K prvnímu výročí 28. října

Josef Mach

K prvnímu výročí 28. října
To je ten den, kdy podzimu smířlivé, hedvábné stíny kladou se nad nivy, nad tiché pláně vzdálené domoviny, kdy bledého slunce jas poslední barev zaplání tlumí a kouzlem svým opřádá obrysy hor a háje a chlumy a září svou líbá a celuje celou tu zjasněnou zem a laskavě hladí jizvy a rány, z nichž ve věků proudu při krásných vítězstvích pravdy i osudu úderu zlém krev nejlepší tolikrát stékala na rodnou hroudu, tu starou nádhernou zem, jež z mrákoty hanby a hrobů se pozvedla v říjnový den v radostném pousmání a v slavný ten říjnový den, v požaté úrody dobu, dnes výročí první slaví slavného z mrtvých vstání. Tak povstala z hrobu, jak o tom vyprávěly lidové báje a proroctví stará, šeptaná v zášeří chalup, když čas se připozdíval a české se obzory tměly a reakce z černých svých doupat vycházívala na lup. Tak zlomila okovy, jak o tom snívali, zpívali básníci, kteří ji nosili v srdci a věřili v zoru onoho jitra, kdy vrátí se čest a oživne bývalý husitské krve tep, ozve se starý zpěv vzdoru! Tak vyplula z temnoty věků, která jí nezhltila, a rozbila žalář, v němž dřímala její spoutaná síla, a vyšla, v duši své nesouc budoucna horoucí sen, v ten slavný náš říjnový den! To je ten den, kdy ze všech končin světa k ní letí myšlenky, vzpomínky všech nás, jejích vzdálených dětí, jichž srdce se tolikrát pro ni zachvěla touhou a bázní 169 a tolikrát pod cizím nebem po ní zaštkala steskem a čekala, z dálky kdy zvony již vzkříšení zazní a růže zas rozkvetou na zprahlém úhoru českém. Ta srdce, jež chřadla a strádala na dlouhé cizinou pouti, dnes tajemnou mocí jsou vábena přes moře zpátky; touží zas k rodné své zemi tiše se přivinouti a zahřáti zkřehlé své ruce v náručí vzdálené matky. To je ten den, kdy velikých mrtvých vybledlé stíny říš smrti opouštějí a vrací se do naší domoviny, ti všichni, kdož pro ni kdys zmírali na bojišti, kdo s ní se radovali v slávě, trpěli v chudobě, v době zajetí jejího doufali v její šťastnější příští po ústrcích, křivdách a vraždách a potupné porobě. Ti všichni dnes vrací se k Tobě, ty jejich otčino stará, aby Tě spatřili v den tvojí největší slávy. Jdou železní rytíři zlatého Přemysla Otokara, Václavův prapor s orlicí vlá jim kol hlavy. Jdou Táboři, muži a ženy, zaduní hradba vozová, jde s hejtmany svých rot muž Páně, zeman z Trocnova, i slovenská bratrstva Jiskrova, a s nimi se vrátil Janošík, sličný ten zbojník, jenž za ránu ranami platil, a z hrobů svých v oboře u Hvězdy na kleté stráni vstali a k tobě jdou věrní a hrdinní Moravani, i ti jdou, kdož pro Tebe k popravě stoupali na lešení, a nesčíslní tví rekové bezejmenní, jde vážný Komenský, i Frič, tak bouřlivě mladý, jak tenkráttenkrát, když pro Tebe bil se o pražské barikády, a jdou i ti, kteří v tvém posledním, rozhodném boji za Tvoji volnost, za Tvoje štěstí dali krev svoji 170 na luzích Francie, v Alpách i v Sibiře pustinách zlýchzlých nejlepší ze synů Tvých! Tys dědičkou odkazu jejich, jejž věky Ti uchránily a z pokolení jej přenášely na pokolení, ten rodinný poklad, ideál pravdy a lásky a síly, až v ruce Tvé vložily jej v den Tvého osvobození. Nes dále ten odkaz vstříc budoucím, svobodným dobám a vše, zač krev synů Tvých tekla, žárlivě střez! Navzdory bouřím a bleskům a osudu záludným zlobám ten starý náš poctivý prapor v statečné ruce své nes! Buď zdráva, Ty česká zemi! Ať zápasy nové a boje a temné snad stíny Ti chystá čas příští a daleký, Ty budeš vždy vítězná, Ty budeš žíti, vždy naše, vždy svoje na věky, na věky! 171

Básně v knize Básně: