Na polích katalaunských

Na polích katalaunských K výročí bitvy na Marně
Již zdálo se, že vskutku do nebes německé pýchy stromy růsti budou, že Evropa, v smrt vklíněna a v děs, se pod zátopou krve zalkne rudou, že pousmát se může Attila, jenž nad Sprévou se triumfem chtěl opít, hodina Francie že odbila v rachotu děl a v cvalu pruských kopyt. Z ran tisícerých míza Belgie prýštěla k zemi, po níž železnými kročeji táhla plavá bestie, puštěná z mříží klece v Postupimi. – A ne, přec nezvítězil Attila! V nejtěžší chvíli, ve smrtelné křeči lva Belfortského síla ožila. Vždyť srdce světa bylo v nebezpečí. To srdce světa, Paříž, město měst, jímž svět zas měl se obrodit a zmládnout, se k slávě zase bojem mělo vznést, a nikdy pokořit se, nikdy padnout... Francie rytířská zas povstává, v boj řítí se na Katalaunské pláni. 133 Národ, jenž mře, však jenž se nevzdává, lvím krokem vpřed jde se zaťatou dlaní. A hordy Hunů zase prchají Francie starou slávou oslněny. A vítězství jak kráčí po kraji, svět oddechl si vděčně, zachráněný. 134