Po bitvě u Zborova

Po bitvě u Zborova
Svatopluku Čechu, spící v hrobě, smutný pěvče písní otroka, zachví se tvé srdce v této době, nad Prahou když noc jde hluboká a pod Vyšehradu skalní stěnou ve vln šumu cosi zajásá, že tvůj lid šíj zvedá ujařmenou a že kletá pouta setřásá? Srdce chrabré! Ne, už pravdou není výčitka tvá trpká, neblahá, že rab mříti za sebe s to není, že jen na jatky jde za vraha. Srdce z kovu, jež jsi v hněvu, v bázni tolikráte bilo na poplach, jak je ti, když vřava boje zazní v kamennou svou hrobku v nočních tmách? Pušek rachot sen tvůj ruší temně, hřmění děl v říš smrti zapadá – k hranicím to tvojí české země postupuje česká armáda! Národ otroků jde k súčtování, v hroznou zbraň se mění řetězy, svobodu nám nesou z ruských plání naši mstitelé a vítězi. 160 Vpřed se valí jako bouře divá, vzkřísil snad Bůh mrtvé Husity? Už je v proudu česká ofensiva, o které jsi nesnil ani ty! Čech zas v boj se žene velkolepý, za svou věc zas mře a krvácí. Nezdá se ti, že zas duní cepy a zas utíkají křižáci? Nezdá se ti, jakoby se hroby otvíraly a duch hrdinů z nejslavnějších našich dějin doby ohněm přeléval se do synů, jak by opět světem řítila se stará česká hradba vozová, jak by k vítězství ji vedl zase zeman z Kalicha a z Trocnova? 161