Velkonoce v Římě

Velkonoce v Římě Dr. Věře Kosinové
Pinie ční a obloha zkvétá tisíci modrýma očima. A ze všech kostelů z celého světa zvony se slétají do Říma. Jsou velkonoce. A melodie jara zní vzduchem bujará. A na chodníku své víno pije lid římský. A zní kytara. Je Zelený čtvrtek. Jsou zelené stromy a vyprané nebe nad tím vším. A všude jsou ověnčeny domy dnes prádlem čistě vypraným. Kytara zní a z ní se řine kejklířská vlašská romance. Je toto, jako když někdo hyne a trochu jako by do tance. To srdéčko něčí svíjí se v křeči a trpí a marně miluje. Však je v tom souzvuk, neb v italské řeči se láska se srdcem rýmuje. To ovšem by mohl každý říci – však skutečně voní fialky! 209 Jdou po ulici královští kyrysníci a smějí se překrásné Italky. A na perutích jarního větru rodná vesnice letí sem. A Svatý Otec ve Svatém Petru nám hříšným lidem žehná všem. Jsme všichni hříšníci. A radost je velká. Jen ty jsi nějak nápadný. V městě, kde nikdo se netrápí, nelká, co chceš, ty cizinče záhadný? Pij zdejší víno a jdi mezi davy a míchej se ve zdejších lidí ruch, však Bůh, jenž zde zmrtvýchvstání slaví, to přece není ten tvůj Bůh. Proč jsi sem přišel z jiného světa se svýma bledýma očima v čas velkonoční, kdy aloe zkvétá i zvony se slétají do Říma? „Vím, nedovedu se vmísit v davy,davy. Však na mne si s tím nepřijdeš! Mnohých jsem národů poznal mravy a jejich města viděl též! 210 Vím: jsou zde dnes zvonů miliony, však proto jsem sem nepřišel. Jen vědět chci: kde jsou zde loučeňské zvony? Už jsem je třináct let neslyšel.“ 211