Večerní idyla
Při denní práci v kanceláři
dost trampot nervy zakusí.
Proto jsem rád, když s klidem v tváři
na večer sednout mohu si.
Sedím a slyším hudby rytmy
z piana vlnou tajemnou.
Je mi už lépe. Sedě v přítmí
zřím, co se děje přede mnou.
Zřím, kterak muž svou ženu bije,
pak svého švakra zastřelí,
a pluje k břehům Australie
a bohat je a veselý.
Zřím, jak se zamiluje znovu
do jakés ženy-upíra
a nezatouží po domovu,
kde dítě hlady umírá.
Pak jmění ztratí mezi negry,
však přes to, padouch proklatý,
zardousí slečnu Polu Negri
ve tmavém koutě komnaty.
Tak zvolna se mé nervy tiší
a nabývám zas důvěry,
když ve brazilských doupat skrýši
zřím napřažené sekery,
107
když vidím cesty křivolaké
notorického zlosyna,
jenž páše kousky všelijaké
a svádí srdce nevinná.
A když pak katastrofu cítí,
se světa sám se sprovodí,
zatím co jeho druh se řítí
se šestnáctého poschodí.
Zřím otrhané zlatokopy
o kořist rvát se v údolí,
a v sklepích domů jako snopy
hromadící se mrtvoly.
Zřím, čím tu žijem, čím tu hynem,
zřím podlost mužů, slze žen.
Pak vesel domů kráčím, kinem
uklidněn a též osvěžen.
108