Sylvestrovská elegie v Americe

Sylvestrovská elegie v Americe
Zas rok jeden zmírá. Člověk zří, jak stárne, mrzoutství a skepse stává se mu zvykem. Vyhýbá se lidem, ví, že je vše marné, nejlépe se ještě baví s pohrobníkem. V plamen kamen hledím. Kavalkáda pestrá upomínek starých před zraky mi letí, jak jsme bouřívali kdysi na Sylvestra, když jsme byli asi osmnáctiletí. Myslili jsme tehdy: Celý svět nám patří, k půlnoci když číše k přípitku jsme vznesli, každý z nás byl básník, každý z nás pil za tři, druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli. Krásná doba básní, písní, pitek, lásek! Volný byls jak pták a starost neměls jinoujinou, než kde rychle novou sekeru bys zasek nebo proslavil se jinou oslovinou. Krásná dobo květů, přátel, snů a číšnic, kde je verš, jenž všechnu bizarnost tvou poví? Nerozvážlivostmi vesele se pyšníc mládí v třesku sklenic vítalo rok nový. To vše už je dávno. Už to pravda není. Kde je verš, jenž pěl by o tom elegii? V plamen kamen hledím v tichém zamyšlení, zatím co zas jeden starý rok v dál míjí. 109 Já jsem také starý. Vše je staré vlastně. Nadšení už dávno vychladl žár mocný. Květy nevoní mi, více nežli básně plní teď mou duši spolek výpomocný. Srdce už je zdrávo, (všechny žhoucí plamy, jež v něm plápolaly, ztišily se totiž během doby šťastně) pouze s ledvinami, když rok nový slavím, mívám občas potíž. Kde jsou dávní druzi? Zmizeli mi v dálce rozmeteni vichrem do všech úhlů světa. Shnili v úřadech či padli v této válce, kterákterá, jak jest známo, trvá už tři léta. Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše, z kterých jsem kdys píval? Kde slova těch písní, které jsem kdys zpíval? Marně ret můj tiše zanotovat chce je – hlas se v hrdle tísní. V plamen kamen hledím. Čas utíká krásně, nutno skončit toto rozjímání noční. Chop se, brachu, číše ku konci své básně a sám sobě připij v noci novoroční. [110]