Listonoš
Snad člověk z jiných předpokladů vyšlý
jinak než já o listonoši smýšlí.
Ti, na něž Fortuna své přízně plný koš
sype, snad šťastni jsou, když přijde listonoš.
Ti z jeho zjevu radost úplnou
mít mohou, tudíž snad mu neklnou.
Jim jistě nosí naparfumovaná
psaní, jež psala ruka milovaná.
Jim nosí balíčky, jim nosí vzkazy lásky,
jim nese dokonce peněžní poukázky.
Jim dárky, pozvánky, jim přání, objednávky,
jim osvobození od daně nebo dávky.
Jim z dálky pozdravy, z nichž vycítit se dá
dech růží červnových či aspoň rezeda.
To všechno s obličejem přenevinným
listonoš nosí. Ne však mně – jen jiným.
Mně v moji samotu a v klid můj hrobový
nosí jen samé zvěsti Jobovy.
Mně místo pozvánek a složenek a věnců
nosí jen dopisy od lumpů, zabedněnců,
od jurisdoktorů a jiné čeládky lidské,
jež má t. zv. vzdělání akademické.
Mně místo navoněných lístků od ženy
v případě nejlepším jen vzorek bez ceny.
Mně místo zprávy, že se přítel žení,
spíš jeho úmrtní doručí oznámení,
228
aviso smuteční, že zas se něco hroutí,
že to, co měl jsem rád, zas musí zahynouti.
A vůbec dopisy, v nichž hrůza jen se tají,
z nichž hroudy na rakev mých citů dopadají,
kde v poušti ledové a v skepsi zamrzlý
v žaláři žalu hýčkám záměr zlý.
Dopisy, které v masce všedních slov
mi kreslí krutost blízkých katastrof,
jimž ve zrak zírám ze tmy za lampou
jak přízrakům svým Edgar Allan Poe.
Když vchází listonoš, tu couvnu ke dveřím
před poslem neblahým, jemuž již nevěřím,
před poslem ponurým, jenž jako Osud strašný
jen smrt a neštěstí vždy tahá ze své brašny.
Vítám v něm jenom proradu a klam,
a pokud svého listonoše znám,
nic bych se nedivil, kdyby mi přines psaní,
že svět se v trosky rozpad z nenadání
a já že sám tu zbyl, mrzutý trpký Quijote,
jenž čeká v úzkostech na listonošův příchod.
Den co den přichází. Já na dopisy zírám,
od světa odvrácen ni jeden neotvírám.
Už nejsem zvědavý... Mým zrakem netknuto
a nikdy nečteno a předem zapomenuto
v kuvertech zavřených nechť věčně dřímá tiše
vše, co mi kdokoliv z tohoto světa píše.
229