Inšpruk
Vzduch jarní vůní dýchá zase,
sníh zřít je s hor se ztrácející,
po ozářené Brennerstrasse
do hor se hrnou výletníci.
V mém pokoji tak nevlídně je,
šum jara srdce nedojímá,
zatím co venku slunce hřeje,
mně zdá se býti větší zima.
Neb v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá,
v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
Do hor se hrnou výletníci.
Jak rád bych také stoupal s nimi
se srdcem lehkým, s jasnou lící,
krásami dojat přírodními.
Snad všechny marné trudy svoje
bych za ty hory navždy přenes,
snad řek bych též, na vrchu stoje:
„Die Welt ist doch was wunderschönes!“
Však v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá,
v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
A zatím noc když peruť tmavou
nad město sklání sešeřelé,
z hostince kráčím s těžkou hlavou.
64
Zdržel jsem se zas trochu déle.
Noc nekonečná je. A spáti
je nemožno a hlava pálí.
Svět spící v tmách teď připadá ti
jak opuštěný pokoj malý,
kde v starém kufru leží na dně
dvě navoněná psaní bílá.
V nich stojí psáno, jak jsi zrádně,
jak jsi mne zrádně opustila.
65