Českoamerická větev

Josef Mach

Českoamerická větev
I 1913
Na osamělé větvi této květ z jara vůní nedýchá, a nikdy z ní, když přijde léto, zpěv ptačí nezní do ticha. Bez mízy, listů, bez účele k obloze chladné, zachmuřelé ční větev, která usýchá. Šum větrů, který z dálky duje přes moře, pláně, pohoří, o krásách světa vypravuje a o životě hovoří. Však schnoucí větev osamělá se nepohne. Je zlhostejnělá. V ní zájem zhas a nevzhoří. Pták zpěvavý když na ni sedne, tu ovane ho chlad a mráz. Znavené křídlo rychle zvedne a spěšně letí dále zas. Jak žalobný zpěv elegický či jako výsměch pamfletický zní ustrašený jeho hlas. 113 Té větve truchlé živoření je hořký paskvil na život. V ní vznětu, ruchu, síly není a zatrpklý jest její plod. Housenky, mšice, parasiti se pouze na ní šťastni cítí a ssají z ní jak o závod. A jednou vichr přižene se a smrti píseň zahude. Bouř poslední se nad ní snese. Staň se tvá vůle, osude! A větev zvadne, zhyne, spadne ku zemi cizí, zemi chladné, však v pádu šumět nebude. Tak lhostejně, jak žila kdysi pražádné touhy necítíc, setlí a se zemí se smísí a nezbude z ní zhola nic. A bezohledná historie do desek svých pak o ní vryje: Byla kdys větev – a nic víc. II 1918
A přišel čas, kdy větev osamělá přec zašuměla. 114 To bylo v onu noc, kdy nepřítel se plížil k prahům lidských příbytků a žhářskou rukou oheň do nich vrhal a krví barvil nebesa i zemi, vykrádal pole, chalupy a chrámy, a rdousil starce, do otroctví vlekl ženy a dítky. Kopyty svých koní úrodu ničil v štěpnicích a lánech, a řetězy kul pro duchy a těla. V tu temnou noc, jež zburcovala lidstvo požárů dýmem, krví milionů, ta osamělá, živořící haluz se zachvěla, když strašný vichr zadul. To bylo tehdy, odvěký když vrah náš se zkrvácenou sekerou se plížil k rodnému kmenu, aby rázem podťal a k zemi skácel naši českou lípu a její tělo změnil v prach a popel v plamenném žáru světového ohně. Však starý kmen, jenž po staletí dlouhá vzdoroval bouřím, sekerám a bleskům a z vlastní půdy ssál svou všechnu sílu, neklesl, nesklonil se. V těžké noci, jež jako příkrov na Evropu padla, zázrakem rozkvet v nejkrásnější květy. Vstříc jitru, v které vždycky pevně věřil, své větve rozpial, bouří omlazené, a pod košatou, šumnou korunu svou 115 shromáždil všecky syny své a dcery. A zdravý jeho kmen jim zárukou byl, že bude lépe po přejití vichřic. A dálná jeho větev, přesazená do cizí půdy, jež ji stravovala, svou mízu nezapřela. Jak by nová síla prýštila do ní z krve mučedníků, co na dunajských mřeli popravištích, a z krve reků, kteří vyšli rozbít říš násilí a křivdy. Každý záchvěv, jenž korunou hnul staré, rodné lípy, vyvolal ohlas u zámořské větve. A na hlas, který z dálné vlasti zazněl, a na poplach bil v zvony českých srdcí, na výzvu, zvoucí k odboji a lásce, k oběti krve, ke cti vlastní duše, k boji a slávě, k vítězství a pravdě, v odpověď dálná větev zašuměla. – – – – – – – – – – Snad někdy uschne, snad ten čas je blízký. Snad v cizí půdě zahyne a setlí. Však žila přec, by v doby vlnobití kmen rodný nezhynul a mohl žíti. 116

Básně v knize Básně: