Jarní podvečer v Římě
Jde hudba jara vonným podvečerempodvečerem,
jak chodívala kdysi v Nové Říši.
Duch Caracallův kvílí ze svých therem,
a mrtví z katakomb ho slyší ve své skrýši.
V ohnivých barvách září římský barok.
Moderní Quiriti v svých osteriích pijí,
a v zracích troufalý jim hárá nárok
na dávnou slávu starých imperií.
Hlas vlčice, jež kojila je kdysi,
zní od Albana z pustých strání horských.
V dialog mramorů na foru sten svůj mísí
pahýly sloupů korintských a dorských.
Vlaštovky vzduchem rýsují své křivky,
též první netopýr vzlét ve své zamlklosti.
Madonna Venuše zve mladíky a dívky
do loubí myrtových k májové pobožnosti.
V ulicích úzkých zmírá přísvit žlutý,
stín Beatrice Cenci bledý vchází
do zahrad paláců, kde v soumrak nadechnuty
mandloně kvetou mezi zimostrázy.
Van větru mořského vlá od západní strany,
jdou krásné ženy z cizích vyslanectví.
Zapadá slunce. Stranou pod platany
Childe Harold bloudí zasněný v sny dětství.
212
Přes cypřišové stromy západ lomí
vějíře světel krásy nevystihlé.
Římanky kráčí kol. Jak cypřišové stromy
jsou pěkně rostlé, černé a tak štíhlé.
213