OPOUŠTĚNÍ.
Šli jsme jako barbaři a sráželi jsme stromům květy,
v utlumeném svědomí jsme neslyšeli prokletí.
Blázni šli jsme s bubínky a trubkami a kastaněty,
do cizích jsme zemí šli, kde neděle se nesvětí.
Ani jsme se neloučili, neplakali s milenkami,
zraky jsme si zastřeli a urychleně prchali –
svědomí proč darmo dráždit, proč je živit vzpomínkami?
Ještě na nás jiné práce, jiné city čekaly.
S Josuem jak starým šli jsme v nové země zaslíbené.
Ohlušit jsme chtěli hlasy, jež nám zněly v hlubinách,
přehlušit je vírem bubnů, řevem trouby rozdivené,
zastřít tváře opuštěných v alkoholu vidinách.
Což je potom, co již bylo, co je potom, čím jsme žili,
čím jsme se dřív konejšili, uspávali mazlivě.
Je to hřích, že milenky jsme z čerstvých loží opustili,
z domovů že uprchli jsme podloudně a bázlivě?
27
Vazy vše jsme přetrhali, vše, co s dávnem souviselo,
nutili nás žíti v městě, kde jsme vzrostli bez vůle.
A to žití bez volnosti dávno již nás omrzelo,
dávno již nás omrzely kraje věčně ztrnulé.
Dívky, jež nás milovaly, protivně již byly nudné.
Obloha nás lekala svým jednotvárným zbarvením.
A ty cizí kraje byly vábivé tak, vzácné, svůdné –
chodili jsme nemocní a pobledlí již toužením.
Pustili jsme krutost v srdcích, nenávist a zapomnění,
svědomí jsme přehlušili, vzpomínky se nevrátí...
Jdeme jako barbaři do zemí nových proměnění
o své vůli vyrůsti a volnou krví zapláti.
28