Lesy po třiceti letech

Lesy po třiceti letech Dru. Zdenku Machovi
Zas žár spí v poledne a zase na rybnících úplněk půlnoční se zhlíží zadumán, a v staré oboře v červených borovicích jak z varhan nebo z harf zas slyším větru van. Zas v jitru májovém Faun ze křoví se dívá, jak v poupat rozpuku sní rostlin puberta, a podzim brunátný když v zkřehlém listí zpívá, zas v mlhách svatozář plá lovce Huberta. Zas v lednu doubrava se choulí ve tmách krutých, mráz vichrů třeskutychtřeskutých když letí kolem ní, zatím co veverky spí v teple stromů dutých a zívá jezevec v své skrýši podzemní. Zas pěšinami jdu a zas jdu po alejích, je ticho v pasekách a pusto na stráních. Sny z mrtvých vstávají a černé stíny jejich křídlama tlukouce z hnizd létnou havraních. Proč nic mi neříká ten vítr, jenž vlá tudy, proč nedojímá mne ta snítka setlelá, proč připomíná mi jen staré moje bludy – a pranic jiného – ta cesta setmělá? Proč nezní lesní roh, jak před lety tu zníval, před lety třiceti, před lety dvaceti? 230 Proč jsou jen pařezy, kde borový háj býval, proč cesta, po které se nelze vraceti? Co je mi do krásy těch orosených lodyh, na které dívá se tvář moje kamenná? Co je mi do toho, že z hloubi si les oddych, když dávno nevím užuž, co šum ten znamená? Kdys porozuměl jsem, les navečer co šuměl kdys v dětinský můj věk, ve věk můj dětinský, řeč zvířat, ptačí řeč bych za krátko byl uměl, však tenkrát musil jsem se učit latinsky. Co jsem to za blázna, že zrak můj zase pátrá po snězích od loňska, po snězích předloňských v tom lesním zátiší, kde pomník reka chátrá, jenž v bitvě za válek pad napoleonských? O pravdách někdejších a o bývalých klamech křik sojky cosi lže při slunce západu. Co na tom záleží, teď když si sedám na mech a na les dívám se, na polen hromadu? V den zimomřivý, hle, ční nad hrází buk křivý a dubů prastarých ční černé skupiny. Zřím je a myslím si: jsou z dubového dříví a z dříví měkkého z nich není jediný. 231