K prvnímu výročí 28. října
To je ten den, kdy podzimu smířlivé, hedvábné stíny
kladou se nad nivy, nad tiché pláně vzdálené domoviny,
kdy bledého slunce jas poslední barev zaplání tlumí
a kouzlem svým opřádá obrysy hor a háje a chlumy
a září svou líbá a celuje celou tu zjasněnou zem
a laskavě hladí jizvy a rány, z nichž ve věků proudu
při krásných vítězstvích pravdy i osudu úderu zlém
krev nejlepší tolikrát stékala na rodnou hroudu,
tu starou nádhernou zem, jež z mrákoty hanby a hrobů
se pozvedla v říjnový den v radostném pousmání
a v slavný ten říjnový den, v požaté úrody dobu,
dnes výročí první slaví slavného z mrtvých vstání.
Tak povstala z hrobu, jak o tom vyprávěly
lidové báje a proroctví stará, šeptaná v zášeří chalup,
když čas se připozdíval a české se obzory tměly
a reakce z černých svých doupat vycházívala na lup.
Tak zlomila okovy, jak o tom snívali, zpívali
básníci, kteří ji nosili v srdci a věřili v zoru
onoho jitra, kdy vrátí se čest a oživne bývalý
husitské krve tep, ozve se starý zpěv vzdoru!
Tak vyplula z temnoty věků, která jí nezhltila,
a rozbila žalář, v němž dřímala její spoutaná síla,
a vyšla, v duši své nesouc budoucna horoucí sen,
v ten slavný náš říjnový den!
To je ten den, kdy ze všech končin světa k ní letí
myšlenky, vzpomínky všech nás, jejích vzdálených dětí,
jichž srdce se tolikrát pro ni zachvěla touhou a bázní
169
a tolikrát pod cizím nebem po ní zaštkala steskem
a čekala, z dálky kdy zvony již vzkříšení zazní
a růže zas rozkvetou na zprahlém úhoru českém.
Ta srdce, jež chřadla a strádala na dlouhé cizinou pouti,
dnes tajemnou mocí jsou vábena přes moře zpátky;
touží zas k rodné své zemi tiše se přivinouti
a zahřáti zkřehlé své ruce v náručí vzdálené matky.
To je ten den, kdy velikých mrtvých vybledlé stíny
říš smrti opouštějí a vrací se do naší domoviny,
ti všichni, kdož pro ni kdys zmírali na bojišti,
kdo s ní se radovali v slávě, trpěli v chudobě,
v době zajetí jejího doufali v její šťastnější příští
po ústrcích, křivdách a vraždách a potupné porobě.
Ti všichni dnes vrací se k Tobě, ty jejich otčino stará,
aby Tě spatřili v den tvojí největší slávy.
Jdou železní rytíři zlatého Přemysla Otokara,
Václavův prapor s orlicí vlá jim kol hlavy.
Jdou Táboři, muži a ženy, zaduní hradba vozová,
jde s hejtmany svých rot muž Páně, zeman z Trocnova,
i slovenská bratrstva Jiskrova, a s nimi se vrátil
Janošík, sličný ten zbojník, jenž za ránu ranami platil,
a z hrobů svých v oboře u Hvězdy na kleté stráni
vstali a k tobě jdou věrní a hrdinní Moravani,
i ti jdou, kdož pro Tebe k popravě stoupali na lešení,
a nesčíslní tví rekové bezejmenní,
jde vážný Komenský, i Frič, tak bouřlivě mladý,
jak tenkráttenkrát, když pro Tebe bil se o pražské barikády,
a jdou i ti, kteří v tvém posledním, rozhodném boji
za Tvoji volnost, za Tvoje štěstí dali krev svoji
170
na luzích Francie, v Alpách i v Sibiře pustinách zlýchzlých
nejlepší ze synů Tvých!
Tys dědičkou odkazu jejich, jejž věky Ti uchránily
a z pokolení jej přenášely na pokolení,
ten rodinný poklad, ideál pravdy a lásky a síly,
až v ruce Tvé vložily jej v den Tvého osvobození.
Nes dále ten odkaz vstříc budoucím, svobodným dobám
a vše, zač krev synů Tvých tekla, žárlivě střez!
Navzdory bouřím a bleskům a osudu záludným zlobám
ten starý náš poctivý prapor v statečné ruce své nes!
Buď zdráva, Ty česká zemi! Ať zápasy nové a boje
a temné snad stíny Ti chystá čas příští a daleký,
Ty budeš vždy vítězná, Ty budeš žíti, vždy naše, vždy svoje
na věky, na věky!
171