Česká srdce

Česká srdce
Když večera modravý závoj nad zemí utichlou splývá a z prérie zavoní tráva a hvězdy se rozsvěcují, zapomenutý nápěv, zapadlá slova snivá zadechnou v duši a o jiném kraji vypravují. O dálném kraji, tam u nás, kde jinak a důvěrněji vlní se pole a šumějí lípy a praskají klasy, o kraji, jehož vzpomínek kouzla světem nás provázejí, nás, věčně začarované do jeho tragické krásy. Do jeho tragické krásy, ze starých dějů jež hřímá, jež za nocí kvílí z rozvalin jeho zbořených hradů, jež z duše lidu na cizince hledí očima záhadnýma, vzpomínka neumírající vší naší slávy i pádu. Jak často, když modravý večer nad zemí utichlou splývá, a hvězd bledý přísvit tajemné hloubky dodává výším, slýchám, jak domoviny mé hlas zdaleka zpívá, a mohutný chorál všech českých srdcí v něm slyším. Těch srdcí tam doma, jež čekají ve vzdoru, v bázni, zdrcená, rozšlapaná, však nepřemožená dosud, jež doufají věčně, že brzy hlas polnice zazní, jímž signál dá k odplatě vrahům dějin se valící osud. I všech srdcí v cizině, jež ze všech pevnin a moří se spojila v nezlomný řetěz k velkému svobody dílu. Všech generací minulých vzdor a oheň v nich hoří, všech našich reků a mučedníků v sobě spojují sílu. 131 Oh, jaký to nezlomný řetěz! Jej staletí poroby kula, v něm slily se slzy a krev a vše, co v nás vřelo a mřelo! O řetěz českých srdcí zlomí se nepřátel pýcha ustrnulá, zdrcena smrtelným úderem ve své zpupné a proradné čelo. 132