ZLODĚJ RŮŽÍ.
Paní Mařce Gintlové.
Mlýn bílý, zpustlý, divnou havěť skrývá –.
Za starým hambalkem mře pavouk zaprášený,
mře touhou, vysílením – V jarní vzduch se dívá
zrak mlynářovy ženy –.
Žel toho jara! Za hambalkem zima.
Máj poupat růžových jde strání zpustošenou.
– – Ach, kdo se dívá zraky ještěříma
za mlynářovou ženou? –
Mluviti možno o zloději růží –.
(Bizarrní hlídač ztichl jako pěna).pěna.)
To bylo tak: k hříchu se posléz vzmuží
i mlynářova žena – – –
– – –
Helenka – dítě, pasák, mlynář, ona.
Mlýn hrubě zpustlý nemá již své ceny.
Okresní město. Krásná garnisona.
Sny mlynářovy ženy.
Okresní město (hoj, to dobrodiní!)
s výhodou zvláštní, krásnou, zatracenou. –
– Je, prosím, možno mluvit s hospodyní,
tož s mlynářovou ženou? –
– –
31
V zahrádkách zpustlých růže zdivočely
a vášnivě kdos obchází je denně.
Jde zloděj růží němý, zbídačelý
lhát mlynářově ženě – – –
– – –
Za starým hambalkem umírá hlídač bdělý –
mře touhou, vysílením. – – Naříkavě sténá –:
– Helenko, dítě, růže pověděly,
že mlynářova žena – – –
– – –
A přišel den, kdy keře byly holé. –
Sta lístků růžových napadlo do luceny.
A zhasli: mlýna strážce na zpuchřelém kole,
zrak mlynářovy ženy –
Stich’ mlýn pro údolí. – Proč nepřišli již mleči?
Vše dávno prokleto, co pukly bílé stěny.
Stolístky sešlapané žalují hřích něčí –
a mlynářovy ženy –
Vše posléz selhalo. – Jen mrtvý na hambalku
znal úděl tvého prokletého věnavěna.
Helenko, dítě, mládí – – – V modrou dálku
jdou: zloděj růží, mlynářova žena.
32