Plavba do Ameriky 1912
[189]
I
Bylo mi horko a voněly květy
těžkou a omamnou závratí.
Tehdy ta ženská mi řekla ta slova,
která mi neměla říkati.
Glühendes Sterben, süsses Verderben,
verš starodávný říkaje
jsem povstal a z komnaty nehostinné
jsem vyšel. A šel jsem do háje.
II
Nikoho nevzal jsem s sebou,
když na moře jsem se chystal.
Já nevěděl, kde bych moh ztroskotatztroskotat,
a hlavně ne, kde bych přistál.
Ale až k lodi přišlo za mnou
to, co jsem nikdy již nechtěl viděti.
Ti, o kterých jsem si umínil,
že zemrou navždy v mé paměti,
že zemrou s roky uplynulými
a s chimérami vyhynulými.
Přišli ti, s kterými včera jsem pil,
ty, pro něž jsem se kdys roztesknil,
ti, pro něž jsem na chvíli uvěřil lásce,
ti, pro něž jsem světem šel v šedivé masce.
191
„Což opravdu chceš nás opustit
a bez nás pod cizím nebesklonem žít?
Vezmi nás s sebou.
Budeme z jedné mísy jíst
a z jedné knihy upomínek číst,
kde minulost vylisovaná dřímá,
a jako muži a ženy charakterní
budeme ti již napříště věrní.
Bude ti samotnému zima
pod hvězdami za nocí podzimních.
Vezmi nás s sebou.“
Přišel i ten, jejž jsem měl rád,
rád byl bych ho zlíbal posledněkrát,
však tehdy to v modě nebylo
cit veřejně ukazovat.
„Jen vypluj za moře! Snad
– ba vlastně jistě – najdeš tam zlato.
Nevím, co bych dal za to,
kdybych mohl jet s tebou.“
A skoro v tutéž dobu
přišli též mrtví ze svých hrobů
na Zeleném Hrádku a v Osenicích
a v Havrani a Vlastibořicích,
a potřásajíce hlavou
řeč mluvili vyčítavou:
„Tohle ti ke všemu scházelo!
Jen kutálej se v pohromu,
jablko spadlé daleko od stromu.
192
Však ty se k nám vrátíš,
jednoho dne se k nám vrátíš.
My zatím poplujem s tebou.“
Tím vším jsem byl zmaten, však přemáhaje
své pohnutí, řekl jsem všem,
než odplul jsem v zámořské kraje,
v dalekou americkou zem:
„Nemohu vzíti nikoho s sebou,
vždyť hvězda, jež svítí mi na cestu,
toť stará má neblahá hvězda,
jež nic jiného nevěstí
než osudná bezvětří, neštěstí
a nepříjemné bouře,
při nichž se bude žaludek zvedati
ne mně, však jistě těm,
kdo budou se na to dívati.
Buďte zde všichni sbohem
a dobře se tu mějte.
Vzhůru, plavci, na palubu spějte,
k odplutí se blíží hodina.“
III
Loď k odplutí připravena je
a dole kdes v její hloubi
stroj ohromný duní sténaje
a rachotí nějaké šrouby.
193
Na přídě lidé zpívají
a hrají muzikanti,
by nezmeškali, spěchají
přes můstek defraudanti.
Zrak leckterý se zastře mhou,
hruď mnohá se otřese vzlykem,
a každý na rozloučenou
zamává kapesníkem.
Loď vyplula, sem tam se kývala,
a vzdalovaly se Brémy.
Hleděl jsem bezcitně bezmála
nazpátky k evropské zemi.
Já jediný šátkem nemával,
já zamračen v jídelnu spěchal,
vždyť na zemi, jež mizí v dál,
jsem nikoho nezanechal.
Nikoho, kdo by mi byl milý,
přítele ani jednoho.
A přec se mi oči zarosily,
Bůh jediný ví, pro koho.
IV
Přes tisíc vyplulo nás v svět
přes moře, za moře.
V mezipalubí devět set
a přes dvě stě nahoře.
194
Z mezipalubí zápach k nám
propouští chodba úzká,
lid chudý z všech zemí se mačká tam
a Izraeliti z Ruska.
Nahoře bída nebydlí,
nahoře čisté jsou dámy
a páni, jak když je vymydlí,
s bílými manšetami.
Však všechny, co nás tady je,
myšlenka jediná pojí,
že dolar se na nás usměje
v urputném o život boji.
Snad za krátko bohati budeme,
až přijedem v kraje ty nové,
snad za manželky pojmeme
princezny dolarové.
Jenom co si to okouknem
v té slavné Americe,
dobudem bohatou tu zem
jak před námi jiných více.
Do každé práce se chcem dát,
jen do žádné duševní, bože!
Chcem střechy i ploty natírat,
mýt v hotelích vidličky, nože.
195
Až zbohatnem – za rok či dva –
se do vlasti vrátíme.
Koupíme, co se v ní koupit dá.
Vše si v ní koupíme.
V
Kupředu letí koráb náš,
noc pustá je a němá,
kdes dole leží na dně až
hrob kapitána Nema.
Kapitán Nemo, starý brach,
kdo neznal by ho z Verna?
Nautilus leží s ním v hlubinách,
podmořská loď jeho věrná.
Ve stáří vysokém dokonal
svůj život pohnutlivý.
Pozemské poznal tu sudby žal
i podmořské krásy a divy.
Po mořích vláčel sen volnosti,
sen o světě lepším a jiném,
a myšlenkou spravedlnosti
se opíjel jako vínem.
Čas míjel. Mezitím zmírali
mu druhové z dávné doby.
Na zemi, pod mořem zbývaly
po nich jen zapadlé hroby.
196
Ve volnost víra mizela
a hořklo víno, v něž věřil.
Tož na konec se docela
jen vodnímu živlu svěřil.
V něm utopil plavec zatrpklý
svou pomstychtivost a hoře.
Nebohý Nemo! Sladce spi
a lehké budiž ti moře!
VI
Na palubě jsem v dešti stál
přivázán k tlustému lanu
a v půlnočních tmách jsem naslouchal
bouření Oceánu.
Oceán vztekem zsinalý
žluč plival v podobě pěny,
vlny se zvedaly, klesaly
jak ňadra proradné ženy.
Jak štěkal vodní živel ten,
mně zdálo se, že kouše.
Syčel z něj nenávisti sten
k obyvatelům souše.
Já, bázlivý suché země syn
pod mraky, jež se chmuří,
jsem trnul, co to zní ze hlubin,
když bouře na moři zuří.
197
Slyšel jsem, vodstvo jak burácí
souhrn svých požadavků,
jako když dělnictvo po práci
chce prohlásiti stávku.
Na palubě jsem v bouři stál
daleko od pevné země,
zatím co Oceán černý řval
svůj program divoce ke mně:
„Jest jedna třetina pevniny,
to každé malé ví dítě.
Však moře jsou dvě třetiny!
Jsme tudíž v majoritě!
Dost dlouho již vládly pevniny
s lidskými nevzdělanci.
Chcem mořská svá práva! Dějiny
zvou k revolučnímu tanci.
Jen zeměvědců neznalost
živel náš rozdvojila.
My, Oceány, voláme: Dost!
Jen ve spojení je síla.
Nechť spojí se Oceán Indický
a Oceán Atlantický
a Oceán Tichý a Arktický
a Oceán Antarktický
198
se všemi zálivy, průplavy
a se všemi menšími moři
a vodami svými zaplaví
zem celou a všecko zboří!“
Tak Oceán svůj třídní hněv
v noc křičel, plnou hrůzy,
a byl to hluk a byl to řev
jak na dělnické schůzi.
Vlny se mocně vzdouvaly
a burácely temně.
A do kajut se skrývali
bázliví synové země.
Snad vskutku se báli – kdož to ví –
že Oceán vážně to myslí,
že zatopí pevniny, ostrovy,
z děr vyleje lidi jak sysly,
že přijde den a pomsty den
a bude všecko marné,
že svět bude samá voda jen,
což bylo by jednotvárné.
VII
Den jasný byl, moře poklidné,
mrak bílý v modré plul dálce.
Však v mezipalubí postihl
zlý osud vystěhovalce.
199
Chudobné slovácké rodině,
jež doma snad prodala všecko
a za štěstím vyplula do světa,
umřelo toho dne děcko.
Při slunce západu umřelo.
Loď v půlnoci zastavila,
a malá slovácká mrtvolka
do moře spuštěna byla.
Kdes v oblacích ve výši nesmírné
pták černý perutí mával.
A pastor Lückshoff potichu
německý Otčenáš odříkával.
VIII
Krásně se po moři mihají
paprsky sluneční.
Před světlem za obzor prchají
mí snové zbyteční.
Jen jeden sen nechce odejít.
Dítě třiceti let,
jež předčasně přemohl přílišný cit,
sen ten vezu v daleký svět.
Sen ten pluje se mnou po vodě
a o vlasti vypráví,
kde nějaký kumpán v hospodě
mi pije teď na zdraví.
200
Snad je tam pravda, snad je tam lež,
snad růže, snad vavříny.
A je tam zloba a lítost též
a mládí zrak nevinný.
Snad rodí se na českém úhoře
zas nové umění.
Plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
IX
Devět dní, to není prosím málo,
devětkrát již slunce z moře vstalo,
devětkrát již v moře zapadlo.
Zažili jsme pohodu i mračna,
také bouře přepadla nás značná,
pak zas moře jako zrcadlo.
Slyšeli jsme, vichřice jak duje,
viděli, jak moře světélkuje,
ve vlnách jak delfín dovádí.
Lodního též lékaře jsme zřeli,
kterak líbal v jeden večer stmělý
slečnu Higginsovou na zádi.
V boží dlani pluli jsme, neb s námi
plula jeptiška a čtyři mladé dámy
přes Oceán s ní se plavily.
201
Čtyři mladé Němky modrých očí,
v Texasu jež někde zašantročí
do kláštera svaté Voršily.
Viděli jsme vše, však po čas celý
jediné jsme lodi neviděli
v spoustě vod pod modrou oblohou.
Je kdes ještě pevná země nyní?
Ještě žijí někde lidé jiní,
kteří stojí pevně na nohou?
Po suché se zemi zastesklo mi.
Co je do světa, kde nejsou žádné domy,
žádné louky, žádné stromoví.
Řádný vítr, má-li se mu věřit,
traviny a křoviny má čeřit,
ne jen plachtoví a lanoví.
Co je do světa, kde nejsou žádná města,
do polí kde nestáčí se cesta,
abys moh si sednout na trávu.
Pro nejistý život námořnický
nejsa stvořen, vzdychám nostalgicky:
Kéž bychom již byli v přístavu.
X
A vystoupiv z lodi, zde stojím uprostřed jednoho z největších měst,
jež hučíc jak obrovský kráter se představuje mi krásně.
202
Ulice rozbíhají se v dálku a každá z nich delší jest
o mnoho, o mnoho delší než řádky této jsou básně.
Anglickou řečí mluví lidé, kteří chodí ulicemi těmi,
mísím se mezi ně s dychtivostí a se zvědavostí velkou
a zapomínám skoro na svoji rodnou a vzdálenou zemi,
jež leží pod docela jinou zeměpisnou šířkou a délkou.
Vždyť totéž nebe zde nade mnou rozklenuto jest
a tytéž hvězdy svítí zde do snů mých romantických.
Pouze jich více jest. A to o osmačtyřicet hvězd
na vlajce Spojených Států Severoamerických.
[203]