Daleko odtud

Daleko odtud
Daleko odtud, tisíce milmil, kdes leží česká země. Jak často za večerních chvil z té dálky mluví ke mně. Mluví smutkem svých starých hor i steskem svojích plání, a tichem měst, v nichž zkrušen vzdor, i vsí, k nimž noc se sklání. Mluví svou slávou minulou, jež šla kdys přes ty kraje, i přítomnou svou porobou, v níž příští osud zraje. Daleko odtud, tisíce mil, myšlenky letí. A maně hlava se sklání vzrušená v bezmocné, slabé dlaně. A všechno mrzí a bolí hned a rozteskňuje dálka. Tam vzniká z krve nový svět a zuří veliká válka. Tam padají těl tisíce a rodí se nové duše. A zde... svou cestou dál jde vše krotce a tiše a hluše. 146 V idylle, jíž nic neschází, sní česká Amerika, a v masce Husa přichází kněz nevěry a říká: „DaIeko odtud, tisíce mil, kdes leží česká země. Co je nám ale do toho? Přátelé, uvěřte mně! Jest pravda, na náš národ že padly teď dnové žalní. Však zbaví-li se Rakouska, pak bude klerikální. Jak já zde vidím do toho, lze těmito říc slovy: Jen pod Habsburky může být náš národ pokrokový. Nechtějte, Češi, svobodu, to není pokrokové, třebaže za ni bili se kdys vaši pradědové. Střezte se, prosím, nejvíce masarykovských léček! A věřte jen, že z opice povstal váš pradědeček.“ 147