U jezera Nemi
V Albánských horách jezero je Nemi
v kotlině vyhaslého kráteru.
S básníky z Prahy, se dvěma či třemi,
jsem seděl nad ním jednou k večeru.
V hospodě pod verandou nad skalami
jsme svačili tam mezi révami,
kochajíce se krásou panoramy,
jež rozprostírala se před námi.
Zde v době, která dávno uplynula,
v hlubokém lese stál chrám Diany,
jež dvojsmyslnou řečí orakula
vábila k sobě staré Římany.
Lovu a luny bohyně své kněžky
zde měla, velmi krásné zajistě. –
Ó, krásy minula! Ó, prozaické dnešky!
Ten povzdech byl tam tenkrát na místě.
Hlavou nám snové projížděli divní,
jak snít je mohou pozdní křesťani:
dva básníci a oba kolektivní,
já jeden ze starého vydání.
V to odpůldne tam místní příslušníci
uspořádali zrovna malou řež.
Z pušek i z bambitek se na ulici
střílelo. Do hospody naší též.
214
Poctivec mnohý střelbou reagoval,
když střílet začal mnohý fašista.
Host mnohý ustrašen se pod stůl schoval,
a velmi bál se básník Kalista.
Je mladší nežli já a ještě nezocelen,
by smrtí pohrdal jak pravý filosof.
Strach měl jsem, že ho dřív, než bude střelen,
na záda musím vzít a odnést na hřbitov,
na onen hřbitov u jezera Nemi,
jenž jako věčný sen na skále jezerní
obklopen košatými piniemi
se v atmosféře bělal večerní.
Vždyť večer vskutku nastával a z něho
nořil se světlý srpek Diany,
jež místo svého háje posvátného
u Nemi zřela samé pijany.
A na verandě, kde jsme se tak báli,
v révových keřů šerém úkrytu
se nejen hrozny zvolna nalévaly,
však také hosté, kteří zbyli tu.
Hlavou nám táhli rozmanití snové
jak průvod stínů vyšlý z podsvětí.
Jezero bylo barvy olivové.
Však nebe bylo jako z perleti.
215