LISTOPAD...
VERŠE.
TRNOVANY U TEPLIC 1907.
Nákladem vlastním. – Knihtiskárna Jos. B. Zápotočného v Rokycanech.
62072.
[1]
„Radš paže pocvič v nové šermu škole,
než k tanci nohy podle kolovrátku,
a pro pěst vhodnější si najdeš látku,
než čapku smeknutou rub její žmole!“
Fr. S. Procházka: Trnový věnec.
———
Kvitování: M. V. 1.–, S. V. 2.–, Fr. K. 6.72, Č. Č. Š. 2.50, M. Z. 7.20, F. L. 0.60, V. R. 8.40, A. B. 2.50, J. P. 3.20, Fr. W. 3.60, V. F. 3.20, F. V. 3.–, J. P. 1.70, K. Č. 2.50, J. H. 2.–. Dluhující kolportéry žádáme za rychlé vyrovnání obnosu. Liknavost v placení zdržuje všechnu prácipráci.
Antimilitaristické dopisnice. Expeduje za předem zaslaný obnos v poštovních známkách: 10 kusů za 50 hal., 20 kusů za K 1.–, 30 kusů za K 1.50, 50 kusů za K 2.50, jednotlivě po 6 halhal., Josef Hájek, Praha-Smíchov, Zahradní ul. 6 n.
[2]
PÍSEŇ VSTUPNÍ.
V. Prosperovi.
Venku horko, dusno, vedro,
vzduch je těžký před bouří,
vítr táhlý od západu,
prach ulicí zakouří...
Venku horko, dusno, vedro,
mraky cloní oblohu...
hle, již blesk, pak hukot hromu,
škoda, že ven nemohu.
Věčná škoda, že své zdraví
za mříží jsem pochoval,
jak bych rád šel ven v tu bouři,
vesele si zazpíval.
Blesky! Hromy! Deště příval!
rád se do vás zadívám,
v záři blesků k slávě Bouře
svoje verše zazpívám!
3
RUDÝ KVĚT.
V rudý květ duše mé motýli nesedli,
po lukách Parnasu mé cesty nevedly.
Za noci měsíčné mé lože vychladlo
a slunce krvavé do pekel zapadlo.
Láska mě zradila, květ duše ovadl,
paličský úmysl v mou hlavu zapadl.
V mém srdci hubeném hluboko spočívá
zášt spiklých otroků, jich kletba vášnivá...
4
POSLEDNÍ DIAGNOSA: l. P. T.
Jen se na mě podívejte:
zase krev se z úst mi lije,
tvář mi bledne, oko hasne –
srdce poděšeně bije...
Ta krev moje z úst se lije,
kterou chtěl bych život rvát,
kterou chtěl bych vášní křiknout,
z úst se lije napořád...
Až ji opět zastavím,
zpříma zas se postavím,
ty mé katy do jednoho
šlehem vtipu oslavím...
5
MEMENTO MORI.
Ku kresbě Wattera CraneWaltera Crane.
(Ruka s kladivem.)
Zavzněly zvuky pohřební písně,
zavzněly zvony velikých měst.
Hlaholí Zkázu, velebí Pomstu;
davy se staví u pěšin a cest.
Polnice vzkřikla k divému spěchu,
pozouny píseň truchlivou hrají.
Polibek milenců na kyprém mechu
v rudý mák zkvétá o prvním máji.
Katafalk proseb, nářků a hrůzy,
smutečních zvonů bolestné zvuky,
odvážná píseň zuřivé lůzy:
zříte to s kladivem vzepnutí ruky?
6
MARCHE FUNEBRE.
Teplé maso ženy ustydlo v srdci, které tepe zuřivými údery,
které ječí, které volá po tajemném neznámu –
duše ve snech stápí se unyle
v koketných liniích grisetek.
Sny spřádané v záhybech stkvělých úborů
končí v ruinách manželského lože...
Strnulé ideály zapadají v prázdno.
Sny bloudí v širém chaotickém vření,
nozdry rozšiřují se, chvějí se touhou Hetery...
V prázdné a vyhublé hrudi duní již ozvěna Smrti,
Smrti skryté kdes v růžovém mase posledního polibku.
Orel vzlétl vysoko, v daleko, v tajemno.
Zařinčely okovy Promethea,
okovy spjaly tělo, ztrýznily duši, která s kletbou umírá.
Dolů! Zničte ten štandar, který vodil v jeku stáda
vítězící a podléhající v pospasy triumfu!
Smělý, hrdý, vztyč se. Čelo jasné, bílé, blankytné,
čelo blahobytu, čelo Sůvy.
Jdou představy všech uplynulých JÁ,
v duši se mi hrouží, drásajíce ji děsivými reminiscencemi
spráhlého, bědného života....života...
A touží duše se vzchopiti, odtrhnouti se
od šedé hlíny života a vzlétnouti vysoko,
kde v pohrobních paprscích rdí se,
stkví se velebné, nežité, neznámé JÁ!
7
ÓDA IDEÁLNÍ.
Hle! Bída kráčí veliká a slavná,
zkrvavený cár ji co purpur kryje.
Z její ňader vyhublých a svislých
žár tryská příštích století.
Své ruce vztahuje k nám kostnaté
a skřekem děsným hlásá dějiny.
Svých hrdin ssaje krev.
Zrak ztřeštěný a lebi rozbitou,
vlas krví zpečený a ztuhlé rty.
Je nestoudná, jak nevěstka,
smrtelnou nahotu staví na odiv,
na těle špína, v cárech kal,
beze cti, poslední trhá cár.
Ó! Bído, přijď! Z Tvých ztuhlých rtů chci polibek,
z Tvých ňader chci já moudrost píti,
ó přijď – jen přijď!
V Tvém děsném oka pohledu
plá velká pravda, kterou tuším,
z Tvé lebi rozbité se lije život,
v Tvém lůně vyprahlém tam vzniká život,
Ty dáváš život velikým, jsi matkou geniů,
já prahnu touhou po Tvém klíně,
v němž chtěl bych navždy spočinout!
Ty’s pravá myšlenka – ó pojď, jen pojď,
Ty’s smělá, ze Tvé ruky vzejde čin!
Jsi velikou, má Bído!
8
TREST SMRTI.
Kresba Feliciena Ropse.
Vysoko vztýčena nad smutky světa,
se smutkem nejvyšším a se zoufalstvím v loktech
lká Matka mučenníků: quillotina,
a hlavy pějící ještě poslední sloky
odvážné písně na pomstu tyranů
posledně zaplály žárem Věčnosti...
Zoufalství, Odvaha, Smutek a Pomsta
v havraních vlasech Život hledají,
a oči jejich, veliké zářící oči
volají v dálku neslyšíce Echo...
A hle! Daleko na západě, kde sídlí Satan,
nové Slunce se vrací, které zapadlo,
s pronikavým výkřikem se vrací,
aby ohlušilo Zoufalství a Smutky...
9
DVĚ DATA Z HISTORIE.
I.
ŠESTÝ ČERVENEC.
Byla to chvíle veliká. Nad temnotou světa
hrdě vztyčujíc pochodeň povstala
vládkyně světa, vládkyně lidstva, vládkyně duší.
Silou věčnou zrodila genia národům...
Nechť září to rudé světlo živé pochodně
od polu k polu, do jiných světů
přes všechna staletí, přes všechny věky...
II.
OSMÝ LISTOPAD.
Z dalekých krajin půlnočních zaúpěl vichr,
mrak šedý zaclonil oblohu – smutný byl večer.
Krev tekla po polích a chrapot umírajícího dolehal...
Konec... Rozedraný prapor Svobody válí se v blátě.
Na širé pláni, roli zprahlé, nevzdělané
LIDSKOST sedí nahá,
bledá, zkřehlá v usedavém pláči...
10
VÝKŘIK.
Ne, tak nechci zvadle žít a volat bez naděje,
ne, chci velká hesla a chci život mít,
chci vidět Budoucí ve záři slunečné,
ve slávě velikých a šťastných století...
Chci ještě žít. Krev, která z úst mi teče,
svou vůlí zastavím! A do plic zmořených
si čerstvý vdechnu vzduch,
a do žil zdravou vpravím krev!
Budu žít! Uvidíte, že vyjdu do lesa
a s Vámi si zapěju tu velkou píseň,
kterou tak rádi zpíváme pod klenbou nebes:
Náš štandar vlaje nade trůny...
11
PO DLOUHÉ ZIMĚ.
U mého lože, v němž chladno tak dlouho již vládne,
jsi stanula s útrpností a rozehřála’s je...
rozechvělý polibek tiskneš v smutné mé čelo –
Chápeš ten smutek, jenž rozplizle sedí
neúprosný a surový na mojí duši?
Já plakal s Tebou... Srdce se chvělo
smíseným pocitem tepla a zimy...
Ty dlouhé zimy stonavého mládí
jsi přišla zničit teplem své lásky!
Snad půjdeš se mnou v zahradu onu,
kde rdí se mák planý a kde zoufale chrpy
o milost prosí, žalmy štkajíce.
Ubohá, ztrýzněná vzpínáš bílé své ruce...
Eh, – k čemu to všechno? Pěstí rozdrtím,
co staví se v cestu, a v ruinách toho
gotický zbuduji chrám Jediné Lásce! –
Cítíš ten vzdor, jenž duší se line?!
12
DER ARME TEUFEL.
Na strmou cestu šílenstvím se drápe
s bravurou otroka, odvahou bandity,
nohy má ubožák do krve rozryty,
krvavý pot s čela mu v potůčcích krápe...
Korouhev vztyčuje na horském temeni,
hlasem svým zoufalým svolává k činům:
K boji, hle, vizte planoucí znamení!
Svobodu, Osvětu slibuje synům...
Krve pot s čela dále mu kane...
Kdo bude první, jenž u cíle stane?
13
INTERNATIONÁLNÍ.
(Večer.)
Pluky se srazily a ocel zavzněla,
zoufalé zalehly výkřiky plání,
děla jen hlučí – koně ržou,
slunce se krvavě za hory sklání...
(Jitro.)
Krásu svou omývá nahá a spanilá,
v májovém větérku líbezném vání,
by srdce nadšením do věku plnila,
vzdor kletbám ničemů, útokům, lání.
Přijdi k nám, Svobodo, v překrásném máji
a vlej nám odvahu do zvadlých žil,
aby, kdo okusil v radostném kraji
živého pramene, by z něho vždy pil.
Bratři ať pospolu vykročí v šiku,
aby svou chrabrostí ovládli svět.
Po skonu zbraní, všech válečných ryků
v nás rozkvetlo nadšení, síla a vznět!
14
TOUHA...
Jsem v dálce od Tebe a marně lomcuje mnou touha;
do duše voní naší lásky květy...
pel milé vzpomínky piji zdlouha:
tak v vášni nádherné jsem líbal Tvoje rety...
To není jenom polibek, jejž láska skytá,
a jenom ramen objetí, jež měkce hřeje,
toť touha plamenná, v níž vášeň skrytá
do prsou dech a do žil krev mi znovu leje. –
Nic více nepřeji si po shledání:
Tvé vřelé objetí a těla skvostnou linii
a ňader oblý tvar a klínu něžné odevzdání
a srdce rozpuklé jak v květu lilií...
Pak smutek duše rázem zmizí!
Pojď ke mně blíž! Ať bouří vášeň ryzí...
15
KVAPÍK.
Za zvučnou ranou činelů
v třesk polnice a rohů,
má milá, vzpomeň sladký hřích,
jímž vznášíme se k bohu.
Pod stromem, Evo, poznání
v třesk činelů i rohů
jsme spolu, hle, se rouhali
a povznášeli k bohu.
Ať žije hřích. Je umění
třesk činelů i rohů.
Nám hudba krev zas rozpění
a rouháme se bohu...
16
PÍSEŇ PIRÁTA.
V duši je hořko. V prsou vře peklo...
Hlavou se odporné myšlenky rojí...
Má drahá, jediné – ty jsi to štěstí,
bolem i rozkoší, u věčném zdroji.
V duši je hořko. V prsou vře peklo,
otrok jsem vzbouřený, zoufalý pirát...
Má milá, rozmilá, přitul se ke mně blíž
a v duši nauč se hluboko zírat.
Noci jsou teplé, jitra jsou krásná,
v květech tkví láska, slyšíš ty zpěvy,
zda jednou vytušíš, co duše touží,
co duší spojení – kdo Ti to poví?
Noci jsou teplé, život je krásný,
v duši tkví touha. K čemu teď zmírat?
Pojď jenom, má milá, pospolu půjdem!
Na moře vzbouřené vede Tě pirát!
17
BYL PRVNÍ MÁJ...
Bylo to ráno velebné a krásné,
když jsem Tě prvně potkal, rozmilá!
Tenkráte měla’s bílý šat a kvítí ve vlasech;
Tvá šije bělostná se v slunci koupala...
Bylo to v máji, v přírodě a z rána,
v mých ňadrech rozpučel květ lásky poprvé.
Tenkráte jsme se sešli. Pak přišel podzimek.
Po jaře nádherném a létě plném vnad
šel podzimek tak sichravý – byl listopad.
V kobce žalářní mou byla’s společnicí,
u mého lože jsi stávala, když jsem byl v nemocnici,
a když pak přátelé pryč odešli, Ty jsi mě těšila!
O, naděje, Tolik duší k Tobě plá,
z úst milionů dnes to zní: O, naděje!
Veď, milko má, v před národy ku cílům vytčeným:
neb snáz se bojuje, když v srdci NADĚJE!
18
MOTIV NA KARMAŇOLU.
Chcem čistší vzduch – zahrajte skočnou,
volně chcem vydechnout, dusna je hospoda.
Na dlažbu ulic. – Páni ať počnou,
zavzněte polnice a teď již do kola:
Dansons la Carmagnole!
Děvče se zatoč, stul ke mně se blíž,
bujaře výskni!
Paša tvůj dávno schromlý je již,
jen očima blýskni:
Dansons la Carmagnole!
Hoj, byl to veselý tenkráte ples. Měli jsme zbraně
jen na polo zbroušené, když jsme šli na ně,
prach už byl mokrý v ručnicích.
To bylo jedno. Trompety vřeskly,
první rány z ručnice třeskly,
městem se rozlehlo v ulicích:
Dansons la Carmagnole!
Byl to tenkráte hluk a řev,
a smích a pláč a křik a zpěv,
a radost ohromná, jak rachot hromů,
rány jen pršely a tekla krev.
My zpívali a vy jste táhli domů!
Tehdy jistě vám nechtělo se smáti!
My byli veselí a dali jsme si hráti!
Krev naše hoří v jednom plameni.
Činely i bubny třeskně znějte.
Kapelníku! K tanci dejte znamení!
Do kola! Do tance, všichni za mnou spějte!
19
PAX VOBISCUM!
Karlu Vohryzkovi.
Moje ze všech nejmilejší, jenom žádnou muziku,
nedávej mně hrany zvonit, pochovej mě bez křiku.
K čemu smutné promenády, s prapory a se věnci,
špalíry a fakulemi, pohřebními zřízenci?
To víš dobředobře, v žití celém že jsem neměl poklidupoklidu,
po mé smrti, kdo pak to ví, zda jej potom nabydu?
Nech mě spálit! Tak si získáš o mne zásluh po smrti.
A můj popel? Ať se vichrem do všech úhlů rozletí!
A tak když mnou v dešti, větru,větru pole hnojit budete,
moje tělo, moje duše v rudém máku rozkvete!
20
POCHOD.
Věnováno „Chicagským mučedníkům“.
Jdeme jak dlouhé průvody klášterní,
když k slavné mši kráčely v půlnoci
velebným tichem; my jdeme,
s nadšením jak chodívali křesťané
k potěše Římanů vrhnouti se za kořist lvům;
my jdeme!
Ale naši krev nenecháme zhltnouti lvům
a Římané nezasmějí se nad naší smrtí,
neb za noci měsíčné nezapějem GLORIA
a opustíme klášter v půlnoci...
My jdeme!
Vstříc velikým zástupům neznámých,
však tušených dávno hluboko v srdci;
my jdeme!
Vstříc Slunci a Hvězdám a Mrakům,
vstříc Bouřím, neb obejmout chcem KRÁSU.
S korouhví vysoko nad trůny vztyčenou!
21
PÍSEŇ KOSMICKÁ.
Nebylo nikdy počátku. Vše od věčnosti k věčnosti,
vše splývá v nekonečnu bez počátků,
a jeden jest jen výrok věčnosti: Kosmos.
Neboť nic než věčnost, nic jiného není kol nás,
každý kámen, každá rostlina, každý živočich,
vše z vůle jest a dílo věčnosti.
Jsme květem v máji. Jsme pole ku žním pracující,
jsme výkřik přírody, jsme prach v sluneční záři,
jsme píseň slavíka, jsme mořskou vichřicí.
Jsme zrna vržená na půdu úrodnou neb neúrodnou,
jsme dílo harmonie a dílo souladu...
A do stodol svážíme obilí, plody svých prací,
neb jsme tak bláhoví, že věříme, že bude konec...
22
TO BUDE...
Až přejdou ty veliké zástupy zmučených,
a poslední žalář padne rozmeten,
přes bývalé hranice bývalých národů
z bývalé kultury nové povstanou,
tu staneme před oltářem Krásy,
hrdí a povznesení synové přírody.
Všichni stejně nadšeni v boj půjdem rozhodný.
Povstane ten, jenž meč k pomstě pozvedne,
a otroci rozrazí okovy...
Zavzní zpěv, s nímž mučenníci zmírali,
volní, nespoutaní pozvedneme hlasy své,
hlasy silné, vzdorné až klenbou nebes zatřesou:
To bude ta požehnaná chvíle velikých lásek,
v nichž mateřstvím novým počne země
a klíny budou plné a vydají nové síly,
a roditi budou nový, zdravý život.
To bude anarchie.
E: av; 2006
23