Ulalume
Edgar Allan Poe
Ta obloha sychravá, siná,
a listí, jež chřadne a tlí,
to zvětralé listí, jež tlí;
noc byla to truchlého října,
rok v nepaměti mé zlý –
ten kraj, kde tůň Auberská dřímá,
kraj Weirský, v mlhách a mdlý,
tůň ponurá Auberská dřímá,
les strašidel plný a zlý.
Zde jednou tou alejí tmavou
pod cypřiši s Duší jsem šel,
já s Psyché jsem, s Duší svou šel,
ó tenkráte kypělo lávou
mé srdce jak vulkán, jenž vřel,
s hor Yaaneku rozbouřen vřel
a záplavou sirnou a žhavou
až k polárním končinám hřměl,
svou záplavou hučící, žhavou
v noc polárních pouští až hřměl.
Řeč naše tak sychravá, siná
a v myšlenkách cosi, co tlí,
zrak ve zrádných vzpomínkách tlí –
my nezřeli truchlení října
ni noc všech nocí, jež ví,
že přestárlý zmírá rok v ní,
ni tůň Auberskou, v mlhách jež dřímá
239
(a přec jsme tu jednou již šli)šli),
tůň pochmurnou, v mlhách jež dřímá,
les strašidel plný a zlý.
A zatím co pozdní noc vadla,
hvězd číselník k jitru již spěl,
již mrazením jitra se chvěl,
nám na cestu bledá zář padla,
z mlh oblaků stříbrná běl,
luna, jež ve snech mých vládla,
z mlh srpek její se chvěl,
ten, kterým vždy Astarté vládla,
srp démantný oblohou šel.
Já děl jsem: „Tvář Diany není
tak vroucí jak kouzelný svit
sfér etherných, měsíce svit,
jenž slzy zřel, konce jimž není,
a žal zřel, jenž v tváři mé vryt,
v té tváři, kde odumřel cit.
Přes souhvězdí Lva nám v snění
ukázal, k ráji jak jít,
v mír Lethejských luhů jak jít.
Lva nedbaje kyne nám v snění,
má nebeský ve zracích třpyt,
Lvu uniknuv, v Lásky slib mění
svých pohledů nadzemský třpyt.“
Však Psyché, ta varovně vzhlídla:
„Já z luny mám tajemný strach,
ta bledost mne děsí i v snách,
240
pojď, opusťme chmurná ta sídla,
pryč odleťme! – Z luny mám strach!“
A zvednuvši v hrůze svá křídla
zas nechala klesnout je v prach,
se smrtelným zaštkáním křídla
svá nechala padnouti v prach,
v prach ponurý, pozemský prach.
Tu řek jsem „To mámení snů je,
pojď, půjdem k té hvězdě hvězd,
pojď koupat se ve světle hvězd!
Co z magických září svých snujesnuje,
jen Krása a Naděje jest.
Hleď, noc jak jí prozářena jest,
oh, pojďme, luna kde pluje,
tou stopou křišťálných cest.
Těm výším věř, luna kde pluje,
jen do ráje může nás vést
tou nocí, jež jí prozářena jest.“
Tak ukonejšil jsem Psyché,
by nepropadla proradným svým snům,
svým melancholickým a černým snům.
Však na konci té aleje tiché,
tam krypta stála, bílý smrti dům,
s nápisem krypta, bledý smrti dům.
Já zeptal se: „Jaký to nápis, ó Psyché,
je napsán na bledý smrti dům?
A ona řekla: „Ulalume – Ulalume –
to hrob je tvé mrtvé Ulalume.“
241
Tu k srdci mi sáhla ledová ruka siná
jak v chřadnoucí listí, jež tlí,
v to zvětralé listí, jež tlí,
já vykřikl: „Zde loni, v čas října
v noc tutéž a v tento kraj hrůzy a tmy
jsem příšerné břímě vlek, hrozné své tajemství.
Dnes rok to – ó který to démon zlý
mne tenkrát zde vehnal v to šílenství?
Ó vím už, zde černá tůň Auberská dřímá,
kraj Weirský, v mlhách a mdlý,
už vím, tůň ponurá Auberská dřímá,
les strašidel plný a zlý.“
242