ÓDA IDEÁLNÍ.
Hle! Bída kráčí veliká a slavná,
zkrvavený cár ji co purpur kryje.
Z její ňader vyhublých a svislých
žár tryská příštích století.
Své ruce vztahuje k nám kostnaté
a skřekem děsným hlásá dějiny.
Svých hrdin ssaje krev.
Zrak ztřeštěný a lebi rozbitou,
vlas krví zpečený a ztuhlé rty.
Je nestoudná, jak nevěstka,
smrtelnou nahotu staví na odiv,
na těle špína, v cárech kal,
beze cti, poslední trhá cár.
Ó! Bído, přijď! Z Tvých ztuhlých rtů chci polibek,
z Tvých ňader chci já moudrost píti,
ó přijď – jen přijď!
V Tvém děsném oka pohledu
plá velká pravda, kterou tuším,
z Tvé lebi rozbité se lije život,
v Tvém lůně vyprahlém tam vzniká život,
Ty dáváš život velikým, jsi matkou geniů,
já prahnu touhou po Tvém klíně,
v němž chtěl bych navždy spočinout!
Ty’s pravá myšlenka – ó pojď, jen pojď,
Ty’s smělá, ze Tvé ruky vzejde čin!
Jsi velikou, má Bído!
8