II Nemocen byl jsem. V posteli

II
Nemocen byl jsem. V posteli Nemocen byl jsem. V posteli
leže jsem oknem se díval. Jara hlas bujný a veselý v horách a údolích zpíval. Milá má vařila mi čaj, čelo mi hladila jemně, na mého lože sedla kraj, potichu mluvila ke mně: „Nebuď tak smuten, hochu můj, proč jsi tak smuten, můj hochu? Aspoň se trochu zaraduj, aspoň se pousměj trochu! Což mrzí tě již tento svět, slzavý údol strasti? Či zatoužil jsi náhle zpět po domovu a vlasti? Po domovu a přátelích, které jsi zanechal v dáli, kteří v dnech mládí veselých tebe snad milovali? 68 Marného toho stesku nech, dej výhost všemu bolu. Ty budeš zdráv a do tvých Čech navrátíme se spolu. Jest krásný život vezdejší a smutné umírání. Ty budeš zdráv. Vždyť silnější než smrt jest milování.“ Bylo tak krásně. Na Alpách jara hlas veselý zpíval, otevřenými okny táh slunce a vůně příval. Při zvonku radostném cinkotu do hor se vracela stáda. předPřed domem v jemném šumotu chvěla se topolů řada. Na Čechy v dálce vzpomněl jsem a na dech jejich zimy, na přátele, jež nechal jsem za vrchy sněhovými. V přikrývku jsem se zahalil, náhlé jsem pocítil chladno. Vzduch ještě vlhký v dubnu byl a nastydnout není radno. 69