Pozdrav z Říma

Pozdrav z Říma Pozdrav z Říma
K 70. narozeninám Ignáta Herrmanna Z Castel San Angelo dnes nezní lkání vězně, Petrská kupole se rýsuje tak něžně jak připravena slavné na Tedeum. Vatikán velebně ční v oblaka mou pokrokovost nijak neruše. Na mramorovém soklu přelíbezně se Kapitolská směje Venuše. Slavnostně nějak tmí se Koloseum, a nad troskami Fora Romana vychází velká hvězda nějaká. To všechno proto, že dnes jubileum přemilého pana Herrmanna, zakladatele Švandy Dudáka. Kdo dobré lidi rád má, bude z míry tím přiveden, když není necita. Ký div tu, že i já se chápu lyry, kterou jsem dávno hodil do žita? Chopiv se lyry, jak když čert mnou šiješije, úprkem do nejbližší osterie nočním Římem sám a sám hasím si to jako pán, na Herrmanna vzpomínám. Řím, antika i jiné nečasovosti se propadají v černé noční tiši, zatím co já zde pozvedám svou číši 216 v klenuté černé místnosti. Pozvedám číši, v níž jihu alkohol smavý – víno Italie – se jiskří a svítí. Má-li někdo žíti, Ignát Herrmann ať žije! Na jeho zdraví! Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum a jenž za mnohé dávné pražské zimy na moje veršované pokusy zlatkami papírovými i stříbrnými mi zcela neobchodně dával foršusy. Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileumjubileum, zatím co v moji osterii se slavnostně dívá Koloseum, kde na poslední galerii v půlnoční šero se jakýsi stín pozvedá. Že by to byl Nero? Kdepak! Vavřinec Lebeda! Patrně přijel sem z dálných Čech psát o gladiatorských zápasech. Ironicky kašle, jakoby kašlal na doby zašlé, a jakoby říkal: „Jsi na mne krátký! Jaká pak oslava sedmdesátky?“ A snad má pravdu. Snad je to nesmysl nebo literárních historiků výmysl. Že Herrmannovi v příslovečném času toku 217 bylo by již sedmdesát roků? Jistě je ta zpráva přehnaná. Viděl jsem Ignáta Herrmanna loňského roku v lázních Poděbradech. Sešli jsme se tam v lázeňských sadech – byl už podzim a bylo tam truchlivo – a tak jsme šli na pivo. Vidím v duchu, jak tam s ním večeřím, a jak jsem si myslil, že mně je sedmdesát let a jemu teprve asi čtyřicet pět, nebo nanejvýš padesát šest – – více ne – na mou čest! Měl se velice mladistvě k životu. Moc té jeho sedmdesátce nevěřím! Ale pro všechnu jistotu už po třetí zde v noční tiši pozvedám číši, pozvedám číši, v níž na štěstí třpytí se jihu alkohol smavý, a snažím se přípitek pronésti na Herrmannovo zdraví. 218