II
Nemocen byl jsem. V posteli
Nemocen byl jsem. V posteli
leže jsem oknem se díval.
Jara hlas bujný a veselý
v horách a údolích zpíval.
Milá má vařila mi čaj,
čelo mi hladila jemně,
na mého lože sedla kraj,
potichu mluvila ke mně:
„Nebuď tak smuten, hochu můj,
proč jsi tak smuten, můj hochu?
Aspoň se trochu zaraduj,
aspoň se pousměj trochu!
Což mrzí tě již tento svět,
slzavý údol strasti?
Či zatoužil jsi náhle zpět
po domovu a vlasti?
Po domovu a přátelích,
které jsi zanechal v dáli,
kteří v dnech mládí veselých
tebe snad milovali?
68
Marného toho stesku nech,
dej výhost všemu bolu.
Ty budeš zdráv a do tvých Čech
navrátíme se spolu.
Jest krásný život vezdejší
a smutné umírání.
Ty budeš zdráv. Vždyť silnější
než smrt jest milování.“
Bylo tak krásně. Na Alpách
jara hlas veselý zpíval,
otevřenými okny táh
slunce a vůně příval.
Při zvonku radostném cinkotu
do hor se vracela stáda.
předPřed domem v jemném šumotu
chvěla se topolů řada.
Na Čechy v dálce vzpomněl jsem
a na dech jejich zimy,
na přátele, jež nechal jsem
za vrchy sněhovými.
V přikrývku jsem se zahalil,
náhlé jsem pocítil chladno.
Vzduch ještě vlhký v dubnu byl
a nastydnout není radno.
69