MARCHE FUNEBRE.
Teplé maso ženy ustydlo v srdci, které tepe zuřivými údery,
které ječí, které volá po tajemném neznámu –
duše ve snech stápí se unyle
v koketných liniích grisetek.
Sny spřádané v záhybech stkvělých úborů
končí v ruinách manželského lože...
Strnulé ideály zapadají v prázdno.
Sny bloudí v širém chaotickém vření,
nozdry rozšiřují se, chvějí se touhou Hetery...
V prázdné a vyhublé hrudi duní již ozvěna Smrti,
Smrti skryté kdes v růžovém mase posledního polibku.
Orel vzlétl vysoko, v daleko, v tajemno.
Zařinčely okovy Promethea,
okovy spjaly tělo, ztrýznily duši, která s kletbou umírá.
Dolů! Zničte ten štandar, který vodil v jeku stáda
vítězící a podléhající v pospasy triumfu!
Smělý, hrdý, vztyč se. Čelo jasné, bílé, blankytné,
čelo blahobytu, čelo Sůvy.
Jdou představy všech uplynulých JÁ,
v duši se mi hrouží, drásajíce ji děsivými reminiscencemi
spráhlého, bědného života....života...
A touží duše se vzchopiti, odtrhnouti se
od šedé hlíny života a vzlétnouti vysoko,
kde v pohrobních paprscích rdí se,
stkví se velebné, nežité, neznámé JÁ!
7