí, hory se probouzely ze sna, sníh kryl už pouze vrcholy. Rok školní ke konci se chýlil a přišel blahý zkoušek čas, a studentstudent, jenž si nepopílil, teď v obavách se trapných třás. Tu jednoho dne znenadání Schick Ludvík, který jiný byt měl zatím již u jiné panípaní, přišel mne náhle navštívit. (U paní Huberhauerové již bydlil podnájemník jiný.jiný, pan Straširybka z Kdýně Nové, též krajan z české domoviny.) Schick used na mé kanape tu, s tajemným svitem ve zraku za cigaretou cigaretu si kroutil z mého tabáku. Řekl jsem, aby neotálel 88 říci mi, co ho ke mně vede. Chvíli se ještě sem tam válel, pak řekl, maje líce bledé: „Pamatuješ se na Hermínu?“ – Zajisté. – „Nuže, dívka ta minulý týden, milý synu, povila zdravá dvojčata. Sám v zásluhu si nechci klásti tu věc, neb nejsem darmochleb. Blah je, kdo pěstoval své vlasti jen jednu růži, jeden štěp. By spor snad nebyl o rodiče, já v případě tom vím si rady, a co se alimentů týče, můžem je platit dohromady. Myslím, že to tak správné jest. Za stejnou vinu stejný trest.“ Resignovaně vzdych jsem jen a byl jsem se vším srozuměn. Všeliký odpor byl tu marný, s Schickem jsme zašli do vinárny a postavy dvě ztrápené pili jsme víno červené. Seděli jsme jak zařezaní, čas na hodinách míjel líně, v tom do dveří vlít znenadání pan Straširybka z Nové Kdýně. „Přátelé, vy zde při víně“, tak volal udýchaný všecek, „a zatím slečně Hermíně 89 umřelo jedno z těch dvou děcek!“ Dojati velmi slovy těmi.těmi, my zůstali jsme chvíli němi. Dobrý můj přítel Ludvík Schick mlčel jen krátký okamžik, pak z kapsy šátek vytáh hbitě a začal vzlykat křečovitě: „Ach, to bylo to moje dítě!“ Já, mladík pranic netušící, jsem zřel naň s udivenou lící a nevěděl jsem, co mám říci. Schick celý rok pak nosil smutek. Já zatím z Tyrolska jsem utek. 90

Záloha
Dnes myslím už to vypravovat mohu, co stalo se mi v červnu měsíci. Zas do redakce šel jsem pro zálohuzálohu, jak chodí všichni lepší básníci. Redaktor nerad psal mi poukázku, já k slečně pokladní s ní běžel ke kase. Ta byla taková (ta slečna)slečna), že jsem lásku v svém srdci zase cítil po čase. To anděl byl. Ne, archanděl. Či cherub? Já zapředl s ní malý rozhovor a zvěděl, cherub tento že je z Všerub. Všeruby v horách jsou – toť tedy diblík z hor. Co krásy v sobě taká bytost chová, lze představit si skoro jenom v snách. Prý jmenuje se Olga Rubešová, a já zas jmenuji se Josef Mach. Ochotně pak mi vyplatila pětku. Kapsa má ztichla, ne však srdce mé. Tož svěřil jsem se, že bych beze svědků rád se s ní sešel. Kde se sejdeme? Ona se zarděla a potom řekla: „Budiž! Tak třeba na Karlově náměstí. Tam stále chodí lidí dost a tudíž se nemůže stát žádné neštěstí.“ 91 Karlovo náměstí je velmi vzhledné. Květinky voní, zelená se keř. Židličky jsou tam, kdo si na ně sedne, dá za hodinu bábě dvouhaléř. Se slečnou Olgou na židli jsem sedl, i za ni zaplatil jsem dvouhaléř. Spletené řeči o lásce jsem vedl a šeptal snivě: „Věř mi, drahá, věř!“ K manželství nedošlo však mezi námi, vždyť já se ještě ženit nemohu. Však aspoň jsem si jako pumpař známý vzal na manželství od ní zálohu. 92

K dějinám české literatury
Od dob té literární revoluce, co mladí kritikové učení v devadesátých letech vedli prudce, s velikým U se píše umění. Též jiné účinky však věc ta měla: dík činnosti kritických autorů my víme teď, že česká tvorba celá nestojí úhrnem za starou bačkoru. Kdo kritiky čte, ten to jasně vidí, a působí to velmi neblaze. Nejhorší je, že soudem tím se řídí už všichni antikváři po Praze. Mám v podezření obchodnictvo toto, že posuzuje všechno umění dle nových směrů kritických a proto knihy, jež nosím jim, nic necení. Byl čas, kdy Macharovu Magdalenu s nadšením četli všichni kvartáni. Teď pan Šturc, antikvář, za tuto ženu dá korunu po dlouhém smlouvání. Lyrika moderní, v níž shnilá touha zpívá, úprava obálky je velmi spanilá, proměnit dá se v dvě smíchovská piva. Však kupuje se jenom na kila. 93 Vědecké spisy? Mýlil by se, kdo by k nim hleděl v naději a důvěře. Věz, že za Mravní názor naší doby si stěží pořídíš dvě chudé večeře! Svobodka zboží velmi laciné je, a špatný artikl je Lešehrad. Fastrové antikvář se jenom směje. A přece nucen jsem je prodávat. Vždyť často na mne padne nouze tíha jak na náš národ před třemi sty let po Bílé Hoře. A jen česká kniha též mne pak vyvede z těch hrozných běd. 94

U Liščí řeky
Vzduch lahodný a čistý je, obloha jasná je a měkká. Trav vůně vane z prérie a tiše plyne Liščí řeka. V plamenech slunce zapadá, obloha v krvi ztopena je, poklidná, smírná nálada na strunách srdce něžně hraje. Červánků oheň zarudlý jak oheň svítí na hladině a čarovně se zrcadlí ve zracích mojí přítelkyně. Poslouchám na půl ucha jen řeč její hravě povídavou, a z dávných časů zvláštní sen v té chvíli táhne mojí hlavou. Sen, kterak před sto lety tu rudochů kmeny ještě žily a v doutnajícím přísvitu hasnoucích ohňů tábořily. Cval koní zníval po lesích jak při pochodních v záři blesků, neb to byl čas, kdy každý z nich jít musil na válečnou stezku. 95 Stih syny pouště osud zlý, záhuba jejich byla blízká. Přesile bílé podlehli, vyhrálo křesťanství a whiska. Tak sny si předu z večera, co ticho kráčí po krajině a červánků žhoucí nádhera rozlita leží na hladině. Rudě se čeří vody chlad při západního větru vanu. Či rdí se na ní ještě snad krev povražděných Indiánů? 96

Noc v Chicagu
Noc bezhvězdná je, ale dole město nesčíslnými světly plane všudy. Noc bez hvězd je. Okamžik tento jest to, kdy na lov chodí zlé i krásné pudy. Pořádní lidé spí již u svých rodin, opilci bdí a popíjejí v barech. Ven vylákána temnem pozdních hodin jde ulicemi neřest ve všech tvarech. Ctnost nedočkavá na bílých sní ložích, po hříchu touží a se hříchu leká. Dobráci myslí si: „Jsme všichni v rukou božích.“ Pod mostem lupič na svou oběť čeká. Obchodník chladný zisk svých spekulací za spuštěnými sčítá záclonami, s úsměvem na rtech po denní své práci lid mladý spěchá na své noční flámy. Vyvrhel lidstva pěti dílů světa se k rozkoši či ke zločinu chystá, a jako hmyz, jenž k světlu lampy vzlétávzlétá, jdou lehkomyslníci v hanby místa. Brutálně hudba zní a tanec smysly zpíjí, drsný to paskvil o lásce a síle. Lhát lásku namáhají s apatií se prostitutky barevné i bílé. 97 A všecko opřádá svou smyslností omamný parfum poskvrněné krásy, zatím co venku káže o mravnosti nějaká ženská od Armády Spásy. Ze starých vlastí lodi zatím plují sem přes oceán, jenž je kdesi v dálce. Město plá světly: krásný drak v své sluji hltavě čeká na přistěhovalce. 98

Muž a žena v manželství
Polepšil jsem se. Je to vzácnost mne v kavárně zřít. Na domácnost si ponenáhlu pěkně zvykám, vždy doma jsem a nejdu nikam. Klid najde člověk kýžený jen doma v teple u ženy. Jím ve dne vše, co uvaří mimi, a hloupostmi ji bavím svými. Spát v noci nemohu-li, tu jí tiše a kajicně vypravuji, ježto je rozumná a hodná, co vyváděl jsem za svobodna. Však je s ní někdy také potíž; v rozpaky uvádí mne totiž tím, že je příliš zvědavá a stále se mě vyptává na zvláštnosti a zvyky země této, chce vědět zevrubně, jak vlastně je to. V povaze mojí nijak to není, když někdo žízní po poučení, abych ho odmít. I když je to má žena, proč nemohla by být mnou poučena? Nejsem skoupý na slovo a proto odpovídám jí asi toto: „Má milá ženo, Amerika se zemi, ve které teď žiješ, říká. 99 Je velká v rozměrech i v kráse a Krištof Kolumbus nazývá se muž, který odkryl tuto pevninu. To výborný byl muž a za vinu nelze mu klásti pozdější vývoj naší nové vlasti. Když on sem přišel, žily tady kmeny Indiánů. Kulturou nedotčeny nedovedly se po evropsku chovat a poněvadž je nešlo deportovat, byly pouze zbaveny svého panství, dílem pak obráceny na křesťanství a nebo povražděny. A tak zbyli jsme jenom my zde, Evropané bílí, pod jejichž civilisací utěšeně rozkvétá Amerika více méně. Amerika jest zemí možností a v řadě amerických zvláštností jmenovati chci pro větší úplnost železné mosty a českou svobodomyslnost, k jichž vytvoření je potřebí dosti důmyslu a též vypočítavosti. Kdo přijede sem z Evropy, ten ovšem stěží pochopí podivnou tuto zemi svobody. Mezi různými národy žijí zde také krajané moji, Češi, rozumný národ. Nejvíce při nich těší, že nedbajíce zpátečnických hlasů kráčejí vždycky s duchem času. 100 Mají své kavárny a bary, své kostely i pivovary, své věřící i atheisty, své skandály i denní listy. A všichni ti krajané v Americe naší touží po nějakém Mesiáši, jenž český živel zachrání a spasí. Zatím jsou to vše jenom hlasy na poušti, a jenom předchůdcové samí razí zde cestu budoucímu muži,muži. Ti neživí se sic jak Jan Křtitel kobylkami, však chodí aspoň ve velbloudí kůži.“ Takovým způsobem vypravuji své ženě a ji poučuji. Obšírným takovým výkladem svojím zvědavost její uspokojím, ač vím, že za chvíli z nenadání projeví nějaké jiné přání. Tak onehdy na stěnu pokoje našeho jsem pověsil portrét Tolstého. Teď však na výslovnou žádost své ženy sejmouti jsem ho musil s té stěny. Resolutně mne k tomu vybídla. Má strach, aby se na něm nezhlídla. 101

Socha Svobody v New Yorku
Nebe zrcadlí se v moři smavém, krásný den je, pěkná pohoda. V zlaté záři slunce nad přístavem stojí americká Svoboda. Světlo klouzá po hladině vodní, New York City mizí za námi. Atlantické moře v boky lodní rytmickými bije vlnami. Na lodi jsou lidé namačkáni, různé typy, různé manýry. Vsadil bych se, že z nás jeden ani nemá ještě první papíry. Jsou zde muži, ženy, dítky, starci, pestrá to a hlučná společnost. Vojíni též. Mezi nimi arci dívek mladých možno zříti dost. Dívky pruhy pod očima mají, v očích hvězdy plné rozmaru. Hvězdy, pruhy! Tytéž barvy vlají na přídě na lodním stožáru. Přistali jsme. Výspa tato nízká nevyniká krásou přírodní. Poznáš zde však, jak vypadá zblízka socha Svobody s tou pochodní. 102 V ruce drží knihu, chec-book asi, stavba těla velmi masivní. Nabaživ se její vnější krásy toužíš poznat, co as vězí v ní. Pro Svobodu vše chci v sázku dáti! Tři sta stop jsem stoupal do schodů, abych moh až k jádru prozkoumati veskrz americkou Svobodu. Vnitřnosti jsem její prolez celé, nedbal potu ani únavy, po železných schodech stoupal směle od noh vzhůru přes břich do hlavy. Co v ní vězí, vše jsem poznal šťastně. Vím si rady teď, když náhodou někdo se mně zeptá: Jak to vlastně je s tou americkou svobodou? Mohu říci: Stojí nepohnutá, pochodeň svou tisknouc do ruky. Uvnitř ovšem prázdná je a dutá jako všechny lidské humbuky. 103

V přírodovědeckém museu v New Yorku
Velkými okny do musea plál den únorový čistý. Nad kostmi oblud jsem se zadumal s pietou darwinisty. Ichtyosaurus, pterodaktylus, též jiné předpotopní potvory zřít zde, z některých jen kus. Všichni jsou ale schopní vzbudit tvůj respekt, dokonce i děs, ač jsou z nich zde jen kosti. Jak rád jsem, že ta všechna zvěř již dnes náleží minulosti! A vzpomínka má letí tiše zpět do pravěku k té chvíli před čtyřmi miliony let, kdy dinosauři žili. V pralesích černých život idyly žili, jenž šel jim k duhu. Pak vymřeli, druh druha vybili, jak žádal to výběr druhů. Zmizeli navždy... Kosti jejich jen se občas najdou místy, nad nimiž zde se hroužím v dumný sen s pietou darwinisty. 104 Darwin byl člověk moudrý velice, hlasatel evoluce, dle které člověk povstal z opice a míval kdys čtyři ruce. (Má pravdu, myslím. Sám když tu a tam svou ženu obejmu prudce, atavistické choutky cítívám a chtěl bych čtyři mít ruce.) A opice, ta vznikla z jiných zas předhistorických příšer, jak o tom poučí spis mnohý nás, jejž Haeckel psal či Fischer. Je proto nutno s úctou dívat se na předpotopní kosti v museu tomto, a též nedat se strhnout snad k nevážnosti. Vždyť život vpřed jde silou tajemnou od věků do kolečka, a kosti tyto možná kosti jsou z našeho prapradědečka. Ó pradědečku, šťasten můžeš být, že doby naší ztmělé ses nedožil a že nemusíš zřít své vnouče zakrnělé! 105 Je pravda sic to známá: máme též dnes lidi předpotopní, velkosti pravé však v nich nenajdeš, třeba jsou všeho schopní. A kosti jejich nikdy v museích nebudou jak tvé státi, ač na bíledni jest, že mnohý z nich moh by se vycpat dáti. 106

Večerní idyla
Při denní práci v kanceláři dost trampot nervy zakusí. Proto jsem rád, když s klidem v tváři na večer sednout mohu si. Sedím a slyším hudby rytmy z piana vlnou tajemnou. Je mi už lépe. Sedě v přítmí zřím, co se děje přede mnou. Zřím, kterak muž svou ženu bije, pak svého švakra zastřelí, a pluje k břehům Australie a bohat je a veselý. Zřím, jak se zamiluje znovu do jakés ženy-upíra a nezatouží po domovu, kde dítě hlady umírá. Pak jmění ztratí mezi negry, však přes to, padouch proklatý, zardousí slečnu Polu Negri ve tmavém koutě komnaty. Tak zvolna se mé nervy tiší a nabývám zas důvěry, když ve brazilských doupat skrýši zřím napřažené sekery, 107 když vidím cesty křivolaké notorického zlosyna, jenž páše kousky všelijaké a svádí srdce nevinná. A když pak katastrofu cítí, se světa sám se sprovodí, zatím co jeho druh se řítí se šestnáctého poschodí. Zřím otrhané zlatokopy o kořist rvát se v údolí, a v sklepích domů jako snopy hromadící se mrtvoly. Zřím, čím tu žijem, čím tu hynem, zřím podlost mužů, slze žen. Pak vesel domů kráčím, kinem uklidněn a též osvěžen. 108

Sylvestrovská elegie v Americe
Zas rok jeden zmírá. Člověk zří, jak stárne, mrzoutství a skepse stává se mu zvykem. Vyhýbá se lidem, ví, že je vše marné, nejlépe se ještě baví s pohrobníkem. V plamen kamen hledím. Kavalkáda pestrá upomínek starých před zraky mi letí, jak jsme bouřívali kdysi na Sylvestra, když jsme byli asi osmnáctiletí. Myslili jsme tehdy: Celý svět nám patří, k půlnoci když číše k přípitku jsme vznesli, každý z nás byl básník, každý z nás pil za tři, druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli. Krásná doba básní, písní, pitek, lásek! Volný byls jak pták a starost neměls jinoujinou, než kde rychle novou sekeru bys zasek nebo proslavil se jinou oslovinou. Krásná dobo květů, přátel, snů a číšnic, kde je verš, jenž všechnu bizarnost tvou poví? Nerozvážlivostmi vesele se pyšníc mládí v třesku sklenic vítalo rok nový. To vše už je dávno. Už to pravda není. Kde je verš, jenž pěl by o tom elegii? V plamen kamen hledím v tichém zamyšlení, zatím co zas jeden starý rok v dál míjí. 109 Já jsem také starý. Vše je staré vlastně. Nadšení už dávno vychladl žár mocný. Květy nevoní mi, více nežli básně plní teď mou duši spolek výpomocný. Srdce už je zdrávo, (všechny žhoucí plamy, jež v něm plápolaly, ztišily se totiž během doby šťastně) pouze s ledvinami, když rok nový slavím, mívám občas potíž. Kde jsou dávní druzi? Zmizeli mi v dálce rozmeteni vichrem do všech úhlů světa. Shnili v úřadech či padli v této válce, kterákterá, jak jest známo, trvá už tři léta. Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše, z kterých jsem kdys píval? Kde slova těch písní, které jsem kdys zpíval? Marně ret můj tiše zanotovat chce je – hlas se v hrdle tísní. V plamen kamen hledím. Čas utíká krásně, nutno skončit toto rozjímání noční. Chop se, brachu, číše ku konci své básně a sám sobě připij v noci novoroční. [110]

Českoamerická větev
I 1913
Na osamělé větvi této květ z jara vůní nedýchá, a nikdy z ní, když přijde léto, zpěv ptačí nezní do ticha. Bez mízy, listů, bez účele k obloze chladné, zachmuřelé ční větev, která usýchá. Šum větrů, který z dálky duje přes moře, pláně, pohoří, o krásách světa vypravuje a o životě hovoří. Však schnoucí větev osamělá se nepohne. Je zlhostejnělá. V ní zájem zhas a nevzhoří. Pták zpěvavý když na ni sedne, tu ovane ho chlad a mráz. Znavené křídlo rychle zvedne a spěšně letí dále zas. Jak žalobný zpěv elegický či jako výsměch pamfletický zní ustrašený jeho hlas. 113 Té větve truchlé živoření je hořký paskvil na život. V ní vznětu, ruchu, síly není a zatrpklý jest její plod. Housenky, mšice, parasiti se pouze na ní šťastni cítí a ssají z ní jak o závod. A jednou vichr přižene se a smrti píseň zahude. Bouř poslední se nad ní snese. Staň se tvá vůle, osude! A větev zvadne, zhyne, spadne ku zemi cizí, zemi chladné, však v pádu šumět nebude. Tak lhostejně, jak žila kdysi pražádné touhy necítíc, setlí a se zemí se smísí a nezbude z ní zhola nic. A bezohledná historie do desek svých pak o ní vryje: Byla kdys větev – a nic víc. II 1918
A přišel čas, kdy větev osamělá přec zašuměla. 114 To bylo v onu noc, kdy nepřítel se plížil k prahům lidských příbytků a žhářskou rukou oheň do nich vrhal a krví barvil nebesa i zemi, vykrádal pole, chalupy a chrámy, a rdousil starce, do otroctví vlekl ženy a dítky. Kopyty svých koní úrodu ničil v štěpnicích a lánech, a řetězy kul pro duchy a těla. V tu temnou noc, jež zburcovala lidstvo požárů dýmem, krví milionů, ta osamělá, živořící haluz se zachvěla, když strašný vichr zadul. To bylo tehdy, odvěký když vrah náš se zkrvácenou sekerou se plížil k rodnému kmenu, aby rázem podťal a k zemi skácel naši českou lípu a její tělo změnil v prach a popel v plamenném žáru světového ohně. Však starý kmen, jenž po staletí dlouhá vzdoroval bouřím, sekerám a bleskům a z vlastní půdy ssál svou všechnu sílu, neklesl, nesklonil se. V těžké noci, jež jako příkrov na Evropu padla, zázrakem rozkvet v nejkrásnější květy. Vstříc jitru, v které vždycky pevně věřil, své větve rozpial, bouří omlazené, a pod košatou, šumnou korunu svou 115 shromáždil všecky syny své a dcery. A zdravý jeho kmen jim zárukou byl, že bude lépe po přejití vichřic. A dálná jeho větev, přesazená do cizí půdy, jež ji stravovala, svou mízu nezapřela. Jak by nová síla prýštila do ní z krve mučedníků, co na dunajských mřeli popravištích, a z krve reků, kteří vyšli rozbít říš násilí a křivdy. Každý záchvěv, jenž korunou hnul staré, rodné lípy, vyvolal ohlas u zámořské větve. A na hlas, který z dálné vlasti zazněl, a na poplach bil v zvony českých srdcí, na výzvu, zvoucí k odboji a lásce, k oběti krve, ke cti vlastní duše, k boji a slávě, k vítězství a pravdě, v odpověď dálná větev zašuměla. – – – – – – – – – – Snad někdy uschne, snad ten čas je blízký. Snad v cizí půdě zahyne a setlí. Však žila přec, by v doby vlnobití kmen rodný nezhynul a mohl žíti. 116

Po sarajevském atentátu
Ponurý na vše padá stín, když nad říší se připozdívá a přízrak staletých už vin se oknem do Schönbrunu dívá. Oknem se dívá do paláce, kde na svých předků chladném trůně uvadlý, sešlý sedí vládce. Duše i tělo něčím stůně. Tělo se zvolna rozkládá a duší těžká chmura táhne. Rozvratu dusná nálada v ledové srdce časem sáhne. Vzpomínka za vzpomínkou vstává a v každé krev se temně míhá. A unavená klesá hlava. A v tmavém koutě Smrt už číhá. „Co, přízraku, chceš, neznámý, zde v podvečera mého chvíli? Zní výstřely.... To bratra mi v Mexiku tenkrát zastřelili. Já ničím nebyl ušetřen: Má vina to? Či cizí vina? Je pravda to, či je to sen, že měl jsem kdysi také syna?“ Vládce se nehne skloněný 117 a nepohne se ruka zvadlá. V tmu svítí pilník broušený, pod kterým Alžběta kdys padla. A zvolna z kouta setmělého Smrt záludným se krokem zvedá. A k vládci jde a vedle něho na habsburský trůn tiše sedá. A on ji vedle sebe tuší, je zvyklý jejímu již zjevu. Výstřely málo jen ho vzruší, jež rozlehly se v Sarajevu. Pod kletbou svých i starých vin staleté svojí dynastie se Smrtí řídí, vládce stín, osud dvojité monarchie. – Pohaslým zrakem zkaleným se v temné prázdno věčna dívá. A cítí, jak vše hyne s ním. A nad říší se připozdívá. 118

Američtí reservisti
Kdo rakouský jsi poddaný, císaři pánu oddaný, chystej se k cestě! Hola! František Josef volá. Jsou dnové v říši neklidní. František Josef ve Vídni dal rozepsati listy na všechny reservisty. Mládež povinná vojnou má z toho radost hojnou. Však marně čekají na ni rakouští vojenští páni. Vojenští páni v říši do Ameriky píší, chtí české mládence zvábit: „Pojďte se k nám dát zabít! Kufříky připravujte, ke plukům narukujte, životy pojďte klásti na oltář širší vlasti! Přijeďte rychle z dálky do loupežnické války. Pokořit chceme Srby, moc už nás záda svrbí. 119 Vstříc jdeme velkým změnám. Německo pomůže nám. Přijeďte v naši stranu stříleti do Slovanů.“ Tak píší páni z Vídně, a reservista klidně čte si to v Americe. Baví se převelice. Svůj kufřík nepakuje, ke pluku nerukuje. Neví, proč v květu žití má se dát zastřeliti. Čte výzvu k vojně z dáli, dí: „Zdrávi vzkazovali!“ A potom s myslí hrdou jde vypít jednu tvrdou. Ta jde mu k duhu posud, však širší vlasti osud i celé monarchie mu zcela lhostejný je. Rakouská celá říše k úpadku spěje tiše, ke zmatkům převelikým, nelitována nikým. 120 Nikdo jí nelituje, nikdo jí nemiluje. Lidé, jež volá k zbrani, dělají vtipy na ni. V srdcích všech za to žije ku Srbsku sympatie. Kde kdo dí: „Každopádně řežte do toho řádně!“ Po pomstě touha kvete za křivdy tisícileté. Hoj, vy vídenští páni, přišel den zúčtování. Za křivdy, persekuce, k pomstě se zvedly ruce. Slovanstva obr vstává a na pochod se dává. Svět zase po dlouhých rocích se zachvěl při jeho krocích. Staré se říše boří. – A Evropa už hoří. 121

Padlým českým dobrovolníkům
Vojáci naši v Rusku, ve Francii, vojáci naši v černé zemi tlící, co padli jste, když jiní ještě žijí, co padli jste jak boží bojovníci za českou věc, poprvé v tři sta letech – nad hroby vašimi již květ a tráva rostou a šeptají o nadějích a vznětech, s nimiž jste šli za povinností prostou: vlast vysvobodit, z hrobu zvednout znovu... Tak šli jste, dusíce sny o domovu, o zpěvu dívčím, květech, o mládí. Však jméno vaše ve všech příštích dnech vždy bude žíti, symbol našich Čech, jež samy sebe nikdy nezradí. 122

Půlnoc
Stín půlnoci svůj černý závoj věšel nad zemí utichlou. Klid vládl v ulicích, po kterých nikdo nešel deštěm a tmou. Spát nemohl jsem. Stesk mne divný schvátil a smutku těžká pěst. Klid volal jsem, jenž navždy se mi ztratil v bludišti temných cest. Na domov vzpomněl jsem a mladosti své luhy, na dávno přešlý čas, na stará snění, na zemřelé druhy, na rodných polí klas. Na zemi krásnou, milovanou zemi, v níž pevně vnořeny přes dálky prostorů jsou myšlenkami všemi mé duše kořeny. Klid půlnoci se v okno moje díval. A jako fantomy rej stínů bizarních na šeré ploše splýval, buše v mé svědomí. Z tmy půlnoční, v níž rodná spiata země, zněl utajený vzlyk, jak tichá výčitka, jež sáhla do srdce mně v bolestný okamžik. 123 Jak tichá výčitka mých bratří povražděných, jichž řinoucí se krev o pomstu volá, v duších zlhostejněných burcuje vzdor a hněv. Na poplach bije do všech úhlů světa k svým dětem v zemích všech, že doba tu, kdy půda krví zkvétá těch starých našich Čech. Že zas se vrazi krvelačně smějí, že zas je věšen Čech, že rodnou půdu zas nám roznášejí na koňských kopytech. V stín půlnoci tak hlas zněl české země... Vstal jsem a upřel zrak v tmu ven, kde dálky šeřily se temně, a nebe samý mrak. A rozechvělý zřel jsem v mračen změtizměti, jak se všech světa stran šik ubírá se české země dětí, po pomstě touhou hnán. Hle, z Francie i z Kanady se ženou i z plání Asie mstít, zachránit svou matku uraženou, synové Čechie. 124 Oh! Bijí pro ni věrná srdce posud, hotová zemříti! Vražedná Vídni, zpečetěn tvůj osud, již hrany zvoní ti. Zvoní je píseň táboritských šiků, jež po staletí zní na českých rtech zas ve vítězném vzkřiku, tvá píseň pohřební. – Stín zmizel již a hvězdných světel příval se zachvěl ve mračnech. To ze chmur mizících se svobody svit díval do našich starých Čech. 125

České vojsko
Na Veliký pátek při pašijí hlase vždy prý jednou za rok Blaník otvírá se. Stará kronika i báseň o tom píše, ujařmený lid si o tom šeptá tiše: „Už je Velký pátek, už nás na kříž bijí.bijí, už nám kolem čela věnec z trní vijí. Už nás bičovali, v bok nám vbodli kopí, už Vlast, naši matku, v proudech krve topí. Už nás Vídeň vraždí, zas nás v pouta jímá, kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá? Kdo pomůže zemi, která k smrti sténá? Kdy dub na Blaníku už se zazelená?“ Ticho ve vesnicích, ticho v celé zemi. Zraky plny hněvu, ale rty jsou němy. Trpí země česká, trpí po staletí. Ale mezi lidem divná zpráva letí. Divná zpráva letí, druh ji druhu sdílí, rytíři že z hory dávno vyrazili. Blaník otevřel se za měsíčné noci, vojsko vyjelo ven, Čechám ku pomoci. 126 Šťastně uniklo svým nepřátelům, vrahům, vítězně se vrátí k volným českým prahům. Je to naše vojsko, z vyhnanců a zběhů, ze všech světa konců, od všech moří břehů. Prapor český zase nad hlavou jim vlaje, svobodu s ním nesou do českého kraje. Lid si o tom šeptá, hlavu k zemi kloní: „Slyšíte už z dálky temný dusot koní? Blaník už je prázdný! Vojsko ale žije, nepřítele bije, za Čechy se bije!“ A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění: „Proroctví se plní, konec utrpení.“ V chalupách lid tajně sobě vypravuje: Z Francie a z Ruska český vítr duje. V Praze naslouchají v temné noční tiši. Zdá se jim, že náhle v mlčení tom slyší, v Karlově jak mostě nad vlnami řeky Bruncvíkův meč hnul se, jenž tam zazděn věky. 127

Hnízdo sokolí
V klínu hor, kde černé bory šumí po skalinách zpěv svůj dumavý, v zemi, kde vše k srdci mluvit umí, kámen dějiny kde vypráví, ozvěna kde staré slávy dřímá, zakleta v klid tichých údolí, od Šumavy k horám Orlickým až leží staré hnízdo sokolí. Přitisknuto k tesům horských štítů, v hromu třesk a v nočních vichrů let hnízdo sokolí jak přední hlídka ční tu nad propastí v cizí, chladný svět. Odolalo bouřím po staletí, vždy v něm sídlil nezdolaný vzdor, po staletí hnízda toho děti v svět se rozlétaly z českých hor. Kolikrát nám hnízdo zapálili, kolikrát je smetli do prachu, kolik sokolů nám zardousili v posměch, k potupě i k postrachu! Na Moravské Pole zavlekli je, kde se Habsburk prvně pousmál. Sokolí však hnízdo stále žije, sokolí rod plemení se dál. 128 Sokola jsme zřeli vylétati, k Bodamskému jezeru až vzlét. V Kostnici ho umučili kati, by se nikdy nemoh vrátit zpět. Z plamenů však vzlét jak fénix zlatý... Zas ho poznal jeho věrný lid. Roj se vznesl z hnízda, pomstou vzňatý, zkřiknuv: „Zabít, bít a neživit!“ Středověké nebe zatmělo se mračnem sokolích těch perutí. Ustrašené lidstvo zachvělo se v bázni, bez dechu a bez hnutí. Jak to v skalách naříká a hvízdá! Slávy epopeje umírá... Sokol jiný, z českého též hnízda, v světa labyrint se ubírá. Zákon bratrství a pravdy plamen na perutích nesl v světa kraj, v Naardenu až, opuštěn a znaven, v klidu smrti našel srdce ráj. Sokolí pak hnízdo osiřelo, zdálo se, že zcela vymřelo. Pod skalami dole neveselo, smutek lidem padal na čelo. 129 Zas však sokol z hnízda vylét náhle – „Nepopustíme!“ zněl jeho hlas. České luhy, tesklivé a zprahlé, po letech se zelenaly zas. Jakou v Čechách vykouzlil nám změnu, neohroženě a vesele! Až pak Němci k Alpám u Brixenu přikovali hruď tu z ocele. Sokolí však hnízdo žije, žije, sokolí z něj stále vzlétá roj. Nenávidí klec a křídly bije na poplach: V boj, v starý český boj! Bouř ať hřmí a vichry nocí letí, na svět celý padá strach a děs. Všichni z hnízda, české země děti! Naše bitva bojuje se dnes! Dva nás vedou sokolové siví, mladý však jich duch a jejich spár. Z našeho jsou hnízda, z české nivy, český plane v jejich zraku žár. K nejkrasšímu leťme s nimi cíli, v boj, kde o volnost se zápolí, by nám zase Němci nezměnili v klec to staré hnízdo sokolí! 130

Česká srdce
Když večera modravý závoj nad zemí utichlou splývá a z prérie zavoní tráva a hvězdy se rozsvěcují, zapomenutý nápěv, zapadlá slova snivá zadechnou v duši a o jiném kraji vypravují. O dálném kraji, tam u nás, kde jinak a důvěrněji vlní se pole a šumějí lípy a praskají klasy, o kraji, jehož vzpomínek kouzla světem nás provázejí, nás, věčně začarované do jeho tragické krásy. Do jeho tragické krásy, ze starých dějů jež hřímá, jež za nocí kvílí z rozvalin jeho zbořených hradů, jež z duše lidu na cizince hledí očima záhadnýma, vzpomínka neumírající vší naší slávy i pádu. Jak často, když modravý večer nad zemí utichlou splývá, a hvězd bledý přísvit tajemné hloubky dodává výším, slýchám, jak domoviny mé hlas zdaleka zpívá, a mohutný chorál všech českých srdcí v něm slyším. Těch srdcí tam doma, jež čekají ve vzdoru, v bázni, zdrcená, rozšlapaná, však nepřemožená dosud, jež doufají věčně, že brzy hlas polnice zazní, jímž signál dá k odplatě vrahům dějin se valící osud. I všech srdcí v cizině, jež ze všech pevnin a moří se spojila v nezlomný řetěz k velkému svobody dílu. Všech generací minulých vzdor a oheň v nich hoří, všech našich reků a mučedníků v sobě spojují sílu. 131 Oh, jaký to nezlomný řetěz! Jej staletí poroby kula, v něm slily se slzy a krev a vše, co v nás vřelo a mřelo! O řetěz českých srdcí zlomí se nepřátel pýcha ustrnulá, zdrcena smrtelným úderem ve své zpupné a proradné čelo. 132

Na polích katalaunských K výročí bitvy na Marně
Již zdálo se, že vskutku do nebes německé pýchy stromy růsti budou, že Evropa, v smrt vklíněna a v děs, se pod zátopou krve zalkne rudou, že pousmát se může Attila, jenž nad Sprévou se triumfem chtěl opít, hodina Francie že odbila v rachotu děl a v cvalu pruských kopyt. Z ran tisícerých míza Belgie prýštěla k zemi, po níž železnými kročeji táhla plavá bestie, puštěná z mříží klece v Postupimi. – A ne, přec nezvítězil Attila! V nejtěžší chvíli, ve smrtelné křeči lva Belfortského síla ožila. Vždyť srdce světa bylo v nebezpečí. To srdce světa, Paříž, město měst, jímž svět zas měl se obrodit a zmládnout, se k slávě zase bojem mělo vznést, a nikdy pokořit se, nikdy padnout... Francie rytířská zas povstává, v boj řítí se na Katalaunské pláni. 133 Národ, jenž mře, však jenž se nevzdává, lvím krokem vpřed jde se zaťatou dlaní. A hordy Hunů zase prchají Francie starou slávou oslněny. A vítězství jak kráčí po kraji, svět oddechl si vděčně, zachráněný. 134

Vůdci národa K příjezdu Masarykovu do Ameriky
Ne roků čtyřicet – my celých tři sta let bloudili pouští. Hoře jen šlo s námi a ponížení. Kdesi za horami kraj zaslíbený, volnosti byl květ. Kolikrát hlavu k marné vzpouře zved uštvaný národ. Skloněn pod ranami dál nezlomen šel k cíli pustinami, kde často v duše kanul skepse jed. Pak zavál vichr, který říše boří. Svět celý rdí se v ohni, krve moři. – Je konec bloudění, je velkých činů čas. Zas vlaje prapor božích bojovníků, jenž s Tebou v čele v nerozborném šiku z poroby ku svobodě vede nás. 135

Farářská historka Podle známé noty
Hádaly se dvě babičkybabičky, jaký život povedou, koupí sobě automobil, do Chicaga pojedou. (Ano, ano, je to pravda, ano, ano, je to tak!) Chicago je krásné město, kněz tam sedí na faře, oddává tam, křtí a řeční, v zimě, v létě, na jaře. (Ano, ano, je to pravda atd.) Ale musím taky říci, aby děj byl úplný ;úplný; nebyl to kněz jako jiný, byl svobodomyslný. (Ano, ano, je to pravda atd.) Oveček měl poslušných dost, ale žádné nehodné. Žily všichni jako ovce v svorné Obci Svobodné. (Ano, ano, je to pravda atd.) On je pásl, hlídal, stříhal, křtil jim jejich jehňátka, 136 kus od kusu pětka pouze, život jako pohádka! (Ano, ano, je to pravda atd.) Ale věčně věkův ovšem nemoh se jim věnovat. Přišla válka... A on chudák musel náhle rukovat. (Ano, ano, je to pravda atd.) K odvodu se přišel stavět na rakouský konsulát, za císaře pána potom začal strašně bojovat. (Ano, ano, je to pravda atd.) Bojoval jest s vehemencí, s velkou chutí nad míru. Neřádil tak nikdy nikdo v celém širém vesmíru. (Ano, ano, je to pravda atd.) Ovečky pak jeho hodné přenesmírný úžas jal. Divily se jeho nervu: „Chlapík, ten náš generál!“ (Ano, ano, je to pravda atd.) A že se tak vyznamenal, brzy velký lénunk bral. 137 Měsíčně dvě celé stovky! Co si, duše, přeješ dál? (Ano, ano, je to pravda atd.) Všichni svatí tancovali, on jich k sobě pozval pár, pomáhal mu svatý Kašpar, Melichar a Baltazar. (Ano, ano, je to pravda atd.) Masaryka rozsekala trojice ta přesvatá. Volali: „Pryč s Masarykem! Držte se radš Sabatha!“ (Ano, ano, je to pravda atd.) Samostatnost českých zemí? To jsou kejkle neplodné. My chcem jen Svobodnou Obec, ne však Čechy svobodné!“ (Ano, ano, je to pravda atd.) Lénunk chodil pravidelně vždycky koncem kvartálu. Když v tom náhle puma praskla ve Providence Journalu. (Ježíšmarjá, je to pravda, ježíšmarjá, je to tak.) Puma praskla s velkým hlukem, s detonací hřmějící, 138 že se fara otřásla na osmnácté ulici. (Ano, ano, je to pravda atd.) Pan farář se taky otřás, jak pudlík se oklepal. „Čist jsem! konsul je mým svědkem!“ Do Plácačky též to dal. (Ano, ano, je to pravda atd.) Ze všech spolků ihned vystoup, zvlášť z těch, kde to nenese, dokud prý se neočistí, v spolcích ani nehne se. (Ano, ano, je to pravda atd.) V Svobodné jen Obci zůstal, dále sedí na faře. Řeční, křtí a kopuluje, v zimě, v létě, na jaře. (Ano, ano, je to pravda atd.) Ovečky jsou zkoprnělé, větší je teď úžas jal: Jak je čistý, jaký nerv má! chlapík, ten náš jenerál! (Ano, ano, je to pravda atd.) 139

Hymna Svobodné Obce
My z Obce Svobodný k světu jsme podobný, my si to můžeme odhlasovat. Nikdo nám nemůže za naše peníze, nikdo nám nemůže rozkazovat! Chicagští aktéři, copak si myslíte, že pro vás sestárnu jenom o rok! Marná to námaha! Allah je Allah, a František Iška jest jeho prorok! Vzhledem ke skandálu z Providence Journalu,Journalu musíme prohlásit tedy předkem: Iška je nevinen, dnes, zítra, každý den! Rakouský konsul a Bůh je svědkem! 140 Bral-li a jak mnoho, co je nám do toho? Nač dělat zbytečnou revoluci? Co je nám do toho? My jsme jen od tohotoho, abysme přijali resoluci. A když je přijata, Obec je dojata; na Išku musíme kolektovat. Pan Iška pak může za naše peníze Spravedlnost celou zažalovat. Vždyť Obci Svobodné všecko jest podobné, jest nás tu více než osmdesát. Nejsme malicherní, spíše melicharní, Iška a Melichar budou plesat: 141 „Ty a já, ty a já, ty a já, to jsme dva, strčíme do kapsy Masaryka. Život je přepestrý. Hloupý je Silvestri, hloupější jest česká Amerika! Oba dva jak jeden, jedenkrát za týden, můžeme na Čechy špínu líti. Při tom z nás každý je čistý jak lilie! Zwiedinek může to dosvědčiti. 142

V cizích službách
Pelichá časem skoro každý pták anebo aspoň mění peří. Dnes nikdo nevěří (už je to tak!), jediný Iška ještě věří. Pan Iška věří, čeští poslanci že psali článek V cizích službách, že k Vídni šli a šlapou nohou svou po českých nadějích a tužbách. Že muži přední v našem národě,národě zrovna tak jako Iška cítí, že píší: „Nepřejeme svobodě, my chceme dále otročiti.“ Nevěří tomu v světě nikdo už, pan Iška ale věří všecko, že v Čechách dneska každý muž upírá zraky na Německo. Že zapomněl, kým král náš Otakar zavražděn byl kdys na Moravském poli, že zapomněl, kdo nesl smrt a zmar, a proč nás tři sta let vše v Čechách bolí. Že zapomněl ve hrůze dnešních dní na Bílou horu, kterou pomstychtivý postavil Habsburk, jak kříž náhrobní na hrob, v nějž klesl národ živý. 143 Že na Německo zraky upírá a že upírá zraky k Vídni a praví: „Blaze v spárech upíra, když rabové jsme, když jsme bídní.“ Nevěří tomu v světě nikdo už, pan Iška ale věří všecko, že z národa, jenž stál tu jako muž, se stalo slaboduché děcko. Děcko, jež všemu nyní směje se, Komenskému i Havlíčkovi, děcko, jež bázní náhle chvěje se, že svobodu snad přináší čas nový. Nevěří nikdo, Iška věří jen, že národ náš je šťasten v službě cizí, a s toužebností čeká na ten den, kdy z knihy dějin nadobro už zmizí. Nevěří nikdo, Iška věří jen, že s Vídní smířila se Praha, že Čech snad zapomněl už na Brixen a též na Havlíčkova vraha. Jen Iška věří, kaplan nevěry, jenž dříve kaplanem byl víry, a když nemůže výti s pátery, tož aspoň vyje s oficíry. 144 S oficíry a s konsuly, s vídeňskou Neue Freie Presse! Hle, aspoň s těmi shodne se, když s nikým jiným neshodne se! Iška se shodne s nimi obzvláště v nynějších těžkých krisích, shodne se s nimi ale především v činnosti svojí v službách cizích. Že pravdu má, to rád mu dotvrdí leckterý odběratel. Žvast jeho vděčně Iška otiskne v dopisech Od našich přátel. 145

Daleko odtud
Daleko odtud, tisíce milmil, kdes leží česká země. Jak často za večerních chvil z té dálky mluví ke mně. Mluví smutkem svých starých hor i steskem svojích plání, a tichem měst, v nichž zkrušen vzdor, i vsí, k nimž noc se sklání. Mluví svou slávou minulou, jež šla kdys přes ty kraje, i přítomnou svou porobou, v níž příští osud zraje. Daleko odtud, tisíce mil, myšlenky letí. A maně hlava se sklání vzrušená v bezmocné, slabé dlaně. A všechno mrzí a bolí hned a rozteskňuje dálka. Tam vzniká z krve nový svět a zuří veliká válka. Tam padají těl tisíce a rodí se nové duše. A zde... svou cestou dál jde vše krotce a tiše a hluše. 146 V idylle, jíž nic neschází, sní česká Amerika, a v masce Husa přichází kněz nevěry a říká: „DaIeko odtud, tisíce mil, kdes leží česká země. Co je nám ale do toho? Přátelé, uvěřte mně! Jest pravda, na náš národ že padly teď dnové žalní. Však zbaví-li se Rakouska, pak bude klerikální. Jak já zde vidím do toho, lze těmito říc slovy: Jen pod Habsburky může být náš národ pokrokový. Nechtějte, Češi, svobodu, to není pokrokové, třebaže za ni bili se kdys vaši pradědové. Střezte se, prosím, nejvíce masarykovských léček! A věřte jen, že z opice povstal váš pradědeček.“ 147

Báseň slavnostní k otevření Iškova Husova domu v Chicagu
Hus spálen byl a jeho popeli spočinout v Rýně dali jeho kati. Jest tudíž jisto: tuto neděli se mistr Jan Hus v hrobě neobrátí. Neobrátí se, třebas v tento den ve jménu jeho dům si otevírá pan doktor Iška, chytrý občan ten, jenž černožlutý prapor hrdě svírá v své pravici a volá: „Všichni sem pod prapor můj, neb pod tou barvou právě bojoval Žižka dávným před časem k své slávě jednak, jednak k mé též slávě. Můj prapor černožlutý, na mou čestčest, vlá, symbol zářný husitského vzdoru, nad čelem mým, jež takřka čisté jest a jež jest lepší poplužního dvoru. Sem pod můj prapor! Já vás budu vést dle instrukcí, jež c. k. konsul dá mi. A konsul nelže, vždyť má, jak já, čest, a jako já, i on jest chvalně známý. Toť prapor jest, o němž už Havlíček řek: „Moje barva černá jest a žlutá, 148 mé heslo: Silvestri a Zwiedinek, dvě jména krásná, čistá, nedotknutá.“ Pro prapor ten na dvaadvacáté jsem ulici teď postavil si stánek, by z něho v duše vaše dojaté vál libý c. k. konsulátní vánek.“ Tak volá Iška, prapor třímaje. Jdou k němu všichnivšichni, co mu na soud dali. Svobodná Obec tady celá je. Muži co duby, muži jak skály. Na černožlutý prapor přemilý hledí a žár jim silný v očích hárá. Vždyť ve Vesmíru sobě před chvílichvílí přečetli článek A. G. Melichara. Takový článek duši posílí, když dočteš sese, jak spojenci jsou bídní, a v Rakousku jak bez běd, násilí,násilí našemu lidu kynou dnové klidní. Když dočteš se, jak národ přešťasten jest v Rakousku, a jak to jeho štěstí chce zkazit Masaryk, největší aktér ten, jehož by zem neměla ani nésti. Dům otvírá se! Bum, tarara, bum! Zní řeči, muzika teď začne hráti! 149 A jméno jemu dáno Husův dům. Vždyť mistr Jan se v hrobě neobrátí! Jest vlastně svěcení to praporu, jímž duše malinké jsou v hloubi hnuty. Iška dí, že to prapor Táborů. Však jak to přijde, že je černožlutý? 150

Hřbitove, hřbitove...
Národní hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají předrahá semena, padají, padají, leč nevycházejí, zatím co zástupci pořád se scházejí. Je s českou zemí zle, jak lze denně čísti, hřbitovní zástupci ve schůzi se vyspí. Bondy se kupují za drahá semena. Co proti tomu je česká zem vzdálená? Vstávejte, Čechové, za volnost bojovat, jen prosím, neračte ze spánku burcovat zástupce v Národním hřbitově k posledu, kteří se scházejí ve škole ve středu. Vstaňte a vystupte na skálu vysokou, abyste viděli, jak bondy kupujou. Čechy jsou ničeny, Němec všecko odnes, ale my, zástupci, jsme tu celí podnes. Národ je vražděn, my v suchu zde sedíme. Až bude mrtev, tak my ho pohřbíme. To je to jediné, co můžem dělati, ovšem, jen když někdo lot za něj zaplatí. 151

Při Prodané nevěstě Dru. J. F. S. Vojanovi v Chicagu
Jak vlahé vlny proud by náhle tebe ovál v ledové poušti, kde jsi dlouho strádal, jak drahé ruky stisk by tebe poceloval ve chvíli přetěžké, kdy smutek na vše padal, jako by známého tě větru závan vzal – a s tebou stanul v kraji zcela jiném, kde prvně děvče své jsi zulíbal tam doma nad Berounkou pod Tetínem. V pohnutí radostném, za něž jsem, žel, se styděl, když hudby čaromoc mne v pouta svoje jala, modravý šátek jsem kdes v modré dálce viděl, jak naše maminka ho tenkrát nosívala, a pole viděl jsem, kde v praskot zlatých klasů zněl hmyzu zpěv a jásot skřivaní, ta pole, kterými za oněch dávných časů nás děti vodila, a její usmání. A jak zněl hudby vír a tonů vroucích nával, já lesních stromů šum jsem slyšel nad hlavou, jak v ony dny, kdy otec s sebou brával mne do vsi přes pole, zavlhlou doubravou. A zřel jsem vše, co navždy v nenávratné hlubiny padlo: nevinnost a dětství, i vše, co přišlo pak, a co snad bylo špatné, smír, hoře, cynismus a vztek a pokrytectví. A znovu prožil jsem své prvé lásky zmatek, květ citů, pochyb květ, jenž pošpiněn v prach klesl, 152 svou Květnou neděli a též svůj Velký pátek, a cestu křížovou, po níž jsem kříž svůj nesl. Náš kraj jsem viděl zas a jeho podzimy, jež slunným tichem se v luh nesly utichlý, když konec prázdnin byl, údery ostrými když větry říjnové do lesů zadýchly. A věcí truchlivost a něhu rozloučení a jízdu do Prahy, kde jiný život vřel, kde o mém mladistvém a krásném poblouzení kameny hovoří – to vše jsem zase zřel, já zase Prahu zřel a západ nad Petřínem, studentských nálad zas rozkvetly pomněnky, a promenády zřel, kde pod závojů stínem s Jeníky koketují Mařenky. Zas bezstarostný hlas jsem zaslech starých druhů, zas český vzduch mi stoupal do hlavy, zas meze kvetoucí jsem polabských zřel luhů, Ještěda obrysy a stráně VltavyVltavy. A duši mou zas náhle rozechvělo, co včera myslil jsem, že dávno nebolí. A nostalgicky srdce se mi rozželelo, proč nikdy v Čechách jsem se nepodíval do Babiččina údolí. A jak zněl hudby vír a tonů vroucí nával, myšlenek spletených mi hlavou letěl roj.roj, a v procitnutí zlém jsem stěží rozpoznával, že sedím v Chicagu ve státě Illinois. – 153 Jak divno člověku, když náhle pomyslí si, že svět jest jinde, zde že dobou touto se píší noviny a tisknou časopisy, a lidé sedí u kamen a čtou to. 154

V březnu 1918
Jarní vánek opět tiše od chicagských jatek dýše, tak že už je ve vzduchu cítit jara předtuchu. Slunce svítí nad prérií, srdcem všichni čerti šijí, láska stoupá v duších všech jako míza ve stromech. Do přírody každý chvátá nadšen, že je konec bláta a že brzy dokoná divadelní sezona. Kvapem se již dlouží dnové, i ty, co jsou bez vepřové, masa, mouky pšeničné a jiné bez rozličné. Vzhledem k vážné době této, kdy se rychle blíží léto s vedry, při nichž kůň by pad, záhodno by bylo snad zavést podobných dní řadu. Neděle by ku příkladu obliby snad došla tu bez prádla a bez šatů. 155 Tvoru každému, jenž živý, z německé té ofensivy, jež se valí na Paříž, beztoho je horko již. Hindenburg děl slova chlubná: „Prvního tam budu dubna.“ A ten Němčour tentokrát s to je držet slovo snad. Naši ustupují znova. Málo těchy pro nás chová starý výrok přehloupý, moudřejší že ustoupí. Němci dělo postavili, kterým přes půl světa střílí moderní ti raubíři, na co jen si zamíří. A což, kanon vynajdou-li, jímž přes celou zeměkouli velký šrapnel vystřelí do svých vlastních zad? 156

Bondy svobody
Kdo nudným životem se trápíš, kdo v spárech jsi se ocit smutku, kdo srdce churavé máš láskou či nemocen jsi od žaludku, kdo černými skly v svět se díváš, žal všude zříš a nehody – dej výhost stesku, zjasni oči, běž, kup si bondy Svobody! Kdo unaven jsi velkoměstem a střás bys je rád se svých beder, kdo teď už, ač je dosud chladno, se v duchu lekáš letních veder, kdo ženu máš, jež stále myslí na různice a rozvody – provolej: „Svoboda ať žije!“ a kup si bondy Svobody! Kdo pilně z bojiště čteš zprávy a čteš, že o dvě míle blíže po strašidelně velkých ztrátách Hunové mají do Paříže. Kdo bojíš se, že Němec vyhrá, ač nemáš pro to důvody, přičiň se, aby vyhrát nemoh, a kupuj bondy Svobody! Kdo na byznis jsi se jen vrhl a oddáváš se spekulaci, 157 zbohatnout chtěje v době krátké buď chytrostí a nebo prací, kdo na vynálezy jen myslíš, na podniky a obchody – věř, spekulace nejlepší je, když koupíš bondy Svobody! Kdo rád bys chtěl jít do zákopů rekovským duchem rozňatý, a nemůžeš jít, poněvadž máš asthma či snad jsi hrbatý, bojuj zde doma, nedbej pranic na nelaskavost přírody, dollarem místo puškou střílej a kupuj bondy Svobody! Kdo o Rusku máš pochybnosti, a ptáš se, jak to půjde dále, když Vladivostok obsadili Japonci s Brity nenadále, kdo zříš, jak Němci rozkrádají pšenici z ruské úrody, kdo nechceš, by též nás to stihlo – jdi, kup si bondy Svobody! Kdo toužíš, aby šťastně dopad boj veliký za volnost světa, by s trůnu svého navždy spadla teutonských vládců rota kletá, 158 by z prachu poroby své vstaly spoutané malé národy – svým dílem musíš přispět k tomu a koupit bondy Svobody! 159

Po bitvě u Zborova
Svatopluku Čechu, spící v hrobě, smutný pěvče písní otroka, zachví se tvé srdce v této době, nad Prahou když noc jde hluboká a pod Vyšehradu skalní stěnou ve vln šumu cosi zajásá, že tvůj lid šíj zvedá ujařmenou a že kletá pouta setřásá? Srdce chrabré! Ne, už pravdou není výčitka tvá trpká, neblahá, že rab mříti za sebe s to není, že jen na jatky jde za vraha. Srdce z kovu, jež jsi v hněvu, v bázni tolikráte bilo na poplach, jak je ti, když vřava boje zazní v kamennou svou hrobku v nočních tmách? Pušek rachot sen tvůj ruší temně, hřmění děl v říš smrti zapadá – k hranicím to tvojí české země postupuje česká armáda! Národ otroků jde k súčtování, v hroznou zbraň se mění řetězy, svobodu nám nesou z ruských plání naši mstitelé a vítězi. 160 Vpřed se valí jako bouře divá, vzkřísil snad Bůh mrtvé Husity? Už je v proudu česká ofensiva, o které jsi nesnil ani ty! Čech zas v boj se žene velkolepý, za svou věc zas mře a krvácí. Nezdá se ti, že zas duní cepy a zas utíkají křižáci? Nezdá se ti, jakoby se hroby otvíraly a duch hrdinů z nejslavnějších našich dějin doby ohněm přeléval se do synů, jak by opět světem řítila se stará česká hradba vozová, jak by k vítězství ji vedl zase zeman z Kalicha a z Trocnova? 161

28. říjen 1918
Z podzimních oblak bledý stín se sklání k oboře u Hvězdy a k bělohorské pláni. A vítr vane zas, jak vanul častokráte, a v barvách brunátných zas listí šumí sváté. Z hlubiny minula van divný zase letí přes alej topolů a starých dubů sněti. Však dnes už marně stará snění křísí o bitvě prohrané, jež svedena tu kdysi. Slyš, šelest tajemný nad svadlým trávy stvolem, jak neviditelný by kdos tu chodil kolem. Jak vstal by z hrobu kdos, jenž tři sta roků tady byl zazděn za živa v tom místě hanby, zrady. Jak by se rozhlížel do říjnového ticha, udiven naslouchal, že zem dnes jinak dýchá, že v barvách radostných obora hýří stará, že vítr podzimní dnes hlásá příchod jara, ve vlání důvěrném se k sobě kloní stíny a plny zlata jsou oblaků zříceniny. 162 Čas zastavil svůj let nad bělohorskou plání, kde z kostí mstitel vstal a volá k zmrtvýchvstání. A chvíle veliká jak tichem věčna pluje, zem česká v kráse své radostně oddychuje. 163

Čtyři osmnáctky 1618
Praha jedná bez vší etikety, na respekt a úctu nedá nic. S oken hradu královského letí páni Slavata a Martinic. Starý hrabě z Thurnu na kůň sedá, do Vídně si pro pomsty jde daň. Na obzoru ponuře se zvedá jako hrozba bělohorská stráň. 1718
Pohřební nám hrany odzvonili, míru už nám vzali na rubáš. Hrůza, tma a beznadějnost zbyly v krajích, jimiž kráčel Koniáš. Kde byl dříve pánem, pouta musí nésti národ, oloupen a chud. Temná půlnoc mrazí vše a dusí. Jitra zásvit nezřít odnikud. 1818
Rodnou nivou jarní vánek letí. Nese zvěst, že konec spánku jest, 164 v nějž byl národ zaklet po staletí, česká lípa že zas začla kvést. Hlouček vlastenců se tiše těší, že se vrátí sláva starých dob. Málo je jich. Zhynuli by Češi, kdyby na tu hrstku spadl strop. 1918
Konec všemu ponížení, hoři. Konečně zde den je odplaty. Pod úderem českým již se boří habsburský dům bídný, proklatý. S Hradčan prapor svobody zas vlaje. Minulost se ve prach rozpadá, zatím co se vrací v české kraje nových Táboritů armáda. 165

Vyznání lásky
Jak krásné jezero jest Michiganské! Jak krásný Shakespeare jest i alpská pohoří a Lyry souhvězdí i smavé oko ženské, tropické ostrovy i města v zámoří! Jak krásné moře jest i jabloň v jarním květu! Jak vůbec krásná krása jest všech světů! Však jak jsi krásná Ty, a oč jsi krásnější, ač milovanější tou láskou nejhoroucnější mezi všemi a všemi, ty podivuhodná česká zemi! Jak krásná jsi, když exulant v Americe kdes ve snu, o půlnoci, opětně stoupá na Bezděz za letního jitra, uprostřed vůně a rosy, za jitřního ticha, v němž je takřka mystického cosi, a pod ním ze stříbrných par hrady a řeky se noří a modré kopce českého Středohoří. Jak krásná jsi v městech se zbytky starých opevnění, jež viděla vojny a vpády a švédská obležení a chvěla se v slávě a v agoniích, a zřela pak sedláků synky ve svých gymnasiích, jež genius národa vyslal z horských a zapadlých vesnic jak předvoj, jenž první bitvu měl svésti s německou saní, jež v josefinské škrabošce běsníc začala konopnou oprátku plésti těm, kdož přežili Osmý listopad, a nečestný jim připravovat pád. 166 Jak krásná jsi v té starodávné venkovské škole, kde nebožtík učitel zpívati učíval nás Kde domov můj za slunného dne, zatím co pod okny dole šuměly lípy a v révě svit zlatý se třás. – Jak krásná v zapadlých samotách, kde dumají rozvaliny zbořených zámků a tvrzí, minulých staletí sen, kde při vodách zelených rybníků pusté se černají mlýny, kde na rozcestích strašívá, když ke skonu schýlí se den! Jak krásná jsi v Havlíčkových politických článcích, v nichž to, co zasely věky, k činu již zraje, jak krásná v čarodějných Dvořákových tancích i v granátově temném kouzlu Máchova Máje, i v Mánesově illustraci k písni prostonárodní (jak milý jde od milé přes ten zelený háj) i v husitské písni, jež jako signál ohnivých pochodní vede Tvé legionáře přes Urál k vítězství Tvému, vždy dál a dál, až na světa kraj. Jak krásná jsi v Praze, když z jejích kamenů, z kovové hudby zvonů i z písně Vltavy jak plápolavý příval plamenů zní českých dějů chorál hřímavý. Jak krásná jsi v Praze, když o slavném dnu říjnovém s hradčanských věží zavlá prapor rudobílý, splnění toho, o čem mrtvé generace snily, nad očištěným, vykoupeným domovem, nad krásami Tvými všemi, Ty podivuhodná česká zemi! 167 Ani jsem nevěděl, netušil snad, že jsi tak krásná a že Tě mám tak rád, a že přijde den, kdy jako milenec nesmělý, daleko od Tebe, za mořem, za horami, jež snad už navždycky zůstanou mezi námi, s tlukoucím srdcem, s uzardělou lící Ti o své lásce něco musím říci. 168

K prvnímu výročí 28. října
To je ten den, kdy podzimu smířlivé, hedvábné stíny kladou se nad nivy, nad tiché pláně vzdálené domoviny, kdy bledého slunce jas poslední barev zaplání tlumí a kouzlem svým opřádá obrysy hor a háje a chlumy a září svou líbá a celuje celou tu zjasněnou zem a laskavě hladí jizvy a rány, z nichž ve věků proudu při krásných vítězstvích pravdy i osudu úderu zlém krev nejlepší tolikrát stékala na rodnou hroudu, tu starou nádhernou zem, jež z mrákoty hanby a hrobů se pozvedla v říjnový den v radostném pousmání a v slavný ten říjnový den, v požaté úrody dobu, dnes výročí první slaví slavného z mrtvých vstání. Tak povstala z hrobu, jak o tom vyprávěly lidové báje a proroctví stará, šeptaná v zášeří chalup, když čas se připozdíval a české se obzory tměly a reakce z černých svých doupat vycházívala na lup. Tak zlomila okovy, jak o tom snívali, zpívali básníci, kteří ji nosili v srdci a věřili v zoru onoho jitra, kdy vrátí se čest a oživne bývalý husitské krve tep, ozve se starý zpěv vzdoru! Tak vyplula z temnoty věků, která jí nezhltila, a rozbila žalář, v němž dřímala její spoutaná síla, a vyšla, v duši své nesouc budoucna horoucí sen, v ten slavný náš říjnový den! To je ten den, kdy ze všech končin světa k ní letí myšlenky, vzpomínky všech nás, jejích vzdálených dětí, jichž srdce se tolikrát pro ni zachvěla touhou a bázní 169 a tolikrát pod cizím nebem po ní zaštkala steskem a čekala, z dálky kdy zvony již vzkříšení zazní a růže zas rozkvetou na zprahlém úhoru českém. Ta srdce, jež chřadla a strádala na dlouhé cizinou pouti, dnes tajemnou mocí jsou vábena přes moře zpátky; touží zas k rodné své zemi tiše se přivinouti a zahřáti zkřehlé své ruce v náručí vzdálené matky. To je ten den, kdy velikých mrtvých vybledlé stíny říš smrti opouštějí a vrací se do naší domoviny, ti všichni, kdož pro ni kdys zmírali na bojišti, kdo s ní se radovali v slávě, trpěli v chudobě, v době zajetí jejího doufali v její šťastnější příští po ústrcích, křivdách a vraždách a potupné porobě. Ti všichni dnes vrací se k Tobě, ty jejich otčino stará, aby Tě spatřili v den tvojí největší slávy. Jdou železní rytíři zlatého Přemysla Otokara, Václavův prapor s orlicí vlá jim kol hlavy. Jdou Táboři, muži a ženy, zaduní hradba vozová, jde s hejtmany svých rot muž Páně, zeman z Trocnova, i slovenská bratrstva Jiskrova, a s nimi se vrátil Janošík, sličný ten zbojník, jenž za ránu ranami platil, a z hrobů svých v oboře u Hvězdy na kleté stráni vstali a k tobě jdou věrní a hrdinní Moravani, i ti jdou, kdož pro Tebe k popravě stoupali na lešení, a nesčíslní tví rekové bezejmenní, jde vážný Komenský, i Frič, tak bouřlivě mladý, jak tenkráttenkrát, když pro Tebe bil se o pražské barikády, a jdou i ti, kteří v tvém posledním, rozhodném boji za Tvoji volnost, za Tvoje štěstí dali krev svoji 170 na luzích Francie, v Alpách i v Sibiře pustinách zlýchzlých nejlepší ze synů Tvých! Tys dědičkou odkazu jejich, jejž věky Ti uchránily a z pokolení jej přenášely na pokolení, ten rodinný poklad, ideál pravdy a lásky a síly, až v ruce Tvé vložily jej v den Tvého osvobození. Nes dále ten odkaz vstříc budoucím, svobodným dobám a vše, zač krev synů Tvých tekla, žárlivě střez! Navzdory bouřím a bleskům a osudu záludným zlobám ten starý náš poctivý prapor v statečné ruce své nes! Buď zdráva, Ty česká zemi! Ať zápasy nové a boje a temné snad stíny Ti chystá čas příští a daleký, Ty budeš vždy vítězná, Ty budeš žíti, vždy naše, vždy svoje na věky, na věky! 171

Koncert Emy Destinnové
A tak tedy po dlouhé době zase, jsem vracel se domů. Jako v dávném čase, kdy po dnech smutných a zoufajících ze světa šel jsem k vesnici rodné, uprostřed lesů, kde v borovicích hučely větry, jež letěly z dáli a v klid choré nervy kolébaly a pohádku dětství křísily ve mně, a zpívali ptáci a voněla země. Jak sladce zas voněl ten kus rodné země! A ukolébavku slyšel jsem znovu, zpěv stříbrný o lásce, o cestě hložím, o vroucím pocelu, o domovu, o čistém, bílém andělu božím, o čistém, vroucím srdci své matky, k níž ztracený syn a marnotratný, pod tíží útrap, pod tíží vin, ztroskotavší, unavený syn, ani ne dobrý, ani ne špatný, vrací se zpátky. Jak mne zas vítaly, jásaly housle a flétny! Jak důvěrně zněl hlas lesních rohů. A jak se chvěl tep srdce, dech duše. A nejkrasší slova, pozdravů z vlasti na stotisíc mně, snad jen mně, zpívala vstříc Ema Destinnová. – 172 Tak jsem zas na chvíli doma dlel, neklidný cestovatel. V kruhu dobrých přátel zase jsem si poseděl. A vesele jsme si pokřápali o všem, na co jsme myslili v dáli, na co jsme myslili v mládí, kdy ještě jinak voněly růže, kdy ještě ledacos měli jsme rádi, věřili, leccos že státi se může. Zase jsme k přípitku pozvedli číše, na zdraví Tvé, vzdálená domovino! Pozvedli srdce, v nichž jiskrami hraje červené, bílé víno, v nichž nezničitelně plaje mystický oheň Tvé krásy a slávy, jež nikdy neskoná a hrůzy pekla slavně překoná. A zase jsme si zaplakali tiše, ne steskem, ne beznadějí. Radostí jen, že je kdesi Česká země, že je naše a že my jsme její, že je Česká země, že všude v nás žije, byť stokrát zdeptána, že duch její žije a k světlu se bije, že je náš Bedřich Smetana, že je naše Ema Destinnová, že z hrobu vstal národ a nezemřel, že Blaník se otevřel a otevře se tisíckráte znova. 173 Jak zářila světla, jak burácel příval husitské hudby! Jak zněl a zpíval hlas, kterým nás volala, lákala z domova odběhlé, ztracené děti k ní jsme se vraceli duší svou, spoutáni hypnosou kouzelnou ohnivých znamení, slibem nesmrtelnosti věčného Umění, že krása všech věků nám náleží jen, že žijem pro věčnost! Jaký to nádherný sen, jaká to nádherná skutečnost! 174

Procházka zimní
Plá město v prudkých světel tanci ve večer plný disonancí. Osvětlenými ulicemi jdu ve sny zahrabán a němý. A jak jdu s myšlenkou svou temnou ulicí dlouhou, všude se mnou jdou naděje a pochyby. A svět se mi nějak nelíbí. V sněhový příkrov se New York stápí a na duši padají mrakodrapy. Jdou sličné ženy i muži sliční, na tvářích masku prohibiční. Divoce křičí světla firem. Broadvay se hemží lidstva vírem, jež jako řeka sem tam pluje. Amerika se roztahuje v nevkusných, velkých liniích jak velká ctnost a velký hřích. A z elektrických gramofonů zní hudba náhražkových tonů. Jak impertinentní otázky řvou pohyblivé obrázky. A stranou toho ruchu všeho v hlubinách parku setmělého 175 ironicky a mysticky ční starý obelisk egyptský. A stranou hluku, jenž vše drtí, se hádají lidé v české čtvrti a ptají se znovu bezpočtukrát: Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad? A stranou mimo tuto vřavu, kdes lodi plují ze přístavu přes moře za nočního šera. Která mne vezme s sebou, která? A do Evropy jak plují lodi, každou z nich vzpomínka vyprovodí, vzpomínka na to, co za mořem zbylo, co trápilo kdys a co bylo milo. Kde je to vše, co tehdy jsem snil, když ještě jsem mladý a hloupý byl? Teď dávno už starý a hloupý jsem. Pryč je, co bývalo před časem. Svět dávno už tak krásný není, jak býval v mladosti zabarvenízabarvení. Ať hledím kol sebe na cokoli, cítím, jak tísní vše, jak vše bolí. 176 Svět celý nějak je pomačkaný, pln ostrých ostnů a samé hrany. Bůh měl by Flatiron Building vzít a svět trochu srovnat a vyžehlit !vyžehlit! 177

Pod Švabinského portrét Masarykův
To vše, co zasil na své žitím pouti v zem českou, viděl zráti, výš se pnouti v žeň radostné a krásné úrody. Z té práce tvrdé na úhoru starém mu v podzim žití zkvetl českým jarem květ rudobílý naší svobody. A laurem, jejž mu lid dal v důkaz díků, dnes věnčí přilbu českých bojovníků, těch, kteří pro vlast zmírali, těch reků, kteří nevrátí se domů. – Však komu dáti druhý vavřín? Komu? Tak ptá se, hledě teskně do dáli. 178

K Masarykově sedmdesátce
Jen jedenkrát před tím tak odvážně tryskaly, vzlétaly ze země kalicha myšlenek jiskry ve světa dál, jen jedenkrát před tím tak české plameny šlehaly do dáli jak ohnivé keře, z nichž duch boží svobody vál. To z kostnické hranice vzlétly ty jiskry a žárem svým zapálily duše a svědomí lidí. A jako včel zářivý roj na českou padaly půdu, a ukryté moci a síly tam zažehly, vzkřísily, vedly je ve slavný boj, a kde byla tma, vznítily světlo po světě celém. Pak zdánlivě zhasly jen, dále však žily a doutnaly pod popelem. A my jsme je zřeli, jak vyšlehly zase a zase jak žijí, my zřeli, jak ve věrných srdcích planou a burácí dosud nad křivdy doby, přes hrůzy mečů a hnijících dynastií. Ten dějinný zázrak prožíti dopřál nám laskavý osud. – Ty jiskry vyšlehly z hranice, na které pravdy proroci mřeli. Však zrovna tak jasně hořely, hřály a plašily stíny ty planoucí pochodně, jež před zraky našimi zasršely pod kladivem kováře ze staré husitské kovadliny. To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu. Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu, i když byl nechápánnechápán, zkoušel svou zručnost a sílu. A v době pak největší bouře, svět celý když krvácel vůkol a nad vlastí snášel se mrak, v němž každý blesk osudu tušil, v cizinu odešel kovář, kde největší splnit měl úkol pro štěstí své země. A zase tam vesele bušil 179 a rozdával rány, kul železnou zbraň i budoucnost zlatou. Po celém světě, kde žili Češi, slyšeli, jak duní temně údery jeho, a viděli s tváří údivem jatou, jak pod jeho rukou létnou zas jiskry do české země. Ty volaly k odboji, naději do srdcí stísněných lily a pánům ve Vídni střechu nad hlavou zapálily. Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik. Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý, ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník. A posléze ranou kladiva (byl úder to husitsky český!) roztříštil okovy, potupný odznak našeho pádu a hoře, a rozbil tři sta let staré závory náhrobní desky, pod kterou pohřben byl národ za živa na Bílé hoře. Na pražském hradě, kde sídlili králové, kovář dnes po slavném boji ujal se jménem tvým, národe, věcí tvých vlády. Kéž dlouho ještě vytváří osud náš myšlenkou svojí náš českobratrský president, sedmdesátiletý a svěží a mladý! 180

Mánesovy obrázky
Vystříhané z kalendářů, z katalogů, starých revuí, reprodukce čtyřiceti Mánesových obrázků, špatné, dost však dobré pro mne, z města k městu na svých cestách stěhuji se svými svršky. A když večer americký elektricky svítí do tmy, sednu k nim, když jsem již sám. Jak zašumíš nade mnou znenadáníznenadání, ty košatý strome! Každý tvůj list je jako milostné zašeptání červnových růží a slavičích hnizd. Jak jiskří se hvězdy a vítr duje, co vše tvůj šumot vypravuje! O českých stráních a vodách a nivách, o známých krajinných perspektivách, kde úroda polí se zlatově leskne a v lesích kde dumají studánky teskné. A o snech děcka, jež v matčině klínu usnulo ve tvém poledním stínu. O slovech milenců, v pozdní co době pod tebou sbohem dávají sobě. O hlasu houslí, jež z večera kvílí pod malým oknem, jímž měsíček bílý hledí na růžové selské děvče, které se blaženě usmívá v snách 181 v růžových selských peřinách. O postavách reků ze starých bájí, kteří, když půlnoc je, povstávají z pohanských mohyl, a temnem zvoní ryk dávných bitev a ržání koní. O idylkách starých šlechtických sídel, o rozpětí světlých labutích křídel, o touhách, radostech, o snech a žalech a utlučených ideálech. – – – – – – – – – – – – Šum jen dále nocí temnou, košatá a krásná lípo, nejkrásnější ze všech stromů, pod níž vždycky usednouti může člověk v Americe, když se zachce mu jít domů! 182 Poznámky
Farářská historka Kněz tam sedí na faře...
Báseň tato i řada následujících týkají se dra Fr. Išky, řečníka náboženské společnosti amerických Čechů.Čechů, t. zv. Svobodné Obce, a redaktora týdeníku Vesmír. Svobodná Obec soustřeďovala v sobě část českoamerických svobodářů a bezvěrců, před zákonem však vystupovala jako náboženská sekta, aby její kazatel, jímž byl v letech válečných dr. Iška, mohl její přivržence oddávati, pohřbívati a také křtíti jejich děti, čemuž se v Chicagu říká pojmenování dítek. Proto kancelář dra Išky na 18. ulici v Chicagu byla zároveň také farním úřadem a dr. Iška vlastně knězem bezvěrecké církve. Když česká Amerika při vypuknutí války zahájila osvobozenskou akci (s počátku se tomu nějaký čas říkalo také diplomatická akce), dr. Iška nejdříve ji stihal výsměchem, později, zejména když se dověděl, že v čele zahraničního odboje stojí Masaryk, štval proti celému hnutí, proti osobám a nejvíce proti Čes. Národnímu Sdružení, v němž se toto hnutí tak mohutně organisovalo, hanebnými útoky, postaviv se úplně na stranu Rakouska, takže denně sílilo proti němu podezření, že je ve službách rakouského vyslance Zwiedinka ve Washingtoně a inspirován rakouským konsulem Silvestrim v Chicagu. V dubnu 1916 pak uveřejnil Rathomův deník Providence Journal facsimile dopisu, jímž rakouské vyslanectví povoluje Iškovi na Vesmír další subvenci 200 dollarů měsíčně. To byl počátek konce Iškovy popularity a jeho vlivu na svobodomyslné Čechy.
...pomáhal mu svatý Kašpar, Melichar a Baltazar...
A. G. Melichar, za války českoamerický žurnalista, byl pomocníkem Iškovým. Psal do Vesmíru články proti akci za osvobození, když musil opustit místo tajemníka Národ. Sdružení pro 183 nedůvěru k němu vzniklou. Psal později dokonce i do germánského amerického týdeníku FatherIand (po vstupu Spojených států do války překřtěn byl list ten Viereck’s Weekly podle vydavatele Vierecka). List ten soustavně špinil spojence a agitoval pro neutralitu Ameriky. Když se Melichar diskreditoval mezi Čechy, ujal se ho na krátkou dobu poslanec amerického Kongresu Sabath, původem Čech a zvolený do kongresu hlavně hlasy chicagských Čechů. Melicharovi i Iškovi nakloněn byl v tu dobu i chicagský bankéř Kašpar.
Do Plácačky hned to dal...
Vedle Vesmíru používal dr. Iška ke svým projevům občas též chicagského českého listu Denního Hlasatele, jenž po nějaký čas nebyl přízniv osvobozenské akci a občas přinášel i články jí nepřátelské. (Viz o tom: Vojta Beneš: Revoluční hnutí v Severní Americe str. 36). Dennímu Hlasateli dávali chicagští přezdívku Plácatel nebo též Plácačka.
Hymna Svobodné Obce
Svobodná Obec Iškova i po odhaleních Providence Journalu i po dalších prohrách Iškových zůstala mu věrná, třebaže řady její řídly, jako řady odběratelů Vesmíru. Odhlasovali mu důvěru, pořádali v jeho prospěch sbírky, aby mohl žalovat čsl. listy, které zprávy z Providence Journalu otiskovaly.
Chicagští aktéři, co pak si myslíte
Dr. Iška vymyslil pro pracovníky osvobozenské akce posměšný název aktéři, jehož pak užíval nejen o Tvrzickém, V. Benešovi, ale i o Masarykovi.
V cizích službách
Pověstný článek V cizích službách, odsuzující zahraniční revoluční snahy a dodaný za války pražským listům c. k. policií, dal 184 Iškovi do rukou novou zbraň proti osvobozenské akci. Otiskl ho jako projev pravého mínění českých politiků a použil této příležitosti k novým invektivám a útokům.
Žvast jeho vděčně Iška otiskne v dopisech Od našich přátel.
V rubrice Od našich přátel otiskoval Vesmír bez výběru sebe hloupější dopisy a projevy svých čtenářů, to se rozumí, že jako názory pravých národovců, ryzích osvobodářů atd. Bývala to trapná snůška nezastírané chudoby ducha.
Daleko odtud...
Dr. Iška ve svém boji proti osvobozenské akci nerozpakoval se užíti argumentů sebe nehoráznějších. Mimo jiné, aby postrašil své skalní a věrně zásadní svobodáře, dokazoval ve Vesmíru toho času, že i kdyby po válce vznikl samostatný československý stát, byl by to stát klerikální, poněvadž Masaryk, jenž ho dobývá, věří v Boha, modlí se Otčenáš a chodí s unitáři k přijímání a pod. Jinak v otázkách náboženských hlásal Iška hlavně dvě zásady: 1. Všichni jsme povstali z opice. – 2. Kdyby nějaký Bůh byl, nedovolil by, aby bylo v Mexiku zemětřesení.
Báseň slavnostní
Ještě v červenci 1917 uspořádal dr. Iška slavnostní otevření t. zv. Husova Domu v Chicagu, na který po léta sbíral příspěvky. Měla to být jakási fara Svobodné Obce. Příspěvků však se následkem protirevoluční činnosti Iškovy sešlo málo, a tak Husův dům byl také malý. Groteskně se vyjímalo, že při slavnostním otevření mluvil o husitství právě dr. Iška, největší a nejnebezpečnější zastánce rakušáctví v české Americe v době, kdy již Češi kladli životy za osvobození rodné země.
185 Hřbitove, hřbitove
Český národní hřbitov v Chicagu byla veliká společnost, složená ze zástupců všech českých spolků, jež založila a vydržovala v Chicagu veliký hřbitov pro tamní krajany. Každý zastoupený spolek přispíval určitým penízem za každého svého člena na tento pohrobní podnik. Různými finančními transakcemi, kupováním různých cenných papírů (= bondů), jmění Národního hřbitova vzrostlo tak, že se páčilo skoro na milion dollarů. Hrob na Národním hřbitově byl dosti drahý, ale za to se mu neříkalo hrob, nýbrž lot, jako kdyby to byl stavební pozemek. Ve správní radě Národního hřbitova zasedali lidé, kteří až do poslední chvíle drželi s Iškou a z velkých finančních přebytků podniku nechtěli přispěti na osvobozenskou akci. Sbor Národního hřbitova scházíval se vždycky ve středu v síni (Hall) české svobodomyslné školy na záp. 18. ulici.
Bondy Svobody
Bondy Svobody jsou úpisy na čtvrtou americkou válečnou půjčku, jež se zvala půjčkou Svobody. Pátá válečná půjčka, vypsaná na sklonku války, jmenovala se půjčka Vítězství (Victory Loan). Naši lidé v Americe zaujímali jedno z nejpřednějších míst v řadě cizích národností, jež na půjčku upisovaly.
Procházka zimní ...řvou pohyblivé obrázky...
Pohyblivé obrázky, výraz běžný mezi Čechy v Americe, je překlad anglického moving pictures, čili biograf. Češi v Novém Yorku říkají zkráceně také muvinky.
...ční starý obelisk egyptský...
Míněn jest egyptský obelisk, stojící v newyorském Central Parku.
186 ...Kam šly ty peníze, kdo je ukrad’?
Když nepřátelé osvobozenské akce mezi americkými Čechy viděli, že nemohou sbírky na zahraniční revoluci nijak poškodit a nadšení našich v Americe uhasit, vymyslili si na rozbití akce otázku: „Kam vlastně všecky ty peníze jdou?“ Tato otázka ještě po válce se tu a tam ozývala.
Bůh měl by Flatiron Building vzít a svět trochu srovnat a vyžehlit.
Budova Flatiron je ohromný mrakodrap na newyorské hlavní třídě Broadway. Má tvar nesmírně vysoké žehličky, odtud jeho jméno.

Hudba
Nechápu přísnou krásu renesanční, má duše není deska resonanční, jež chvěje se při skladbě klasické. K pojetí správnému vždy schází mi kus notný. Zvlášť v hudbě naprosto jsem negramotný a měřítko mé není kritické. Však hudbu rád mám. Jejím vlnobitím rád dám se nésti. Cit mám, tudíž cítím, když kol mne tryská tonů ohňostroj. Je rozkoš to a zároveň je bol to, když housle lkají forte ma non molto neb nokturno když kvílí na hoboj. Rád světlo hudby mám a rád mám její stíny, mne dojme crescendo, mne dojme Paganini, střemhlav se vrhám v příval orchestru. Když zazní vzlykot zádumčivých sonat jak děcka hlas, jež náchylné je stonat, své vzpomínky v ten souzvuk rozestru. Když serenádu zaslechnu, zřím stoupat z těch zvuků vůni prvních jarních poupat, andante lásky, sladkou bizarnost. Roh lesní volá, křísí žal i radost, na rozloučenou usmívá se mladost a večer šumí: Marnost nad marnost. 207 V cval dá se krev, jež sládla v měkké něze, když nesmrtelnost zahřmí v Marseillaise zapalující blesky v povětří. Ta píseň prapor jest, jenž nad proud času vlaje nad brány vítězné i přes dobyté kraje, i když je v celém světě bezvětří. A slzet nemohu, ač též jsem pláče schopen, když pochod jásá smuteční, v němž Chopin slib velkolepý slavně pronáší, že věčně žijem přes prostor i dobu a k štěstí že nás vede stínem hrobu ukolébavka smrti nejkrasší. Rád hudbu mám, ač slyším nekriticky a v podstatě duch nejsem estetický a zřídka jen vím, kde je správný směr. Rád život mám, klid jeho, nepokoje, vzrůstání, zmar i náhody a boje, však nejvíc mlčenlivou hudbu sfér. 208

Velkonoce v Římě Dr. Věře Kosinové
Pinie ční a obloha zkvétá tisíci modrýma očima. A ze všech kostelů z celého světa zvony se slétají do Říma. Jsou velkonoce. A melodie jara zní vzduchem bujará. A na chodníku své víno pije lid římský. A zní kytara. Je Zelený čtvrtek. Jsou zelené stromy a vyprané nebe nad tím vším. A všude jsou ověnčeny domy dnes prádlem čistě vypraným. Kytara zní a z ní se řine kejklířská vlašská romance. Je toto, jako když někdo hyne a trochu jako by do tance. To srdéčko něčí svíjí se v křeči a trpí a marně miluje. Však je v tom souzvuk, neb v italské řeči se láska se srdcem rýmuje. To ovšem by mohl každý říci – však skutečně voní fialky! 209 Jdou po ulici královští kyrysníci a smějí se překrásné Italky. A na perutích jarního větru rodná vesnice letí sem. A Svatý Otec ve Svatém Petru nám hříšným lidem žehná všem. Jsme všichni hříšníci. A radost je velká. Jen ty jsi nějak nápadný. V městě, kde nikdo se netrápí, nelká, co chceš, ty cizinče záhadný? Pij zdejší víno a jdi mezi davy a míchej se ve zdejších lidí ruch, však Bůh, jenž zde zmrtvýchvstání slaví, to přece není ten tvůj Bůh. Proč jsi sem přišel z jiného světa se svýma bledýma očima v čas velkonoční, kdy aloe zkvétá i zvony se slétají do Říma? „Vím, nedovedu se vmísit v davy,davy. Však na mne si s tím nepřijdeš! Mnohých jsem národů poznal mravy a jejich města viděl též! 210 Vím: jsou zde dnes zvonů miliony, však proto jsem sem nepřišel. Jen vědět chci: kde jsou zde loučeňské zvony? Už jsem je třináct let neslyšel.“ 211

Jarní podvečer v Římě
Jde hudba jara vonným podvečerempodvečerem, jak chodívala kdysi v Nové Říši. Duch Caracallův kvílí ze svých therem, a mrtví z katakomb ho slyší ve své skrýši. V ohnivých barvách září římský barok. Moderní Quiriti v svých osteriích pijí, a v zracích troufalý jim hárá nárok na dávnou slávu starých imperií. Hlas vlčice, jež kojila je kdysi, zní od Albana z pustých strání horských. V dialog mramorů na foru sten svůj mísí pahýly sloupů korintských a dorských. Vlaštovky vzduchem rýsují své křivky, též první netopýr vzlét ve své zamlklosti. Madonna Venuše zve mladíky a dívky do loubí myrtových k májové pobožnosti. V ulicích úzkých zmírá přísvit žlutý, stín Beatrice Cenci bledý vchází do zahrad paláců, kde v soumrak nadechnuty mandloně kvetou mezi zimostrázy. Van větru mořského vlá od západní strany, jdou krásné ženy z cizích vyslanectví. Zapadá slunce. Stranou pod platany Childe Harold bloudí zasněný v sny dětství. 212 Přes cypřišové stromy západ lomí vějíře světel krásy nevystihlé. Římanky kráčí kol. Jak cypřišové stromy jsou pěkně rostlé, černé a tak štíhlé. 213

U jezera Nemi
V Albánských horách jezero je Nemi v kotlině vyhaslého kráteru. S básníky z Prahy, se dvěma či třemi, jsem seděl nad ním jednou k večeru. V hospodě pod verandou nad skalami jsme svačili tam mezi révami, kochajíce se krásou panoramy, jež rozprostírala se před námi. Zde v době, která dávno uplynula, v hlubokém lese stál chrám Diany, jež dvojsmyslnou řečí orakula vábila k sobě staré Římany. Lovu a luny bohyně své kněžky zde měla, velmi krásné zajistě. – Ó, krásy minula! Ó, prozaické dnešky! Ten povzdech byl tam tenkrát na místě. Hlavou nám snové projížděli divní, jak snít je mohou pozdní křesťani: dva básníci a oba kolektivní, já jeden ze starého vydání. V to odpůldne tam místní příslušníci uspořádali zrovna malou řež. Z pušek i z bambitek se na ulici střílelo. Do hospody naší též. 214 Poctivec mnohý střelbou reagoval, když střílet začal mnohý fašista. Host mnohý ustrašen se pod stůl schoval, a velmi bál se básník Kalista. Je mladší nežli já a ještě nezocelen, by smrtí pohrdal jak pravý filosof. Strach měl jsem, že ho dřív, než bude střelen, na záda musím vzít a odnést na hřbitov, na onen hřbitov u jezera Nemi, jenž jako věčný sen na skále jezerní obklopen košatými piniemi se v atmosféře bělal večerní. Vždyť večer vskutku nastával a z něho nořil se světlý srpek Diany, jež místo svého háje posvátného u Nemi zřela samé pijany. A na verandě, kde jsme se tak báli, v révových keřů šerém úkrytu se nejen hrozny zvolna nalévaly, však také hosté, kteří zbyli tu. Hlavou nám táhli rozmanití snové jak průvod stínů vyšlý z podsvětí. Jezero bylo barvy olivové. Však nebe bylo jako z perleti. 215

Pozdrav z Říma Pozdrav z Říma
K 70. narozeninám Ignáta Herrmanna Z Castel San Angelo dnes nezní lkání vězně, Petrská kupole se rýsuje tak něžně jak připravena slavné na Tedeum. Vatikán velebně ční v oblaka mou pokrokovost nijak neruše. Na mramorovém soklu přelíbezně se Kapitolská směje Venuše. Slavnostně nějak tmí se Koloseum, a nad troskami Fora Romana vychází velká hvězda nějaká. To všechno proto, že dnes jubileum přemilého pana Herrmanna, zakladatele Švandy Dudáka. Kdo dobré lidi rád má, bude z míry tím přiveden, když není necita. Ký div tu, že i já se chápu lyry, kterou jsem dávno hodil do žita? Chopiv se lyry, jak když čert mnou šiješije, úprkem do nejbližší osterie nočním Římem sám a sám hasím si to jako pán, na Herrmanna vzpomínám. Řím, antika i jiné nečasovosti se propadají v černé noční tiši, zatím co já zde pozvedám svou číši 216 v klenuté černé místnosti. Pozvedám číši, v níž jihu alkohol smavý – víno Italie – se jiskří a svítí. Má-li někdo žíti, Ignát Herrmann ať žije! Na jeho zdraví! Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum a jenž za mnohé dávné pražské zimy na moje veršované pokusy zlatkami papírovými i stříbrnými mi zcela neobchodně dával foršusy. Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileumjubileum, zatím co v moji osterii se slavnostně dívá Koloseum, kde na poslední galerii v půlnoční šero se jakýsi stín pozvedá. Že by to byl Nero? Kdepak! Vavřinec Lebeda! Patrně přijel sem z dálných Čech psát o gladiatorských zápasech. Ironicky kašle, jakoby kašlal na doby zašlé, a jakoby říkal: „Jsi na mne krátký! Jaká pak oslava sedmdesátky?“ A snad má pravdu. Snad je to nesmysl nebo literárních historiků výmysl. Že Herrmannovi v příslovečném času toku 217 bylo by již sedmdesát roků? Jistě je ta zpráva přehnaná. Viděl jsem Ignáta Herrmanna loňského roku v lázních Poděbradech. Sešli jsme se tam v lázeňských sadech – byl už podzim a bylo tam truchlivo – a tak jsme šli na pivo. Vidím v duchu, jak tam s ním večeřím, a jak jsem si myslil, že mně je sedmdesát let a jemu teprve asi čtyřicet pět, nebo nanejvýš padesát šest – – více ne – na mou čest! Měl se velice mladistvě k životu. Moc té jeho sedmdesátce nevěřím! Ale pro všechnu jistotu už po třetí zde v noční tiši pozvedám číši, pozvedám číši, v níž na štěstí třpytí se jihu alkohol smavý, a snažím se přípitek pronésti na Herrmannovo zdraví. 218

Campagna Romana
V kraj jarním sluncem zalitý zněl z Říma pozdrav jarních zvonů. V myrtovém houští ukrytý Vertumnus číhal na Pomonu. Z větrajících zdí usmála se na svět marná sláva lidská. Ta, kterou Mignon zpívala, zavzlykla píseň nostalgická. Jak prapor zelený jenž vlá, břečťan se na ruiny věšel. Campagna smírně dýchala, tentokrát Plojhar po ní nešel. Zahalen ve plášť růžový stál večer nad krajinou schýlen. Cos šelestilo ve křoví. Syrinx? Či dokonce bůh Silén? 219

Rodákův návrat
Na vlast svou v cizině kdo zapomene, ten není vlastenec a nebo nemá cti. Nyní i já své údy ztrmácené zpět nesu do vlasti po letech patnácti. Již vím teď, exilu jak víno chutná z amerických i římských pohárů, již vím, jak cizina je veselá i smutná ve městě Césarů i v zemi dolarů. Čas jako střelec kol mne tryskem běžel, ni řádka nepřišla od přátel z domova. Oceán celý mezi námi ležel a kromě toho válka světová. Syt krás, jež ve světě jsem viděl kdesi jak Livingston či Sven Hedin či Vráz, s pohnutím zřím na pohraniční lesy a Domažlice, pevnou vlasti hráz. A vůkol mne již české prostírá se slzavé údolí to přeslavné. A hle, již zase v celé svojí kráse Praha mne vítá, město výstavné. Stará mne Praha poznává a zdraví, v svůj zahalena pathos veliký. Kamenní svědkové mne zdraví naší slávy, paláce, chrámy, všechny patníky. 223 Kameny poznaly mne. A jak v dávné době též přátelé jsou šarmantní jak dřív. Slavíme to, byť jednou nohou v hrobě, při čtvrtkách vína, při půllitrech piv. Vůbec je Praha příjemná a čistáčistá, jak hlavní město státu býti má. Když večer je, rád chodím v známá místa, na něž se jinýma dnes dívám očima. Zatím co po světě mne vodil za nos osud, stala se tady změna leckterá. Písemnictví je v Unionce posud, však dávno již tam není Patera. Ač Praha stará je, svou moderností hladce k světovým městům může rovnat se. Roste zde zcela nová generace a zcela nová degenerace. Publikum spěchá v bary, boxy, chambry namísto k večeři a k domovům. Světice, ženy, děvky kvapí do Alhambry, dřív chodívaly k Rozvařilovům. Též do hospody U zlatého litru jsem v slunný den vstoup, prost všech předsudků. Pro Krista, co se mi to zvedá v nitru a co se mi to zvedá v žaludku? 224 Zde v těchto katakombách že jsem zvedal individuím holbu na pozdrav? U toho stolku že kdys Arbes sedal a zde že řádil Hašek Jaroslav? Zde pod tou klenbou slov že pamfletický ohňostroj tryskal? Písně zněly tam? Fantomů šalebných snad stín jen fantastický na plátno minula si promítám. Básníka R., jenž vždy tak pěkně protkal hvězdnými svity snění pozemská, jsem opilého v oněch místech potkal, kde stávala kdys kaple Betlemská. Potkávám povědomých tváří dosti, jež vykouřily se mi z hlavy již, vždyť většina z nich patří minulosti, nad kterou nutno udělati kříž. A kříž i nad tím, co se zvalo mladost, co z bludných rozcestí mne vedlo na scestí a zpátky domů zas, kde konečně mám radost, že nestalo se žádné neštěstí. Jak náměsíčník po úzké jde římse, já světem nad sráznou šel propastí. Však nespadl jsem. A teď navracím se definitivně smluvně do vlasti. 225

Hrad Frýdštejn
Denně zírám dumavým svým cvikrem k rozvalinám hradu frýdštejnského, na skalním jenž srázu velmi příkrém strmí z temna lesa borového. Tichý hrobe dávné minulosti... Tak zněl verš ten. V těchto zříceninách na zdi jsem ho četl za mladosti před třiceti lety o prázdninách. NevzpomenuNevzpomenu, jak to bylo dále, už mi službu vypovídá pamět. Byl jsem malý chlapec, mocně ale jal mne slok těch romantický námět. Hrad tu je, však báseň už tu není, déšť ji spláchl v dějin propadliště. Ještěrka tu posud po kamení tryskem pádí. V toto zbořeniště Karolina Světlá položila příběh o Anežce Krejčíkovic, jež se v noci, vichřice když vyla, s milým tady sešla u borovic. Zde se oba octli v černé pasti, kterou smrt jim z pýchy, z lásky spletla. Východ jeden zbyl: skok do propasti, jak to líčí nesmrtelná Světlá. 226 U potoka pak je zahrabali tam, kde dřevěná se klene lávka, zrovna tam, kde já teď, přišed z dáli, pivo piji, se mnou malíř Hlávka. Slunko se nám tříští do skleniček posledními blesky světla svého. V tuto chvíli snad již houká sýček v rozvalinách hradu frýdštejnského. Věži kulaté, jež stíny mrtvých hostí, středověk se při tom dívá z oka. Tichý hrobe dávné minulosti... Jak však zněla dále ona sloka? 227

Listonoš
Snad člověk z jiných předpokladů vyšlý jinak než já o listonoši smýšlí. Ti, na něž Fortuna své přízně plný koš sype, snad šťastni jsou, když přijde listonoš. Ti z jeho zjevu radost úplnou mít mohou, tudíž snad mu neklnou. Jim jistě nosí naparfumovaná psaní, jež psala ruka milovaná. Jim nosí balíčky, jim nosí vzkazy lásky, jim nese dokonce peněžní poukázky. Jim dárky, pozvánky, jim přání, objednávky, jim osvobození od daně nebo dávky. Jim z dálky pozdravy, z nichž vycítit se dá dech růží červnových či aspoň rezeda. To všechno s obličejem přenevinným listonoš nosí. Ne však mně – jen jiným. Mně v moji samotu a v klid můj hrobový nosí jen samé zvěsti Jobovy. Mně místo pozvánek a složenek a věnců nosí jen dopisy od lumpů, zabedněnců, od jurisdoktorů a jiné čeládky lidské, jež má t. zv. vzdělání akademické. Mně místo navoněných lístků od ženy v případě nejlepším jen vzorek bez ceny. Mně místo zprávy, že se přítel žení, spíš jeho úmrtní doručí oznámení, 228 aviso smuteční, že zas se něco hroutí, že to, co měl jsem rád, zas musí zahynouti. A vůbec dopisy, v nichž hrůza jen se tají, z nichž hroudy na rakev mých citů dopadají, kde v poušti ledové a v skepsi zamrzlý v žaláři žalu hýčkám záměr zlý. Dopisy, které v masce všedních slov mi kreslí krutost blízkých katastrof, jimž ve zrak zírám ze tmy za lampou jak přízrakům svým Edgar Allan Poe. Když vchází listonoš, tu couvnu ke dveřím před poslem neblahým, jemuž již nevěřím, před poslem ponurým, jenž jako Osud strašný jen smrt a neštěstí vždy tahá ze své brašny. Vítám v něm jenom proradu a klam, a pokud svého listonoše znám, nic bych se nedivil, kdyby mi přines psaní, že svět se v trosky rozpad z nenadání a já že sám tu zbyl, mrzutý trpký Quijote, jenž čeká v úzkostech na listonošův příchod. Den co den přichází. Já na dopisy zírám, od světa odvrácen ni jeden neotvírám. Už nejsem zvědavý... Mým zrakem netknuto a nikdy nečteno a předem zapomenuto v kuvertech zavřených nechť věčně dřímá tiše vše, co mi kdokoliv z tohoto světa píše. 229

Lesy po třiceti letech Dru. Zdenku Machovi
Zas žár spí v poledne a zase na rybnících úplněk půlnoční se zhlíží zadumán, a v staré oboře v červených borovicích jak z varhan nebo z harf zas slyším větru van. Zas v jitru májovém Faun ze křoví se dívá, jak v poupat rozpuku sní rostlin puberta, a podzim brunátný když v zkřehlém listí zpívá, zas v mlhách svatozář plá lovce Huberta. Zas v lednu doubrava se choulí ve tmách krutých, mráz vichrů třeskutychtřeskutých když letí kolem ní, zatím co veverky spí v teple stromů dutých a zívá jezevec v své skrýši podzemní. Zas pěšinami jdu a zas jdu po alejích, je ticho v pasekách a pusto na stráních. Sny z mrtvých vstávají a černé stíny jejich křídlama tlukouce z hnizd létnou havraních. Proč nic mi neříká ten vítr, jenž vlá tudy, proč nedojímá mne ta snítka setlelá, proč připomíná mi jen staré moje bludy – a pranic jiného – ta cesta setmělá? Proč nezní lesní roh, jak před lety tu zníval, před lety třiceti, před lety dvaceti? 230 Proč jsou jen pařezy, kde borový háj býval, proč cesta, po které se nelze vraceti? Co je mi do krásy těch orosených lodyh, na které dívá se tvář moje kamenná? Co je mi do toho, že z hloubi si les oddych, když dávno nevím užuž, co šum ten znamená? Kdys porozuměl jsem, les navečer co šuměl kdys v dětinský můj věk, ve věk můj dětinský, řeč zvířat, ptačí řeč bych za krátko byl uměl, však tenkrát musil jsem se učit latinsky. Co jsem to za blázna, že zrak můj zase pátrá po snězích od loňska, po snězích předloňských v tom lesním zátiší, kde pomník reka chátrá, jenž v bitvě za válek pad napoleonských? O pravdách někdejších a o bývalých klamech křik sojky cosi lže při slunce západu. Co na tom záleží, teď když si sedám na mech a na les dívám se, na polen hromadu? V den zimomřivý, hle, ční nad hrází buk křivý a dubů prastarých ční černé skupiny. Zřím je a myslím si: jsou z dubového dříví a z dříví měkkého z nich není jediný. 231

Praha 1903 Jiřímu Mahenovi k 50. narozeninám
Snad revoluční vichřice již vane, snad orli z evropských již vylétají bahen. Zde dosud bezvětří a plachty potrhané bez hnutí visí se stěžňů a rahen. Lákají fjordy, moře, dálky svůdné, sny nejkrásnější do boje jdou pro ně. Však cesta křivá vede kroky bludné na Rosmersholm, kde straší bílé koně. Praha je černá jako zříceniny a šedá jsou a bezbarvá jsou slova. Nad šedé dny a černé peleriny svítí jen rudá hříva Koberova. V bezedné ticho prázdnoty se kloní podzimní slunce, oko překrvené. Zpěv ptačí nezvoní ni zvony nezazvoní a tvrdé zlatky v kapsách teprve ne. A k smíchu jsou ti věštby hvězdopravce, sám na nešťastné narozen-li hvězděs. Kdes v černé dálce mlýn je na Doubravce a v modré dálce Dubá je a Bezděz. 232 Pár rozcuchaných hlav se záhadami moří, když do hnizd studených jim zimní vítr duje. A jenom jedna z nich, jež plamenem vždy hoří, za nocí nejtmavších na slunce pamatuje. 233

Vrak
Oceánem daleka vrak mé duše plul, obzor tměl se pod mraky, z dálky vítr dul. Roztrhány plachty bílé, všechny sny mé z mládí zbylé, stěžeň zlomen v půl. Velký stožár touhy mé ku nebi až čněl, však před bouře přívalem třásl se a chvěl. Padl, a teď v lana sedá smutná upomínka bledá, co jsem toužil, chtěl. Jako racek znavený v duši klesla mou, v lanoví mých myšlenek ozvala se tmou. Marně... odehnat se nedá, odlétá a zase sedá v trosku rozbitou. Soumrak lil se z daleka, smutek vzduchem táh, a jen racka kvílení 234 vlálo v teskných tmách. Jeho dumnou písní zpita moje duše, troska zbitá, zmizí v hlubinách. 235

Ulalume Edgar Allan Poe
Ta obloha sychravá, siná, a listí, jež chřadne a tlí, to zvětralé listí, jež tlí; noc byla to truchlého října, rok v nepaměti mé zlý – ten kraj, kde tůň Auberská dřímá, kraj Weirský, v mlhách a mdlý, tůň ponurá Auberská dřímá, les strašidel plný a zlý. Zde jednou tou alejí tmavou pod cypřiši s Duší jsem šel, já s Psyché jsem, s Duší svou šel, ó tenkráte kypělo lávou mé srdce jak vulkán, jenž vřel, s hor Yaaneku rozbouřen vřel a záplavou sirnou a žhavou až k polárním končinám hřměl, svou záplavou hučící, žhavou v noc polárních pouští až hřměl. Řeč naše tak sychravá, siná a v myšlenkách cosi, co tlí, zrak ve zrádných vzpomínkách tlí – my nezřeli truchlení října ni noc všech nocí, jež ví, že přestárlý zmírá rok v ní, ni tůň Auberskou, v mlhách jež dřímá 239 (a přec jsme tu jednou již šli)šli), tůň pochmurnou, v mlhách jež dřímá, les strašidel plný a zlý. A zatím co pozdní noc vadla, hvězd číselník k jitru již spěl, již mrazením jitra se chvěl, nám na cestu bledá zář padla, z mlh oblaků stříbrná běl, luna, jež ve snech mých vládla, z mlh srpek její se chvěl, ten, kterým vždy Astarté vládla, srp démantný oblohou šel. Já děl jsem: „Tvář Diany není tak vroucí jak kouzelný svit sfér etherných, měsíce svit, jenž slzy zřel, konce jimž není, a žal zřel, jenž v tváři mé vryt, v té tváři, kde odumřel cit. Přes souhvězdí Lva nám v snění ukázal, k ráji jak jít, v mír Lethejských luhů jak jít. Lva nedbaje kyne nám v snění, má nebeský ve zracích třpyt, Lvu uniknuv, v Lásky slib mění svých pohledů nadzemský třpyt.“ Však Psyché, ta varovně vzhlídla: „Já z luny mám tajemný strach, ta bledost mne děsí i v snách, 240 pojď, opusťme chmurná ta sídla, pryč odleťme! – Z luny mám strach!“ A zvednuvši v hrůze svá křídla zas nechala klesnout je v prach, se smrtelným zaštkáním křídla svá nechala padnouti v prach, v prach ponurý, pozemský prach. Tu řek jsem „To mámení snů je, pojď, půjdem k té hvězdě hvězd, pojď koupat se ve světle hvězd! Co z magických září svých snujesnuje, jen Krása a Naděje jest. Hleď, noc jak jí prozářena jest, oh, pojďme, luna kde pluje, tou stopou křišťálných cest. Těm výším věř, luna kde pluje, jen do ráje může nás vést tou nocí, jež jí prozářena jest.“ Tak ukonejšil jsem Psyché, by nepropadla proradným svým snům, svým melancholickým a černým snům. Však na konci té aleje tiché, tam krypta stála, bílý smrti dům, s nápisem krypta, bledý smrti dům. Já zeptal se: „Jaký to nápis, ó Psyché, je napsán na bledý smrti dům? A ona řekla: „Ulalume – Ulalume – to hrob je tvé mrtvé Ulalume.“ 241 Tu k srdci mi sáhla ledová ruka siná jak v chřadnoucí listí, jež tlí, v to zvětralé listí, jež tlí, já vykřikl: „Zde loni, v čas října v noc tutéž a v tento kraj hrůzy a tmy jsem příšerné břímě vlek, hrozné své tajemství. Dnes rok to – ó který to démon zlý mne tenkrát zde vehnal v to šílenství? Ó vím už, zde černá tůň Auberská dřímá, kraj Weirský, v mlhách a mdlý, už vím, tůň ponurá Auberská dřímá, les strašidel plný a zlý.“ 242

Pohlavní uvědomování mládeže Peter Schlemihl
Už čápa navždy pochováme, ve škole děti zvědí teď, nač to neb ono vlastně máme. Dá se jim správná odpověď. Za našich dob, můj Bože milý, to nebývalo ještě tak. My v myšlenkách jen o tom snili a přemítali, co a jak. Mně nikdo o tom nedal výklad. Jen jedna služka buclatá ctnost moji snažila se zviklat a lapla mne v svá tenata. Neučila mne estheticky, to nebyl taky její cíl. A přec, byť ne theoreticky, já dobře se to naučil.