Hermína Huberhauerová

Josef Mach

Hermína Huberhauerová
I I
V Inšpruku na Leopoldstrasse dům zelenavý vypíná se, stojí tam zrovna na rohu. O věcech, jež se zběhly kdys tam, obšírně vyprávět se chystám, vždyť sám jsem v tom hrál úlohu. Už mnoho roků teď je tomu. Do zeleného toho domu se právník jeden stěhoval, ten Ludvík Schick se jmenoval. Byl židem jun tak jmenovaný, ač jinak neměl závadu, byl regulérně obřezaný dle mojžižského obřadu. Pětatřicet tam zlatých platil na celou stravu měsíčně. Když nestudoval zrovna, krátil si dlouhou chvíli rozličně. A často večer po klekání když jedl svoji večeři, tu znenadání bez klepání vstoup jakýs mladík do dveří. Podivný půvab dýchal z něj, měl inteligentní obličej a nosil cvikr na nose. Schickovi často zdálo se, 85 že dříme v něm kus genia. Ten mladík byl jsem totiž já. Krajané, kteří v cizině žít musí, mají jedině tu radost: U večerní době se slezou někde dohromady a pohovoří o tom sobě, co ve světě se děje všady. Pije se víno červené a na Čechy se vzpomene. My s Schickem tak jsme sedávali za večera a vzpomínali na svoje Čechy vzdálené a pili víno červené. Večeře Schicka Ludvíka, jenž vůbec nebyl velký jedlík, nebyla nikdy veliká: kus masa zpravidla a knedlík. Však on byl spokojen, což věru též jinou mělo příčinu. Kvartýrská měla hezkou dceru, šestnáctiletou Hermínu. Hermína Huberhauerová gracie byla hotová. Musím se o ní zmínit šíře. V křesťanskokatolické víře pečlivě byla vychována. Následkem toho byla panna. 86 Tyrolsko země pobožná je, řekl bych skoro nebeská, tam každá dívka poctivá je, obzvláště když je nehezká. O Hermíně však nutno říci, že byla vskutku krasavicí. Všech svodů světských střežila se, před spaním raděj modlila se. Když muže shlédla na ulici, tu cudně zraky sklopila. Schickovi také se sklopenou lící večeři na stůl nosila. Zde příhodná by byla doba podotknout, že my dva jsme oba velicí byli neznabozi, jak mnohý z vás a jiní mnozí. To vlivem moderních je knih, jež mládež chtivě čte a v nich v své zaslepené důvěře nachází návod k nevěře. Já také směrů těch byl ctitel a rovněž Ludvík Schick, můj přítel. Řádnými jsouce atheisty, plán pojali jsme hnusný z míry, že Hermínu, ten kvítek čistý, od pravé odvrátíme víry a dle toho, jak uvidíme, k nevěrectví ji obrátíme. Lehké to ovšem nebylo, 87 však nám se to dost dařilo. Já obracel ji odpoledne, však Ludvík Schick vždy dopoledne. Přijala plná nadšení to naše nové učení. II II
Minula zima a zas Vesna do alpských přišla údolí, hory se probouzely ze sna, sníh kryl už pouze vrcholy. Rok školní ke konci se chýlil a přišel blahý zkoušek čas, a studentstudent, jenž si nepopílil, teď v obavách se trapných třás. Tu jednoho dne znenadání Schick Ludvík, který jiný byt měl zatím již u jiné panípaní, přišel mne náhle navštívit. (U paní Huberhauerové již bydlil podnájemník jiný.jiný, pan Straširybka z Kdýně Nové, též krajan z české domoviny.) Schick used na mé kanape tu, s tajemným svitem ve zraku za cigaretou cigaretu si kroutil z mého tabáku. Řekl jsem, aby neotálel 88 říci mi, co ho ke mně vede. Chvíli se ještě sem tam válel, pak řekl, maje líce bledé: „Pamatuješ se na Hermínu?“ – Zajisté. – „Nuže, dívka ta minulý týden, milý synu, povila zdravá dvojčata. Sám v zásluhu si nechci klásti tu věc, neb nejsem darmochleb. Blah je, kdo pěstoval své vlasti jen jednu růži, jeden štěp. By spor snad nebyl o rodiče, já v případě tom vím si rady, a co se alimentů týče, můžem je platit dohromady. Myslím, že to tak správné jest. Za stejnou vinu stejný trest.“ Resignovaně vzdych jsem jen a byl jsem se vším srozuměn. Všeliký odpor byl tu marný, s Schickem jsme zašli do vinárny a postavy dvě ztrápené pili jsme víno červené. Seděli jsme jak zařezaní, čas na hodinách míjel líně, v tom do dveří vlít znenadání pan Straširybka z Nové Kdýně. „Přátelé, vy zde při víně“, tak volal udýchaný všecek, „a zatím slečně Hermíně 89 umřelo jedno z těch dvou děcek!“ Dojati velmi slovy těmi.těmi, my zůstali jsme chvíli němi. Dobrý můj přítel Ludvík Schick mlčel jen krátký okamžik, pak z kapsy šátek vytáh hbitě a začal vzlykat křečovitě: „Ach, to bylo to moje dítě!“ Já, mladík pranic netušící, jsem zřel naň s udivenou lící a nevěděl jsem, co mám říci. Schick celý rok pak nosil smutek. Já zatím z Tyrolska jsem utek. 90

Básně v knize Básně: