Nestrašlivější soku,
ponurý šermíři!
Tváří v tvář, oko v oku,
které je upíří,
tak stojím proti tobě,
který jsi tasil již,
ve zbroji ruce obě
můj pozdrav slyš!
Miluji tebe, který
se chystáš k útoku,
miluji tisícerý
způsob tvých úskoků,
miluji šalby tvoje,
v nich démon ukryt jest,
miluji tvého boje
pekelnou lest.
Mlád stál jsem před tvou zbrojí
nejbarbarštěji spit,
já hltal krásu tvoji,
tvých zraků třpyt,
já neměl žádných zbraní
tvou proklán již
a nevěděl jsem ani,
že útočíš.
Přemohl jsi mne arci
a ranil do krve,
já podobal se starci
poražen. Poprvé
chápal jsem duši tvoji,
strašlivý soupeři,
viděl jsem pěst, jež zbrojí
a potom udeří.
Od oné chvíle čelím
tvé mocné přesile,
rozlité zbraně scelím
a chytám zběsilé
útoky tvoje, kate,
jenž jsi jím skutečně,
zřím pohled, který mate
a spíjí bezpečně.
A přece, navzdor všemu
a pokryt ranami,
tváří v tvář tajemnému
běsu, jenž omámí,
snad jenom vlásek vzdálen
od prohry poslední,
sešlehán, rozlit, zkalen
v šílícím poledni:
Miluji tebe, volám,
živote, soupeři!
Miluji, neodolám
tvé zlaté kadeři.
Vždyť nejsi mužem ani,
jak zřím tě krve tmou,
jsi žena, v zadumání
já hltám krásu tvou.
Vrhni se na mne tedy,
rvi! Drť! Bij! Kraluj! Sraz!
Vetkni své zlaté hledy
do mých! Hloub! Hloub! Kdo z nás
krutého soka raní?
Čí pukne zbroj?
Nuž! Beze slitování!
V boj!