Hudba
Nechápu přísnou krásu renesanční,
má duše není deska resonanční,
jež chvěje se při skladbě klasické.
K pojetí správnému vždy schází mi kus notný.
Zvlášť v hudbě naprosto jsem negramotný
a měřítko mé není kritické.
Však hudbu rád mám. Jejím vlnobitím
rád dám se nésti. Cit mám, tudíž cítím,
když kol mne tryská tonů ohňostroj.
Je rozkoš to a zároveň je bol to,
když housle lkají forte ma non molto
neb nokturno když kvílí na hoboj.
Rád světlo hudby mám a rád mám její stíny,
mne dojme crescendo, mne dojme Paganini,
střemhlav se vrhám v příval orchestru.
Když zazní vzlykot zádumčivých sonat
jak děcka hlas, jež náchylné je stonat,
své vzpomínky v ten souzvuk rozestru.
Když serenádu zaslechnu, zřím stoupat
z těch zvuků vůni prvních jarních poupat,
andante lásky, sladkou bizarnost.
Roh lesní volá, křísí žal i radost,
na rozloučenou usmívá se mladost
a večer šumí: Marnost nad marnost.
207
V cval dá se krev, jež sládla v měkké něze,
když nesmrtelnost zahřmí v Marseillaise
zapalující blesky v povětří.
Ta píseň prapor jest, jenž nad proud času vlaje
nad brány vítězné i přes dobyté kraje,
i když je v celém světě bezvětří.
A slzet nemohu, ač též jsem pláče schopen,
když pochod jásá smuteční, v němž Chopin
slib velkolepý slavně pronáší,
že věčně žijem přes prostor i dobu
a k štěstí že nás vede stínem hrobu
ukolébavka smrti nejkrasší.
Rád hudbu mám, ač slyším nekriticky
a v podstatě duch nejsem estetický
a zřídka jen vím, kde je správný směr.
Rád život mám, klid jeho, nepokoje,
vzrůstání, zmar i náhody a boje,
však nejvíc mlčenlivou hudbu sfér.
208