Velkonoce v Římě
Dr. Věře Kosinové
Pinie ční a obloha zkvétá
tisíci modrýma očima.
A ze všech kostelů z celého světa
zvony se slétají do Říma.
Jsou velkonoce. A melodie
jara zní vzduchem bujará.
A na chodníku své víno pije
lid římský. A zní kytara.
Je Zelený čtvrtek. Jsou zelené stromy
a vyprané nebe nad tím vším.
A všude jsou ověnčeny domy
dnes prádlem čistě vypraným.
Kytara zní a z ní se řine
kejklířská vlašská romance.
Je toto, jako když někdo hyne
a trochu jako by do tance.
To srdéčko něčí svíjí se v křeči
a trpí a marně miluje.
Však je v tom souzvuk, neb v italské řeči
se láska se srdcem rýmuje.
To ovšem by mohl každý říci –
však skutečně voní fialky!
209
Jdou po ulici královští kyrysníci
a smějí se překrásné Italky.
A na perutích jarního větru
rodná vesnice letí sem.
A Svatý Otec ve Svatém Petru
nám hříšným lidem žehná všem.
Jsme všichni hříšníci. A radost je velká.
Jen ty jsi nějak nápadný.
V městě, kde nikdo se netrápí, nelká,
co chceš, ty cizinče záhadný?
Pij zdejší víno a jdi mezi davy
a míchej se ve zdejších lidí ruch,
však Bůh, jenž zde zmrtvýchvstání slaví,
to přece není ten tvůj Bůh.
Proč jsi sem přišel z jiného světa
se svýma bledýma očima
v čas velkonoční, kdy aloe zkvétá
i zvony se slétají do Říma?
„Vím, nedovedu se vmísit v davy,davy.
Však na mne si s tím nepřijdeš!
Mnohých jsem národů poznal mravy
a jejich města viděl též!
210
Vím: jsou zde dnes zvonů miliony,
však proto jsem sem nepřišel.
Jen vědět chci: kde jsou zde loučeňské zvony?
Už jsem je třináct let neslyšel.“
211