V přírodovědeckém museu v New Yorku
Velkými okny do musea plál
den únorový čistý.
Nad kostmi oblud jsem se zadumal
s pietou darwinisty.
Ichtyosaurus, pterodaktylus,
též jiné předpotopní
potvory zřít zde, z některých jen kus.
Všichni jsou ale schopní
vzbudit tvůj respekt, dokonce i děs,
ač jsou z nich zde jen kosti.
Jak rád jsem, že ta všechna zvěř již dnes
náleží minulosti!
A vzpomínka má letí tiše zpět
do pravěku k té chvíli
před čtyřmi miliony let,
kdy dinosauři žili.
V pralesích černých život idyly
žili, jenž šel jim k duhu.
Pak vymřeli, druh druha vybili,
jak žádal to výběr druhů.
Zmizeli navždy... Kosti jejich jen
se občas najdou místy,
nad nimiž zde se hroužím v dumný sen
s pietou darwinisty.
104
Darwin byl člověk moudrý velice,
hlasatel evoluce,
dle které člověk povstal z opice
a míval kdys čtyři ruce.
(Má pravdu, myslím. Sám když tu a tam
svou ženu obejmu prudce,
atavistické choutky cítívám
a chtěl bych čtyři mít ruce.)
A opice, ta vznikla z jiných zas
předhistorických příšer,
jak o tom poučí spis mnohý nás,
jejž Haeckel psal či Fischer.
Je proto nutno s úctou dívat se
na předpotopní kosti
v museu tomto, a též nedat se
strhnout snad k nevážnosti.
Vždyť život vpřed jde silou tajemnou
od věků do kolečka,
a kosti tyto možná kosti jsou
z našeho prapradědečka.
Ó pradědečku, šťasten můžeš být,
že doby naší ztmělé
ses nedožil a že nemusíš zřít
své vnouče zakrnělé!
105
Je pravda sic to známá: máme též
dnes lidi předpotopní,
velkosti pravé však v nich nenajdeš,
třeba jsou všeho schopní.
A kosti jejich nikdy v museích
nebudou jak tvé státi,
ač na bíledni jest, že mnohý z nich
moh by se vycpat dáti.
106