Po letech

Po letech
Kraj ve večerním soumraku se ztrácel a v mlhy příkrovu. Já na prázdniny zase jsem se vracel z nádraží k domovu. Večerní pára kouřila se z lesů, ni list se nezatřás. Jen známá vůně z mechoví a vřesu mne ovanula zas. Ze všeho toho dávná nálada mi ulehla na duši. Ty lesy i ten kraj je mi tak známý, to celé ovzduší. Tou lesní cestou často dřív jsem chodil v podvečer za jara. Svou milou jsem tam na procházku vodil a čet jí Machara. Mně zamlouval se tenkrát převelice ten básník lyrický, však ona řekla: „Mně se líbí více Jaroslav Vrchlický.“ 15 Já neřekl ni slova oné chvíle na důkaz souhlasu, však myslil jsem si: ScházíSchází, děvče milé, ti smysl pro krásu. S ní známost potom udělal si šťastně tajemník okresní. Ten nečetl jí Macharovy básně, však oženil se s ní. Proč jen tak brzy na mne zapomněla? já ptal se v úžasu. – Teď vím už proč: Opravdu, scházel zcela jí smysl pro krásu. 16