Na polích katalaunských
K výročí bitvy na Marně
Již zdálo se, že vskutku do nebes
německé pýchy stromy růsti budou,
že Evropa, v smrt vklíněna a v děs,
se pod zátopou krve zalkne rudou,
že pousmát se může Attila,
jenž nad Sprévou se triumfem chtěl opít,
hodina Francie že odbila
v rachotu děl a v cvalu pruských kopyt.
Z ran tisícerých míza Belgie
prýštěla k zemi, po níž železnými
kročeji táhla plavá bestie,
puštěná z mříží klece v Postupimi. –
A ne, přec nezvítězil Attila!
V nejtěžší chvíli, ve smrtelné křeči
lva Belfortského síla ožila.
Vždyť srdce světa bylo v nebezpečí.
To srdce světa, Paříž, město měst,
jímž svět zas měl se obrodit a zmládnout,
se k slávě zase bojem mělo vznést,
a nikdy pokořit se, nikdy padnout...
Francie rytířská zas povstává,
v boj řítí se na Katalaunské pláni.
133
Národ, jenž mře, však jenž se nevzdává,
lvím krokem vpřed jde se zaťatou dlaní.
A hordy Hunů zase prchají
Francie starou slávou oslněny.
A vítězství jak kráčí po kraji,
svět oddechl si vděčně, zachráněný.
134