Po bitvě u Zborova
Svatopluku Čechu, spící v hrobě,
smutný pěvče písní otroka,
zachví se tvé srdce v této době,
nad Prahou když noc jde hluboká
a pod Vyšehradu skalní stěnou
ve vln šumu cosi zajásá,
že tvůj lid šíj zvedá ujařmenou
a že kletá pouta setřásá?
Srdce chrabré! Ne, už pravdou není
výčitka tvá trpká, neblahá,
že rab mříti za sebe s to není,
že jen na jatky jde za vraha.
Srdce z kovu, jež jsi v hněvu, v bázni
tolikráte bilo na poplach,
jak je ti, když vřava boje zazní
v kamennou svou hrobku v nočních tmách?
Pušek rachot sen tvůj ruší temně,
hřmění děl v říš smrti zapadá –
k hranicím to tvojí české země
postupuje česká armáda!
Národ otroků jde k súčtování,
v hroznou zbraň se mění řetězy,
svobodu nám nesou z ruských plání
naši mstitelé a vítězi.
160
Vpřed se valí jako bouře divá,
vzkřísil snad Bůh mrtvé Husity?
Už je v proudu česká ofensiva,
o které jsi nesnil ani ty!
Čech zas v boj se žene velkolepý,
za svou věc zas mře a krvácí.
Nezdá se ti, že zas duní cepy
a zas utíkají křižáci?
Nezdá se ti, jakoby se hroby
otvíraly a duch hrdinů
z nejslavnějších našich dějin doby
ohněm přeléval se do synů,
jak by opět světem řítila se
stará česká hradba vozová,
jak by k vítězství ji vedl zase
zeman z Kalicha a z Trocnova?
161