Pozdrav z Říma
Pozdrav z Říma
K 70. narozeninám Ignáta Herrmanna
Z Castel San Angelo dnes nezní lkání vězně,
Petrská kupole se rýsuje tak něžně
jak připravena slavné na Tedeum.
Vatikán velebně ční v oblaka
mou pokrokovost nijak neruše.
Na mramorovém soklu přelíbezně
se Kapitolská směje Venuše.
Slavnostně nějak tmí se Koloseum,
a nad troskami Fora Romana
vychází velká hvězda nějaká.
To všechno proto, že dnes jubileum
přemilého pana Herrmanna,
zakladatele Švandy Dudáka.
Kdo dobré lidi rád má, bude z míry
tím přiveden, když není necita.
Ký div tu, že i já se chápu lyry,
kterou jsem dávno hodil do žita?
Chopiv se lyry, jak když čert mnou šiješije,
úprkem do nejbližší osterie
nočním Římem sám a sám
hasím si to jako pán,
na Herrmanna vzpomínám.
Řím, antika i jiné nečasovosti
se propadají v černé noční tiši,
zatím co já zde pozvedám svou číši
216
v klenuté černé místnosti.
Pozvedám číši, v níž jihu alkohol smavý
– víno Italie –
se jiskří a svítí.
Má-li někdo žíti,
Ignát Herrmann ať žije!
Na jeho zdraví!
Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum
a jenž za mnohé dávné pražské zimy
na moje veršované pokusy
zlatkami papírovými i stříbrnými
mi zcela neobchodně dával foršusy.
Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileumjubileum,
zatím co v moji osterii
se slavnostně dívá Koloseum,
kde na poslední galerii
v půlnoční šero
se jakýsi stín pozvedá.
Že by to byl Nero?
Kdepak! Vavřinec Lebeda!
Patrně přijel sem z dálných Čech
psát o gladiatorských zápasech.
Ironicky kašle,
jakoby kašlal na doby zašlé,
a jakoby říkal: „Jsi na mne krátký!
Jaká pak oslava sedmdesátky?“
A snad má pravdu. Snad je to nesmysl
nebo literárních historiků výmysl.
Že Herrmannovi v příslovečném času toku
217
bylo by již sedmdesát roků?
Jistě je ta zpráva přehnaná.
Viděl jsem Ignáta Herrmanna
loňského roku v lázních Poděbradech.
Sešli jsme se tam v lázeňských sadech –
byl už podzim a bylo tam truchlivo –
a tak jsme šli na pivo.
Vidím v duchu, jak tam s ním večeřím,
a jak jsem si myslil, že mně je sedmdesát let
a jemu teprve asi čtyřicet pět,
nebo nanejvýš padesát šest –
– více ne – na mou čest!
Měl se velice mladistvě k životu.
Moc té jeho sedmdesátce nevěřím!
Ale pro všechnu jistotu
už po třetí zde v noční tiši
pozvedám číši,
pozvedám číši, v níž na štěstí
třpytí se jihu alkohol smavý,
a snažím se přípitek pronésti
na Herrmannovo zdraví.
218