ADVENT 1903.
Ne, aspoň ještě dnes mi neumírejte, průhledné chrpy! Pan Werther nepřijde – on nevýslovně trpí... Aspoň ještě dnes mi nelžete, draze vykvetlé chrpy! To budou smutné vánoce – však přijít musilo to... Pan Werther půjde na cesty a od vás, bílá Lotto, na cesty daleké a nenávratné – jen od vás pryč, má Lotto! Vy bezstarostně usnete na svatebním svém daru, chlad jakýs divný zavládne v tom domě u Wetzlaru... Jen neutrhněte ty chrpy se svatebního daru! Pan Werther půjde vyhledat své chudé mecenáše a náhodou vás požádá snad o bambitky vaše... Vás, drahá Lotto Wertherova, až najde mecenáše. Ty listy spalte nečteny, a važte pilně slova, a buďte ženou oddanou do hněvu manželova... Pan Werther tvrdě nesmýšlí, říkaje vám ta slova... 3 A až vás začnou trápiti, tož řekněte těm dětem: Pan Werther za pohádkami že vyšel tajně světem a že je všechny vypoví těm vašim drahým dětem... – – – – – – – – – – – – – – – – To vše snad zítra... Jenom dnes, mé smutné, choré chrpychrpy, mi ještě neumírejte... Pan Werther velmi trpí... 4

* * *
To bude velký den – a je už blízko příští – To bude velký den – a je už blízko příští –
den hlučné radosti a šumných přípitků. – – Můj vrak tkví pevně v shnilém přístavišti a tyje malomocně ze zbytků. – To bude velký den a trochu tklivý, chceš-li. – Má duše, potom nepotkám tě již! Dny našich radostí před světem tiše přešly – – ty obřadně se s někým políbíš. – To bude velký den – a snad mi bude líto, že nemoh’ jsem tě k cíli dovésti. Zda pamatuješ? Tenkrát řek’ jsem ti to, že lačně číhá tisíc bolestí – – To bude velký den a přijde recidiva: já v možnost štěstí věřit nesmělý, ty budeš veselá zas, hovorná a živá – –. Snad přece jsme se potkat neměli!? 5 Ty budeš samý smích – to nevěstě přec sluší?, – že krásné s užitečným sloučeno, a při tom hrozně spokojena v duši, že divné intermezzo skončeno. – – Jen časem snad si vzpomeneme rádi, proč cesty naše křížily se as? – Ten den ti bohdá všechno vynahradí: co dát jsem nemohl, po čem tak toužilas! – 6

SMUTEK ČEKÁNÍ.
Na soutoku dvou řek, z nichž jedna morosní a chmurná Sibylla – jsem dům svůj vystavěl a čekal jsem, že přijdeš, jak jsi slíbila. – Na soutoku dvou řek, z nichž druhé řečiště se v parabolách ztrácíztrácí, jsem skřížil ruce své a zvykal myšlence: co mého jestjest, to brát si. – Na soutoku dvou řek přírody souzvuk jediné srdce lidské jen rušilo svým nedochůdným tempem pomalým – – Profylaktické jsem opatření činil všemožné – to přísahám ti – (proč? snad vím to), by žádné druhé srdce se nepotkalo se sirým srdcem tímto. – – Na soutoku dvou řek, z nichž každá záhadná a poniklá a děsná, jsem prohrál partii, když staré tradice jsem budil ze sna. 7 Na soutoku dvou řek,řek jsem – ruce na prsou – stál dlouho zasmušený; do třásní pláště mého stříkaly z vln špinavých syčící pěny a praskaly – – Na plášti řasnatém špinavé maje žvance, svým Smutkům slavnostní ku tvému adventu jsem dával ordonanceordonance. – – – – – 8

V PODZIMNÍCH HRÁCH MILOSTNÝCH.
Byl zářijový den –. Jeden z těch pozdně silných, pln smutků churavého slunce – – těžko říci, jak stalo se, že nalezl tu duši na prsou mých sen divný dřímající... A venku hýřil podzim zlatem, zlatem – – Poslední záchvěv všeho, co kdy žilo. – A její čelo světu přezáhadné pod mými polibky se rozzářilo. Vše v lehkém závoji, až přišly čpavé mlhy a těžce dolehly –. Vše zdusily, jak vždycky. Tam venku kdes svět líně hnal se kolem, svět zavilý, svět drze apathický – – Svět lhostejný. – A podzim silně voněl, v paletě vychladlé měl samé barvy rudé v odstínech přerůzných – Stár jednadvacet roků své srdce nalezl jsem strašně chudé! 9 Podzime lásky mé! Když všemu strhals zdobu a za to v náhradu jen žlutě zlatíš, zlatíš, zda i mé nitro, vypráhlé a prázdné, mé srdce opuštěné obohatíš –? Podzime lásky mé! Jdi, řekni jí, ty chmurný (jsi týž, jenž druhdy do oken se díval?), že kdosi sílu má jí metnout ve tvář svých sladkých veršů nebezpečný příval. – – 29. IX. 19031903.
10

* * *
Mých návštěv účel divný, nehledaný! Mých návštěv účel divný, nehledaný!
A okolí, jež nutně v střed svůj zve. Jakási nonchalance z té i oné strany –. – Proč mhouříte tak divně zraky své? – To malou chvíli samotni jsme byli. – Zda četla jste? – Čtu stále! – Dík, ó dík! A ruka vaše v mé se třásla chvíli, bolesti rozkoš nes’ mi okamžik –. Bolesti rozkoš nesla mi ta chvíle a cítil jsem se zas tak sám a sám –. Strašlivé zítřky vstaly v nové síle – – (ba, na leccos tak nyní vzpomínám.)vzpomínám). Však přijdu zas a budu chodit dále ve smutných dnech divadlo smutné hrát – – Sem tam nedorozuměníčko malé, však vše se vyjasní zas tisíckrát –, a přijdou dny skutečně velkých citů, kdy zněžní pohledy se vpíjící – – – – V zápětí čekám strašnou kalamitu –. Jste jedna, jedna mezi tisíci. – 11

NAIVNÍ LEGS VE STYLU MARIE DE FRANCE. Sestře Julče.
...bele amie, si est de nus: ne vus sanz mei ne ieo sanz vus! M. de Fr.
Prastará pověst bledne v šeré dáli, jak se dva lidé strastně milovali: Tristram a Isolda. Ach musím myslit stále, stále na ně – – SedlejteSedlejte, pánipáni, k jízdě do Bretagne, musím, musím tam jet! Snad že tam najdu sladkou svoji paní – Musím, ach, myslit stále, stále na ni, na svoji nevěstu –. Chtěl bych ji spatřit milokrásnou vdovou, vstoupit jí v cestu s berlou ořechovou – žebrák a neznámý –. Co bych, ach, smutně nepodnikl pro ni –! Přijede snad na grošovatém koni smutná choť Markova. 12 Opustí nádheru strýcových slavných domů divit se ranám pobodaných stromů nešťastným to jmenem – – Staletá klenba nad hlavou se sklene –. Ve chvíli té se na mne rozpomene, bude číst: Tristram! Tisíckrát ,Tristram‘ šerem buků vzplane, nezamží se již zraky uplakané, nezhasnou, neumrou – – – Tajně noc zdlouží rozhozené stíny. Připraví lože ruce Brengueiny ochotné, předobré –. Nezlíbám spánek s uplakaných víček –. Na stráži bude astmatický psíček ach, se mnou, Tristramem – – – – – – – – – – – – – – – – Isoldo sladká, nevěsto má věčná, sen můj byl ten: vy byla jste má slečna a já váš rytíř byl. A já jdu daleko. Až do svaté jdu země –. Stefanos kaštanový tiše nakloňte mně, ať mohu políbit – Chovejte pro mne modré svoje zraky, odjíždím bíti saracenské draky, vzpomínejtevzpomínejte, drahá! 13 Chovejte pro mne červánky svých líček, hle moje zástava: ten malý, bílý psíček, přítel váš, důvěrník –. Chovejte pro mne úst svých políbení, neslyšný vzdech modlitby každodenní račte mi věnovat! Chovejte pro mne úběl ňader skvoucí, nechť s vámi spí, vás chrání Všemohoucí, za nějž jdu bojovat –! Chovejte pro mne vášeň bílé paže, urostlých boků – – Isoldo, tak káže rytíř váš, ochrance! Panenství svoje, mystické a svatésvaté, v okrsku Francie muži přec neoddáte, Isoldo, Isoldo – –?! – – – – – – – – – – – – – Prastará pověst bledne v šeré dáli – – – Posupný strýče, mocný Marku králi, ach, zemrou: Tristram a Isolda –. 14

Z LISTU –
Až k tiché modlitbě se rozdechnou vám ústa, jak s dlouhým utrpením když se k hrobu jde –: ta lícha přátelská nesmí být nikdy pustá – a nebude!
I.
VámVám, nevěsto, – já, (ignorujte jmena) VámVám, nevěsto, – já, (ignorujte jmena)
v komickém království pontifex nejvyšší, mizerný poeta – Vám, jež jste zaslíbena, list nepíši! Zlovolná ruka secrétaire svůj plení – A věřte: to zde zachránil bych rád! Zdá se být listem – de facto však není, než referát –. Referát suchý. – Napsal se a zapad’. Vztah zcela nepatrný v minulost. Sem tam zarazí potměšilý nápad – a, tuším, dost –. Několik gloss – (jen vizte první řádky!) Víc o té věci říci nejsem s to. – Tož jenom tolik: budou se zdát krátky Vám, nevěstonevěsto, 15 sny o štěstí, jež spřede hlava mladá v čekavých tužeb sladké závrati – – a mnohé nezbytně (snad máte i to ráda) se nevrátí. – Ach, nelitujte svobody své říše! Zájezdy za štěstím jsou postrachem teď cest – Jde pretendent váš delikátně, tiše do vašich měst. Dav don Quijotů lásky přešel líně, sentimentální naděj klade do vesny. Do kořán otevřeny jsou před pretendentem síně – – (i vaše sny?) Tak chtěl bych vidět vás: nereptající slovem k prospektům zadním roztouženě jít tou divnou krajinou (my životem ji zovem, že nutí žít). A tak vás uvidím, vy duše lidská, měkká, jít divnou krajinou, když slunce mdlé je už – Pretendent, infanto, vás v palácích svých čeká, váš pán a muž. Dnes vámi stojí vše a vámi všechno padá, má člověk cenu přec, má srdce malý svět – – Nevěsto, infanto, ach dítě, ženo mladá, tak chci vás uvidět! – 16 II.
Infanto, žaloba: je mnoho smutků ve mně, Infanto, žaloba: je mnoho smutků ve mně,
bol cizích trpitelů nitrem kolotá – A toho třeba je: dát duši na dlaň jemně a smutky prodávat na trhu života. Ba nevím věru sám, proč ještě bouřit city a budit dojmy dávno zapadlé? – Zář nových světel padla na suffity, je nutno zůstat v směšném divadle –. Miláček společnosti sottisám svým tleská – infanto, běda je! jsme všichni zmámeni! Proč zítra přiznáme, co dementujem dneska –? Co by nás těšilotěšilo, není tu, ach není – – Infanto, divná věc: je plna smutků duše a plna problémků – (zda se z nich vymotá?) Je jasno přec: třeba teď jednoduše vše prodat za babku na trhu života –. 17 III.
Váš zázrak, infanto, spatřím zas v oratoři Váš zázrak, infanto, spatřím zas v oratoři
nad zlatem andělů, v jich křídel zavlání, až světel stotisíc tmou katedrály vzhoří nad hlavou probošta při pozdvihování, – až oči blankytné mé odpovědí touze, paprsky smrtící se k zemi smeknou dlouze, infanto Regino – Ze stínů nejhlubších, kde kolos mramorový od nohou nehodných ční k vaší svatosti, šílený d’Artagnan uhrančivými slovy krátce se zamodlí k své strašné žádosti a z šera zpovědnic, kde dosud dřímal v tichutichu, děs náhle povstane nejtajnějšího hříchu infanty Reginy – V tom ruce mohutné zavichří na varhany a klenbou münsteru se tiše vznese dým – – Hřích strašlivý, hřích stokrát zpovídaný zas žárlivým se stane tajemstvím –: lží podlou že byl příběh lásky celý dvou duší bloudících ve stínu citadely, infanto Regino! 18 Šum křídel anděla vás neprobudí ze sna – Pretendent nevzruší vás sličným slovem svým. Ta velkost hříchu bez odporu děsná (jenž žárlivým se stane tajemstvím) jde jistě za vámi, a duše cítí mdlobu – – – Těch jitřních poutí k básníkovu hrobu, infanto Regino! Těch nyní vzpomínám, když zřím vás v oratoři a pretendent když stůně touhami – – – Tisíce pretendentů hříšnou touhou hoří, však jeden jediný hřích půjde za vámi – ach ten, jejž vyznat neměla jste sílysíly, ať za vámi jen letí rozpustilý, infanto Regino! – 19

WORPSWEDE.
V podzimních náladách rudých rašelinišť Modersohnových, v těch pohádkových náladách princezniček Vogelerových, šly duše společnou cestou k cisternám Krásy a Dobra. Řek’ jsem ti ženo! Tvé rty sesmutněly úsměvem tragickým, vyprávěla jsi smutnou zvěst o našem nemožném štěstí, nemožném, neuvěřitelném – – ó, marné vzpomínání! Tiše tichounce řádil podzim v stromech i lidech. Dnes vím: tenkrát jsem miloval něco nesmírně křehkého, v duši jsem choval to, domlouval sladce: – hajej a nynej – Hajej a nynej – – – Nevěřil jsem smutné tvé pohádce o našem nemožném štěstí, když štěstí přec číhalo na mne – – Jen modrým, dětským očím jsem věřil. – Ach, proč ty mi zhasly? – – – – – – – – – – – – – – – – 20 Pak vzpomínám jen, že vyteklo mnoho překrásné krve – unylé princezničky že vegetovaly bujně v červených půdách – princové že se nechtěli spokojit hlazením vlásků – – Hrozivé podoby na sebe brali čtyři Worpswedští – na smutnou pověst o nemožném štěstí hvízdal jsem pamflet – v hraběcí zahradě stromy již dávno trčely nahé –. Nebylo tehdy možno již říkat: – hajej a nynej – Zlí lidé přišli a brutalně duši srazili k zemi, křehounkou hračku –. Krásná krev rudá bouřila v čelo – – – * * * Tak žijí vzpomínky nejasné na čtyři lidi z Worpswede. Přes všechno lijí se překrásné, rudé proudy mé krve – – – – Princezno, princezničko má, ach proč jste se zapomněla? – 21

LES ADIEUX.
Uštvaná hlava na tvých prsou stůně – DěvčátkoDěvčátko, vzpomínáš? Byl svátek veliký. Z té naší stráně táhly divné vůně rozkvetlé krve – moře eriky – Uštvaná hlava nechce myslit na nic –: na chvíli rozchodu, ni osud náš. Kvetoucí krev z těch nekonečných hranic oba nás zalila – – DěvčátkoDěvčátko, vzpomínáš? VíšVíš, jak jsem miloval tvé dobré dlaně – hebce v ně kladl divné srdce své –? Děvčátko moje, dýchej, dýchej na ně – – Laisse moi caresser tes cheveux, tes cheveux! – – – Ó vzpomínej – byla to slavnost velká. (Spíš řekl bych: byl bolestný to sen. –) Dnes v moři tom už ani vítr nelká – Jadis, jadis! – můj duch tam bloudí jen. 22

* * *
Stín smutných večerů se do údolí vploužil – Stín smutných večerů se do údolí vploužil –
Má Radost nepřišla – a já tak strašně toužil! – A po večerech těch noc děsivá se skloní v to marné toužení a v hrozný stesk můj po ní. A bílá šeření – (jsou slitovníci hluší?) v horečném bdění naleznou mou uvzlykanou duši – Srpen 19051905.
23

DÍTETIDÍTĚTI.
Jsou květy hluboko –. Zda přijdeš s květy v můj smutný život, opuštěný, kletýkletý, živote nový, světe tužeb nových –? Zda přijdeš v jasu jiter červencových –? Zda přijdeš s květykvěty, až zas slunce vzeplá, až bude v duších mnoho, mnoho tepla a do duše, v níž teplo dávno nenínení, svým dětským pláčem vneseš vykoupení –? Přijď, drahé neznámé, tvé oči hřejí, hřejí, přines v nich pomněnkypomněnky, ty duše z duše její – přijďpřijď, sladká zástavo, obraze její drahý, hlavičko dětská se známými tahy, klid přines mně i jí, ať naše touha celá zlomí se měkce v odříkání těla, 24 ať po té oběti, již přinesli jsme spolu, splní se míra velkých našich bolů a v divném soužití ať počne život nový – –! – – Ať není třeba smrti Wertherovy! Září 19051905.
25

* * *
Nebude život –. Nemělo to býti, Nebude život –. Nemělo to býti,
vy zmučená – Na dřevo kříže uznala jste vbíti svá ramena – Nebude lásky –. Možno čekat divy, či život jen? Nebude, po němž toužili jsme: živý váš velký sen – Nebude nic –. Bude jen návrat v skepsi, jež zabije – Kdosi už nepláče –. Kdosi už nezastesk’ si – jen slabý je – Říjen 1905.
26

GROTESKA –
Dobrého Alberta nevybouřené hněvy nabitých zbraní rány neztají –. Horečným čekáním sesinal spánek levý – i slzy čekají – Dobrého Alberta zákeřná, hladká slova dávají tušit masku přítele –. Bonhomně září očka Albertova – vesele, vesele – – Alberte dobrý – možno pít na zdraví? Carlotta mia, zda i na vaše? – – Proč ironisovat? Proč sarkasmus ten dravý, milý náš attaché? – – Ach, dobrý Alberte, mé trésory jste zloupil, mých zahrad nejkrásnější vzal jste květ – – – – A conto štěstí všechno jsem to skoupil – jedna, dvě, tři, čtyři, pět – – 27

DIALOGY.
I.
– To byly hlohové větvičky v květu, – To byly hlohové větvičky v květu,
když jsi k nám sešel v údolí – – Sluníčko přišlo ze zázračných světů – co bolelo tenkrát, teď nebolí – – Co tě sem vede v pozdní tu chvíli – fialy noční již voní –? – – Touha kdys slíbila krůpěj mi síly, přicházím žebrati o ni. – – Neslyšíš bídný božího hněvu – noc se už snáší v ořeší –? – Může mne zdrtit, pleva na plevu –! Kdo bídný je, paní, ten nehřeší! 28 II.
– Lodyhy ssají si pozvolna mízu, – Lodyhy ssají si pozvolna mízu,
dřív než se zcela sešeří – – Letem jen vaši zlíbat chce řízu, jenž v nic už, ni ve smrt, nevěří! – – Poupata moje mi vyprávěla celou tvou, poutníče, bídu – – Života mého cesta je stmělá – slepě jdu – nevím, kam přijdu – – Veliký pláč, jejž vysíláš nocínocí, zahání květům mým spaní – – Musím tu chimeru drásavou zmoci, potříti hlavu té sani –! 29 III.
– Vrátíš se, poutníče, do svých hor, – Vrátíš se, poutníče, do svých hor,
když mlha se v údolí válí –? – Snad. Možná. Nevím. Jsem tak chor – snad zapomenu tam v dáli – – A slunce zapadá níž a níž – – ptáci již přestali pěti – – Modlitbami se vysílíš – měj sílu i na prokletí! – – V zahradě mezi růžemi do rána vykvetly blíny – – – – – – To můj stín padl na zemi, – odpusť nám naše viny – – – 30

ZLODĚJ RŮŽÍ. Paní Mařce Gintlové.
Mlýn bílý, zpustlý, divnou havěť skrývá –. Za starým hambalkem mře pavouk zaprášený, mře touhou, vysílením – V jarní vzduch se dívá zrak mlynářovy ženy –. Žel toho jara! Za hambalkem zima. Máj poupat růžových jde strání zpustošenou. – – Ach, kdo se dívá zraky ještěříma za mlynářovou ženou? – Mluviti možno o zloději růží –. (Bizarrní hlídač ztichl jako pěna).pěna.) To bylo tak: k hříchu se posléz vzmuží i mlynářova žena – – – – – – Helenka – dítě, pasák, mlynář, ona. Mlýn hrubě zpustlý nemá již své ceny. Okresní město. Krásná garnisona. Sny mlynářovy ženy. Okresní město (hoj, to dobrodiní!) s výhodou zvláštní, krásnou, zatracenou. – – Je, prosím, možno mluvit s hospodyní, tož s mlynářovou ženou? – – – 31 V zahrádkách zpustlých růže zdivočely a vášnivě kdos obchází je denně. Jde zloděj růží němý, zbídačelý lhát mlynářově ženě – – – – – – Za starým hambalkem umírá hlídač bdělý – mře touhou, vysílením. – – Naříkavě sténá –: – Helenko, dítě, růže pověděly, že mlynářova žena – – – – – – A přišel den, kdy keře byly holé. – Sta lístků růžových napadlo do luceny. A zhasli: mlýna strážce na zpuchřelém kole, zrak mlynářovy ženy – Stich’ mlýn pro údolí. – Proč nepřišli již mleči? Vše dávno prokleto, co pukly bílé stěny. Stolístky sešlapané žalují hřích něčí – a mlynářovy ženy – Vše posléz selhalo. – Jen mrtvý na hambalku znal úděl tvého prokletého věnavěna. Helenko, dítě, mládí – – – V modrou dálku jdou: zloděj růží, mlynářova žena. 32

ELEGIE –
Jenom v té jizbě s hlavou nepokrytou a na rtech s tichým šeptem modlitby bych vyplakal všechnu svou lásku skrytou – vkročiv té do jizby. Vzduch chvěje se – je slyšet klapot mlýnů, švíření drůbeže, zas vidím staruchu, a matným přeletem se stopa drahých stínů teď chvěje ve vzduchu – – –. Cos jako smutek neskonale tklivý, a touha pohledu do světa jiného mi v duši vrcholí ve výkřik úpěnlivý života smutného – – –. Tam za lesem na hřbitově tom veském v objetí měkkém vzkvetlých jabloní cos vyčítá a spito vlastním steskem blíž ke mně nakloní svou hlavu vypiatou, jež ani hlavou není, a v dumách lesem letí ke mně hlas (jeJe láska krve? Jsou v ní políbení?): Ecce posteritas! – 33

JAKO POHÁDKA. Příteli Zdeňku Gintlovi.
Šel Jeník sám tím pustým lesem, Anička moudrá nešla s ním. Ta mouka známá (z pohádky je) už dávno stezku domů kryje, teď musí házet kamením, hola, hej, kamením! Je Jeníkovi les už fádní – (no, řekněm zkrátka): Je Jeníkovi hrozně k smíchu známá pohádka – – – – – – – – – – – – – – Můj Jeník z lesa skáče – hola! a ze zvyku už: babo! volá. Však nastojte! Či je to klam? A Jeník patří zas a zase – a v hlavě mu to divně zní: chaloupka v troskách, perník ten tam – Klapzuba nudou sežrala se, ta rodu svého poslední – – – 34

* * *
Stříbrné obláčky! Stříbrné obláčky!
Bože můj milý – Letíte vesmírem bez konce, bez cíle – věkové po věky v chaos vás slili – – – Stříbrné obláčky! Ze vzdušné perleti, z věčného pramene vláhu jste pily! – Trochu té vláhy kéž ke mně doletí – – – Stříbrné obláčky! Na vaše perutě klesnout a nevědět, netrpět, necítit – –! Stříbrné obláčky – mystické labutě! 35

MODLITBA VISIONÁŘE.
Květ anemon jsem zlíbal uzardělý své Pohádce, a perly rosné, které rozechvěly kosatce – své Pohádce, jež v rosných perel příval sen štěstí vyslzela, jejž tak rád jsem míval. – Máj hýřil svými nejkrasšímy divy – to k vůli nám! Já přišel unaven a mlčelivý. Usínám na ňadrech jejích – Jako nikdy dříve mi do snů září zraky její sivé. – – Ve sladkém polosnu na výsostech se bělá, plá ve zraku, nesmírná záře – křídel archanděla – oblaku, jenž tiše plyne štěstí mého bdělý –. Ty proudy slz mu o něm pověděly. 36 Snem doprovází mne – Skutečnost macešská je až přespříliš. – Mé zármutky svým čistým kouzlem ráje vysílíš! Jen líbej mne. – Sen nevrací senavrací se zase. – Záplavou štěstí na mne usmívá se. – – Svůj ikon zřel jsem, pohlížeje na ni, svou světici – a přijímal jsem svaté zulíbání klečící – a ve svých modlitbách šum jejích kroků cítě víc jsem ji miloval, než Mariino dítě – Do hlubin srdce skryl jsem touhu po ní, a přetéká. – Chci jíti dál – přec velkost nenakloní člověka?! Spíš zlomí se pod snů svých sladkou tíží, když sněná skutečnost se nepřiblíží. – – – – – – – – – – – – – – – Šel soumrak po květech, stín do korunek třásl. – Já procitl. – Ve stromů sten svit novoluní hasl. – – Zakmitl mi náhle hlavou stesk po něčem druhém – –. Jdu opět sám tím vitiosním kruhem. 37

PÍSEŇ –
Učinil jsem resoluci, že mi jeden máj zardousí, neb znesmrtelní moje σχεπτομαι –. Že mi v duši rozervané jarní povodní nezabudky rozeplane lásky pochodní, že mne dále píti nechá z toho kalicha, neb mé cesty kamenité jarem zadýchá. Že mé steny hysterické lidském o štěstí k nějakému slitovníku ráčí zanésti, že mi jednou časně z rána v světla náručí stará větev zohýbaná v okno zazvučí, 38 zazvučí a v prsten vlásků z hlavy dítěte pod polibkem víry čisté zlatě vykvete – – – – – Resoluce už se stala, nelze ustoupit. Buď ten kalich, nebo štěstí – jedno budu pít! Jedno přijde nevoláno šílíc závratí – to druhé snad resignace v dobré obrátí –. Rozhodl jsem jednou pro vždy, že mi tento máj zardousí neb znesmrtelní moje σχεπτομαι –. 39 Mais puisque je naquis, sans doute il fallait naître. Si l’on m’ eût consulté, j’aurais refusé l’être. A. de Lamartine.

* * *
Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni – Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni –
Jel dlouho taktak, až přišla horečka a z rostoucího šera (ze skrytých močálů a pařenišť smrtelné květy voní) své siné zraky upřela naň tvář žida Ahasvera, věčného žida – – Drtivé vědomí nicoty vlastní, pochybnosti steré, předčasně zlomily v něm vše a nelze nemyslit –. To poslední, co zbývalo, ten cauchemar mu bere – Smí upřímně teď říci mea culpa, smí se v prsa bít –? Zda smí se bít? Ten věčný putovník jak necitelná sfinx se tupě dívá – v tmu noční bezvýrazně hlas monotonní skuhrá enigmata – – – Kůň těžce klopýtne – nad hlavou zašuměla stará jíva – tvář fosforečně ve tmách světélkuje – – Lušti jen! – Kol sebe hmatá, ustrašen hmatá – – 40 He, lušti jen – – Axiom řekl se, axiom necelý, autorit neuznal, věřil jen přírody průkazné moci – Věčný žid Ahasver! Enigma! – Rád věděl by, kam se poděli myšlenek jeho orlích holoubkové krotcí –? Kam se jen poděli? – – 41

* * *
Co ještě zbývá mi? – Vždyť vyváznutí není Co ještě zbývá mi? – Vždyť vyváznutí není
z chaosu důvodů, jimiž mne život sytí –. Mám čekat snad na taktní vysvětlení, či hamletovsky rozluštit své bytí? Je směšné to, že dosud cesta žádnážádná, mimo ty staré dvě, nebyla ražena –. Je vynalézavost teď hrubě těžkopádná a gusta publika jsou zkažena. Mé drahé obecenstvo! Jenom to mne drží svým – – prosím vás! nechtějte vědět – k smíchu! nad černým krajem famosních těch strží, kde doufám jednou spočinouti v tichu – – Pro Boha živého! jenom pryč s pravdou skrytou, s vylhanou noblessou a sentimentalitou! – 42

* * *
Být všeho negací! – Nepravím: nemít rány! – Být všeho negací! – Nepravím: nemít rány! –
Jsem v světě sterilním částicí prachu hmotnou. Můj svět a názory, jež jsou vimputovány: dvě parallely, jež se kdysi protnou. Chci jaksi zvlášť a jinak po pěšinách žití, tak zarostlých, že nejsou jimi již, se živým plotem věcí protlačiti – – Můj živote, jak mnoho pomíjíš! – Koleje vyjeté se míhají tam v dáli a fádní studenost z nich čiší litiny –. Má duše se mnou jsme si povídali, že les ten prožluklý má též své mýtiny, že nelze spokojit se tím, co tady bylo, že nelze přijmout každé pocely – –. Teď appel vznáším na tebe, má Sílo, tvé svaly komické můj genij zocelí, můj genij svede tě po stezkách, jež jsou srázny, až světla nová půjdou oblohou – – 43 – tlak jakýs neviditelný a nehorázný chce dole viděti mou duši ubohou, mou duši drahou, jež tak skepsi zvykla – (má rány! – říkám zas – však ty ji nezkácí!): Světový názor mody v základech jí viklá, však svou si uchránila přece negaci! – 44

* * *
Co do mých veršů ty jsi mohla vložit, Co do mých veršů ty jsi mohla vložit,
to – věř mi – bylo víc, než refrain přátelství –. Cos počalo se – nelze to už dožít, ba proneslo se velké tajemství. Zda není líto ti té intimity chvíle, kdy byl jsem ti, než tušit mohlas, blíž? Přeněžné stvořeníčko ušlechtiléušlechtilé, osten byl ukryt, – bolest necítíš? A konečně je třeba přiznat celkem, že jenom dobré o tobě lze říci – i když tě chtěli v roztoužení velkém tvých čtrnácti let ranní nápadníci – –. Však dnes vše půjde dále velkým spádem – to bude hrozně nakloněná rovina. Já těmi vrátky rychle vyjdu zadem – měj na mysli, že někdo vzpomíná! 45 Ó rychlost osudu i prostředky vy smělé, vy divné ohledy a věci prokleté! Můžeš-li, proklínej vzpomínku na přítele – – – – – – – – – – – – – – – – až k modlitbám svým, madame, kleknete. 46

SONATA POTMĚŠILÁ. (TRIPTYCH BÁSNICKÝ)
Sníh tehdy byl tak přítulný a milý, když v prvních spoustách měkce k zemi leh’ – hořící vločky lehce tetelily prsíček dívčích stonající dech a tiše padaly – – – – A bylo slyšet zasněženou plání kráčeti první velké Umírání – – – Zem dýchala jak tenten, kdo k smrti stůněstůně, a čeká se, až vzúpí naposled – Od polů dvou arktická táhla vůně, v závratných výškách tiše crčel led, a tuhl bezcitně – – – – Klid usínavý v ustrnulé pláni, a přes ni jde to velké Umírání – – Již všechno zalehly ty spousty bílé, a přísvit fialový po nich hrá – Někoho pohřbily, kdo k nové síle, k zázrakům novým tiše umírá hluboko pod nimi – – – Krok tlumí se a slova šeptem praví, že umírá, kdo dřív byl silný, zdravý – – 47 A tkal se dál a dál ten rubáš bílý – – – Svit věčných lamp pad’ ve strhaný hled –. Tuhnoucí ruce křížem přeložili, a čekali, až vzúpí naposled zem třikrát ubohá – – – Snad dřív, než noc krvavá světla shasneshasne, pod bílým rubášem dotrpí tělo krásné – – – – – – A byly tehdy nálady tak smutné a divné obrazy hrozily v tmách: přátelská ruka u kořene utne strom radostí, jenž mizí v hlubináchhlubinách, a kruhy menší se – – – A kruhy menší se – – Kdo řekne jednou: strom čistých radostí, jenž kdys zde stál, osudu zkácen rukou bezohlednou?! – – – – Však náhle přízrak podivný mne jal – Kams do noci své zraky horečnaté jsem přibíjel – – – Co viděl jsem, zde máte: – Visio – Pojednou vše, co hromadila leta, a pro co výraz marně chtěl jsem mít: nemožnost spočinutí, skepse kletá, a vše, co nelze teď už domyslit, co nelze vyrvat bez prolití krve 48 a bez přiznání vlastní slabosti, co srostlo s povahou se stotožňujíc s přítěží předsudků a radostí, (tak záhy ztrpklých) co se formovalo jen zcela neurčitě v konturách, to hrozné Mnoho a to hrozné Málo, – před sebou samým příslovečný strach, strach přede vším, co mohlo by mi vzíti,vzíti to poslední, na čem lpím jsoucnem svým, a proč se pojednou chce tak! tak! žíti, a spíjet se tím krásným tajemstvím – – –, strach před rukou, jež zažehnout chce záhy to bílé světlo hřejně bolící, když skřížily se náhodou ty dráhy, a neřeklo se, co lze doříci – – –, strach před tím, že mi život v honu divém i tohle světlo zhasne, zevšední, až volat budu strašným vokativemvokativem, nebude naděje, že se kdy rozední, – – nebude naděje a bude pusto, pusto – – nebude nic – – a už se nerozední – – – – – celou tu hrůzu stoupající ve mne jsem viděl tam v té noci temné, temné: zabitou hydru v ustrnulé pláni –, a přes ni jde to velké Umírání – – – – Konec vidění – * * * 49 A vešli jsme –. Je pohádka má krátká: Pokojík malý, čtyři vlídné stěny, prsíček útlých plachá holoubátka mrou úzkostí o ráj v nich uzavřený. Pokojík – klíckaklícka, a přec tolik tají – – – Básníkův portrait moh’ by mluvit více o slzách, které v růžích umírají, nad nemocným svým štěstím vzlykajíce – – O nocech probděných nad jedním jmenem ví sympatický poet – eremita, o bolesti, jež v rytmu unaveném tělíčkem slabým konvulsivně zmítá, o snění růžovém, jež mosty klene v budoucnost bílou, kterou sotva tuší to krásně modré oko rozdivené v extasi horující o splynutí duší – – – – – – – Čím je jí svět? Ten ohromný svět vnější, jenž duši její zimomřivou zmrazí, čím jeho rozkoše, jež nezkonejší a nepovznesou –, spíše k zemi srazí?! Zda může dát jí v rozhodné té chvíli, když mysl dlouhým trmácením klesá, mohutnost posice a obří síly? – – – Je v pokojíčku jako v klínu lesa –. 50 Nic nehne se –. A my tak tiše stáli. Vzduch reminiscencemi nezvířil se pranic –. To jenom že jsme časem vzpomínali, za těmi zdmi co šílených je štvanic –. A zde tak svato – –, že jsem bál se zeptat, proč s duše padá zázračně tak tíseň – – – A myslím, že mi stěny chtěly šeptat dojemně smutnou norskou lásky píseň – – – 51

* * *
Ryk velkoměsta ječel hlavní třídou. Ryk velkoměsta ječel hlavní třídou.
(Jsou cíle různé, k nimž se štěstí skloní) –.skloní –.) Dnes, myslím, bylo by již bezúčelné a zcela nemístné dál pátrat po ní. Již nepřijde – – – Tak lehce vysloveno. Ryk velkoměsta divný pohled skytá. A celkem ani nezamrazila mne ta zdrcující eventualita –. Již nepřijde – – – I resignace hojí. A rána bude utrpením čistá. Kdos přišel s nároky. Tak ocit’ jsem se ve vleku toho, co se dávno chystá. Kdos přišel s nároky a se zoufalým prázdnem. Neptal se na nic, důsledně jen chodil. Tištěné oznámení snad mi jednou zašle, že tam a tam ji posléz doprovodil – – – 52 Tištěné oznámení – bože, jaká těcha! Snad zachce se mi přece jenom žíti, až černé na bílém tam bude státi, že kladou si za čest mi oznámiti – – A zase začnu bloudit ulicemi s tou starou bolestí, jež občas chytne (však vždycky hloub’)hloub’), a budu potkávat zas hezoučké milostpaní blahobytné a půjdu někdy třeba hlavní třídou –. (Jsou cíle různé, k nimž se štěstí skloní).skloní.) Jde jedna drahá milostpaní právě – (Eh, co mi po něm! – Co mi vlastně do ní?) 53

PORTRAIT.
Obrázek krásný na pohled. Proč jen srdíčko bolí? (Děvčátko špatně dohraje, děvčátko nezná roli –.) Obrázek, radost se podívat –. Modré ty oči žijí? (Ach, modré očioči, jděte spat, nehrajte komedii –.) Ach, v modré oči hleděl jsem, jak hledím v ně v tu chvíli. Jen jedno divno: nezhasly po tom, co zrcadlily –. Obrázek, jen jen promluvit, (jak se tak často stává). Na bílém krčku se (proklatě!) pět prstů promodrává – – 54 Ach, bílý krček byl kdys mým – (Ne láska – úpal žhavý –.) Hezounký obrázek, malíři. Kolik vám dám z té hlavy? A jak jsou barvy voleny: blankytně modrá a bílá – – Holčička je vlastně koketní. (Myslím, že vždy trochu byla).byla.) Děvčátko, lidské poupátko, ukazuje se světu – – Ňadra, že nejvíc zhřešila, ňadra dnes nemají květu –. Ach, bílá ňadra líbal jsem a zželelo se toho – –. (Malíři, věřte, lze mít víc, i chcete-li mít mnoho –.) – – – – – – – – – Ach, malíři, ach, malíři, co jen ten obraz skrývá –! Pozor – je živá vzpomínka, ač rána není živá –! * Obrázek, jen jen promluvit, (jak se tak často stává). Na bílém krčku se (proklatě!) pět prstů promodrává – 55 Pět prstů pevně spleteno v podivný uzel malý – – – Poslední trhnutí ramínky – a modré oči spaly –. 56

VÝLET.
(Hoch si zpívá):
Smutná cesto zemským rájem! (Jmena vsí jsou četná).četná.) Jak jsem to vše mohl prožít od května do května? – Červen. Zpíval pták. Květ plál. Tisíc, devět set a dál – Dnes už možno hledět zpátky na vše s větším klidem, bez hořkosti, nenávisti k zvířatům i lidem –. Slovo padlo, trpké slovo, kdo by vážil slova? Dnes už nelze –. Ach, ty cesto, smutná cesto, jdeš maní nemaní –. Parný červen. O polednách. V polích pán a paní. Dvojí líce plane nachem – (Třikrát běda, paní!) 57 Možno říci: muž a žena. (Konečně, jsou svoji).svoji.) Člověk nesmí rozlučovat, když to pámbůh spojí – – – Tisíc strašných kleteb touží marně po úkoji – Kousek drahé české země. Čisté české vísky. (Tohos mi měl nedělatinedělati, velebníčku nízký).nízký.) Za mnou mha a přede mnou mha – Vidím: les zde blízký. A jdou pán a paní spolu – (ach, pán zradu snuje). Pán si hvízdá zamyšlený a pán kalkuluje – Z lesa stínu v žhavá líce chladný větřík duje. Paní napřed a pán vzadu – již jsou skoro v lese. (Počítám, co mi to – počítám, co mi to – cent pour cent? – vynese).vynese.) Nikde stínu, nikde chladu, až v tom černém lese – 58 Pán zná čtrnáct dní svá práva –. Očka se mu blyští. Hoj, jak se hlas kroků tlumí v bílém prachovišti! Za mnou mha a přede mnou mha – očka se mu blyští – – Ach, ta lesklá, rudá očka proč jen se tak svítí –? Ach, proč pán chce něco zlého paní učiniti –? Smutná rokle. Stromy nad ní. Tudy musí jíti –. Za mnou mha a přede mnou mha – už jsou v lese skorem. Ptáčkové jim hlasno zpívaj’ unisono sborem. Smutná cesto polem, luhem, rozšumělým borem – – – – – – – – – – – – Nic –. Jen srdce rozbilo se o tu rokli divou. Hřích jako hřích – pod lentiškem, jako pod olivou – – – Smutná rokle. Stromy nad ní. Máš-li padnout, padni! – – * * * 59 Smutná cesto zemským rájem! (Jmena vsí jsou četná).četná.) Jak jsem to vše mohl prožít od května do května? Prchám, šílím bolem, slyším: zmije černá, hladká zasyčela – Modlil jsi se: plachá holoubátka – – – cha, cha – cha, cha – cha, cha – 60

FINALE.
Ztichla ústa. – Duše nesmlčela z toho nic, co chytře skrývalas. Polibky ti trhám s proradného čela, víš, ty nejprvnější, s bledých tváří, řas. – Ach, že nelze úctu míti nadál –! (Láska zůstane jen těžkým snem.) Se stromů list poslední již spadal. Zemřelas. Znamená: nejsi a já jsem. Nechci znáti choutky tvoje slední: vášnivě na mukách mých se pást. – Zevšednělas. Žalostně. Den ke dni. – Na rov čerstvý mládí své jdu klást. Nic mi nepraví již výraz bolu na tvé tváři, vylhaný tvůj žal. – – Nejkrásnější vše si strhla dolů! Chtěl bych nenávidět, jak jsem miloval! 61 Strašná slova ústa říc se brání. – Tisíc věcí ve mně zabilas. Rozkoš vteřiny – ach, věrné milování. – Chce se mi tak z duše smát se zas! Proč nebylo síly prchnout všemu, ruku v ruce se mnou vzdorovat –? Život nový? – Nevěřilo se mu. Půvab byl v tom: lhát a lhát a lhát! Zůstaneš, kde jsi! Ó třikrát běda, žes to vyřkla dříve, nežli já – –! Prokletí? Ach ne, to klid mi nedá. – – Wertherova lásko zrazená! – 3. listopadu 1906.
62 OBSAH.
Str. Advent 19033 To bude velký den...5 Smutek čekání7 V podzimních hrách milostných9 Mých návštěv účel divný, nehledaný...11 Naivní legs ve stylu Marie de France12 Z listů: I. Vám, nevěsto...15 II. Infanto, žaloba...17 III. Váš zázrak, infanto...18 Worpswede20 Les adieux22 Stín smutných večerů...23 Dítěti24 Nebude život...26 Groteska27 Dialogy: I. To byly hlohové větvičky v květu...28 II. Lodyhy ssají si pozvolna mízu...29 III. Vrátíš se, poutníče, do svých hor...30 Zloděj růží31 Elegie33 Jako pohádka34
[63] Str. Stříbrné obláčky...35 Modlitba visionáře36 Píseň38 Smutnými doubravami...40 Co ještě zbývá mi...42 Být všeho negací...43 Co do mých veršů...45 Sonata potměšilá47 Ryk velkoměsta...52 Portrait54 Výlet57 Finale61
E: av; 2006 [64]